Osoblažsko: příběhy o tom, co dnes ničí pohraničí

Na Osoblažsku si člověk uvědomí, že každodennost může být výsledkem státní politiky. Věci tu dnes zlepšují aktivní lidé jen poměrům navzdory. A i když je to nespravedlivé, lze pochopit, proč si tu tolik lidí myslí, že za Husáka bylo líp.

16387368_10211920428516433_685491876215176042_n_1_

Gaby Khazalová

27.12.2016 11:27

Do hloubky

Cr-pohranici

z pohraničí

Vysoká míra emigrace mladých a vzdělaných lidí, nezaměstnanost, nejnižší mzdy. České a moravské pohraniční oblasti se potýkají se socio-ekonomickými problémy, z nichž se potom snadno rodí společenská frustrace a beznaděj. Zatímco o důsledky – posilování xenofobních nálad, apatii, nedůvěru – se zajímáme často, příčiny se opomíjejí.

V průběhu letošního roku vám reportážní oddělení Deníku Referendum přinese sérii textů, které mají za cíl pojmenovat zárodky nespokojenosti lidí v „polozapomenutých regionech“. Chceme dát hlas všem těm, na které hluboce dopadla změna režimu v souvislosti s privatizacemi, těm, kterým se děje nespravedlnost.

Reportážní oddělení se sociálním tématům věnuje dlouhodobě. Publikovali jsme soubor textů na téma exekucí
či soužití Čechů s Romy, letos pokračujeme seriálem o dostupnosti bydlení.

Související

Vyprávění

Můj život ve Slezsku

Na plazmové obrazovce běží místní kabelovka, reklamy: hadrárna – kus za deset kaček, cvičení pro ženy v kulturním domě – cvičky a dobrou náladu s sebou, doprodej kaprů – objednávky přijímáme v hospodě U Irči. U stolu sedí dvě servírky kolem pětadvaceti, jedna z nich právě kvapně vybíhá v zástěře na poštu s čerstvě zakřížkovaným losem.

„Ať ti to vyjde!“ volá na ni majitelka, zatímco netrpělivě vysvětluje do telefonu bezejmenné operátorce, že EET si objednala už v říjnu a zatím pořád nic. „Ona by strašně chtěla jet někam na výlet,“ usměje se chápavě. Oplácím jí stejně.

V Osoblaze plyne čas pomalu. Foto Gaby Khazalová, DR

Týdenní dovolenou mimo domov si nemohou dovolit zhruba čtyři pětiny místních. Hned si vybavím jednu z mnoha výmluvných statistik, které mi uvízly v hlavě během přípravy na cestu do slezského výběžku u polských hranic.

K těm dalším: neočekávaný výdaj si nemůže dovolit osmdesát procent lidí, jíst obden maso pětadvacet, vytápět byt sedmadvacet. Pracující chudoba? Na Osoblažsku se příliš ani nepracuje, není totiž kde.

Z práce nejsou koláče
Úzké silničky spojující několik málo obcí na poměrně velkém území obklopuje mlha. Co chvíli míjím polské kamiony, taktak se jim vyhýbám, osobáků jen pár. Kam dohlédnu, se rozprostírají pole. Přijíždím do obce Dívčí Hrad, kde mám schůzku s místním starostou. U smíšeného zboží na mě zvědavě pokukuje skupinka vybavena lahváči.

Jan Bezděk na Osoblažsku vyrostl. Usiloval o nevděčný post starosty v regionu, kde se změnit musí mnoho, ale možností k tomu je pramálo, protože to zkrátka „chtěl zkusit“. Původně místostarosta a aktivista, který inicioval spolupráci s Agenturou sociálního začleňování, se nyní zabývá každodenním chodem obce. Administrativa mu možná bere až příliš času, na škodu všem.

„Sám už jsem to nezažil, ale místní by mohli vyprávět. Kdysi brali v zemědělství víc než kdekoli jinde,“ vzpomíná na minulou generaci, která před revolucí za práci v bruntálských statcích dostávala pohraniční příspěvky. V devadesátých letech stát družstvo privatizoval a většinu pozemků získalo pár rodin. „Spočítáte je na prstech jedné ruky,“ podotýkají místní a skutečně: vesnice na Osoblažsku lemují polorozpadlé statky, avšak sem tam vykoukne domek s barevnou fasádou a bazénem, příjezdové cestě vévodí moderní traktor.

„Tak je to všude. Zemědělci dostávají dotace, automatizují výrobu, zvyšují výnosy. Žádné zaměstnance na to nepotřebují,“ bilancuje starosta. Jakkoli jeho slova vcelku výstižně hodnotí dnešní stav zemědělské výroby, na Osoblažsku je kritika opodstatněná více než jinde. Region žil za minulého režimu převážně ze zemědělství, o to více dnes práce v oboru zoufale chybí.

Zemědělství má nejlepší časy za sebou, pokud bereme v potaz život většiny obyvatel. Foto Gaby Khazalová, DR

Největším zaměstnavatelem je strojírenská firma podnikatele Jana Bacha s komplexem budov na kraji vesnice. Sídlí ale v Krnově, k rozpočtu obce tak ničím nepřispívá. A nejen to: firma místní ani nezaměstnává. „Pracuje tam pět chlapů z vesnice, většina zaměstnanců dojíždí z Krnova,“ popisuje mladý starosta. Místní prý nejsou dostatečně kvalifikovaní. Největší počet z nich tak zaměstnává osoblažský domov pro seniory a základní škola.

Je to paradoxní: pracovních příležitostí je na Osoblažsku poskrovnu, jedinou možnost mnohdy představuje dojíždění právě do padesát kilometrů vzdáleného Krnova. Někomu se nechce, někdo na to nemá. Jan Bezděk však s obavami uvažuje ještě o jiné věci: „Budu-li místní posílat do Krnova za prací, co když se mi tam postupně všichni odstěhují? Vždyť kdo by chtěl dojíždět, když si může sehnat bydlení ve městě.“

Místní starostové se snaží vytvářet pracovní místa, kde se dá. Významnou část tvoří veřejně prospěšné práce. Obrázek sociálně vyloučených, mnohdy Romů, ve žlutých vestách, kteří ve městech uklízejí ulice, aby si aspoň něco málo vydělali, na Osoblažsku neplatí. Takzvané VPP jsou považovány za běžné, mnohdy jedno z mála dostupných, zaměstnání, neboť sociálně vyloučený je celý region. Zatímco jinde mají VPP sloužit alespoň teoreticky k osvojení si pracovních návyků a zařazení se na trh práce, tady postup do žádné skutečné práce nenásleduje. Není.

Pohraničí není ničí

Jan Bezděk mi na cestu dává vánočně ozdobenou skleničku marmelády. Ještě jsem ji nenačala – měla bych, protože může být, nadneseně řečeno, cestou ven ze života na dávkách. V roce 2013 založily čtyři obce v regionu Osoblažský cech, oslovily Agenturu pro sociální začleňování a začaly pracovat na strategických plánech politiky zaměstnanosti. Výroba marmelád je jedním ze sociálních podniků, o něž obce v projektech usilovaly.

„Na Ministerstvu práce a sociálních věcí jsme žádali několikrát, ale nikdy to nevyšlo. Myslím, že nemají důvěru v to, že bychom peníze skutečně dokázali využít,“ objasňuje dosavadní neúspěch starosta. Něco se však povedlo: region získal v celorepublikové otevřené výzvě dotaci na řešení odvozu odpadů.

Barevné kontejnery na třídění odpad působí v kontrastu s ponurými domy někdy trochu směšně. Foto Gaby Khazalová, DR

Na první pohled to vypadá jako malé krůčky, ale na Osoblažsku jsou významné. Organizace vlastního odpadového hospodaření tříděním je nejen ekologická, ale také finančně výhodná. Dotace však stále míří stereotypně na obnovy kulturních domů nebo do soukromých rukou agropodnikatelů, zatímco největší problém, kterým je bezesporu nezaměstnanost, tu neřeší. Motivovat k práci je navíc čím dál složitější úkol.

„Místní úplně rezignovali, a co je horší, i mladí. Nemají na co navazovat,“ nabízejí pohled zvenku manželé, kteří se na Osoblažsko přestěhovali před sedmi lety z Prahy. Ve Slezských Pavlovicích koupili a opravili starý statek – moderně, ale s respektem ke krajinnému rázu. V Přemyslovském dvoře, jak jej pojmenovali, provozují ekologickou farmu, uměleckou kovárnu, v obci založili klubovnu (jinými slovy hospodu), pořádají nejrůznější akce od lukostřeleckého turnaje až po aktivity pro děti.

Na vesnici je to znát. Slezské Pavlovice jsou malebnou vesničkou, kterou začali v létě vyhledávat i turisté, převážně cyklisté, přestože sem vede jen jediná cesta. Přemysl a Lenka, která už je dnes starostkou, s místními vycházejí dobře, kritikou však nešetří. „Je to vesnice, která zapomněla být vesnicí,“ glosuje grafik a hospodář v jedné osobě.

Dostáváme se k příběhu, kterým začíná prakticky každá rozmluva o Osoblažsku. Po válce tu bylo srovnáno se zemí zhruba deset vesnic. Třeba v tehdy německé obci Osoblaha klesl po odsunu počet obyvatel na čtvrtinu. Jak tomu bývá i jinde, po druhé světové válce přišli do pohraničního regionu noví obyvatelé, aby nahradili ty původní. Byli to převážně nevzdělaní a v menší míře také politicky nepohodlní lidé, které živila zemědělská družstva. „Chybí tradiční řemesla, kromě zemědělství se tu za minulého režimu nic nerozvíjelo. Ani k těm architektonicky cenným domům nemají lidé vztah,“ dodává Přemysl.

Jako by byla minulost instantní odpovědí na všechny problémy, které místní trápí dnes. „Nezapomínejte, že jste v pohraničí...,“ zdůrazní každý dříve či později během hovoru nehledě na téma, na něž se zrovna ptám.

O den později v Praze u piva – „Tuhle znáte?“ zanotuje postarší muž, ekologický aktivista: Fouká sem severák, má polský přízvuk... lidi jsou tady všeho druhu, pohraničí není ničí. A začne vyprávět příběh z dávnější doby, jak se na zámku v Rudolticích na Osoblažsku scházela za rakousko-pruských válek smetánka z obou znesvářených říší.

„Přestože Rakousko prohrálo, podařilo se mu získat osoblažský výběžek. Zničilo se tak historické napojení cest,“ vypráví, zatímco já sama vzpomínám na svou cestu po pár úzkých silnicích a na mapu plnou žlutých čar na polské straně. Ne náhodou se od vstupu do Schengenu jezdí do Krnova přes sousední zem, do dalších větších měst by to měli Osoblažané blíž také vedle.

Pro čerstvé pečivo musí místní do Krnova. Foto Gaby Khazalová, DR

Malá odbočka: před šesti lety zanikla v Osoblaze pekárna, soukromý majitel, který ji získal privatizací, obchod i se zaměstnanci přesunul do Krnova. Ptala jsem se místních, zda jim nechybí a proč vlastně zkrachovala. Prý nemohla vynášet – musela by zásobovat pečivem širší okolí, silniční napojení však chybí.

Padesát kilometrů vzdálený Krnov představuje kromě čerstvého pečiva a pracovních příležitostí či rekvalifikačních kurzů jedinou možnost získat vzdělání. V dostupnějších Albrechticích je jen učňák všeobecného zaměření.

„Nejhorší je, že to zkusí, ale hodně z nich se na to vykašle třeba ve třeťáku,“ popisuje starostka Lenka. Mladým lidem chybí motivace, rodiče mnohdy tíží finanční potíže. Spojuje je nedůvěra ve smysl vzdělání.

Nezaměstnanost v zimě dosahuje v některých obcích až čtyřiceti procent. Kdo může, odchází, ostatní zůstávají apatičtí, bez vidiny, že by jim budoucnost mohla přinést něco příznivého. Není divu, že si podnikatel Jan Bacho stěžuje na nedostatek kvalifikovaných pracovních sil. Beze snahy lidi v kraji motivovat se to nemá jak změnit.

Ten, jehož můžeme nazvat hrdinou

A přesto, na osoblažském náměstí, které svým vzhledem připomíná minulý režim po vypršení záruční lhůty – čtyři hospody, tak tak se drží pošta, lékárna, která hledá nového provozovatele... Setmělo se a já tu mám naplánováno ještě jedno poslední setkání: v uniformě asistenta prevence proti kriminalitě mě vítá sympatický muž.

Vede mě do malé kanceláře, vyzdobené fotkami z amatérských divadelních představení. Vím,že před několika lety založil místní spolek ochotníků, přesto mě některé snímky překvapí. „Na základní škole jsme zjistili šikanu. Učitelé nezmůžou všechno, proto jsme se rozhodli, že pro děti připravíme na to téma představení,“ osvětluje. Až zpátky v Brně se dovídám druhou část příběhu od sociálního pracovníka, který v regionu tehdy působil. „Před pár lety jsme spolu mluvili o Divadle utlačovaných, je obdivuhodné, že nezůstalo jen u slov,“ vzpomíná překvapeně.

Ochotník Ladislav Suchý, dnes dokonce zastupitel, se do Osoblahy přistěhoval před čtyřmi lety. Je Rom a jako všichni ostatní Romové tehdy našel bydlení v jednom z činžáků na ulici Hlavní. Analýzy je pokládají za vyloučenou lokalitu – co si však máme pod tímto pojmem představit, když se domy nacházejí v centru obce, která je sama celá vyloučenou lokalitou?

Ladislav Suchý mluví narovinu: „Před šesti lety tu žádní Romové nežili, teď jsou tu desítky rodin. Jsou to lidé s dluhy, bez práce. Jak asi myslíte, že je místní vnímají...“ On sám je přitom cikán, jak říká, který má v ochotnickém spolku samé gádže.

Na osoblažském náměstí ani živáčka, prý by se ale tu měli často scházet Romové a dělat hluk. Foto Gaby Khazalová, DR

V Dívčím Hradu, kde jsem měla schůzku se starostou, Romy neřeší. Obec si vzala úvěr, odkoupila od soukromníka chátrající bytovky a nechala je opravit. Dokonce kvůli tomu rozprodala tolik potřebnou zemědělskou půdu. „Kdyby nějaký Rom splnil podmínky pro získání bytu, tak bychom mu samozřejmě nebránili,“ odpověděl mi starosta na otázku, zda v opravených domech bydlí nějaká romská rodina.

Kde nejsou obchodníci s chudobou, nejsou ani Romové. „U pana Kotáska to je poslední štace,“ usmívá se ponuře Ladislav Suchý. Že má domy v Ostravě, odkud některé nájemníky stěhuje do Osoblahy, slýchám z více stran. Osoblažsko představuje poslední možnost: v čím dál větších počtech sem přicházejí zadlužení Romové z okolních větších měst. Nadějné vyhlídky je tu však nečekají. Nájmy platí nesrovnatelně vyšší než lidé v obecních bytech, smlouvy dostávají na měsíc, prakticky kdykoli se tak mohou octnout na ulici. Na obecní byt přitom kvůli dluhům, které se v regionu bez práce splácí jen těžko, nemají šanci dosáhnout.

Řešení neleží v politice na Osoblažsku, ale v jiných regionech, odkud přicházejí ti nechudší, kteří jsou k tomu přímo nebo nepřímo donuceni. V Osoblaze lze usilovat pouze o větší začlenění, které by mohlo vést k pokojnému soužití. Tedy o to, co vlastními silami dokázal pan Suchý.

Nefungující stát

Osoblahu proslavily dvě věci: historická úzkokolejka a německý název obce Hotzenplotz, známý každému německému dítěti jako pohádková postava loupežníka typu Rumcajse. V tom místní vidí naději: mohlo by to vábit turisty.

Je v tom ale háček. Pěkně tu je, což o to, ale konkurovat sousedním Jeseníkům lze jen stěží. V létě sice přijíždějí cyklisté, chybí pro ně ovšem infrastruktura: pohostinství, ubytování. Snaha mladého páru ze Slezských Pavlovic většinu místních rezignovaných obyvatel nevytrhne. Pro srovnání se stačí podívat na kypící život do vedlejšího Polska, kde se podařilo uchovat malé zemědělce a kde nechybí napojení na větší města.

Situace na Osoblažsku se prý zlepšuje, snahy však zůstávají v rovině marmeládových projektů. Nepromyšlený systém státního přerozdělování a dotací nadále vytváří region rozdělený na kasty: žije tu několik ze státních dotací bohatých zemědělců se stroji a půdou, zatímco skoro všichni ostatní přežívají na státní podpoře.

Viníky bychom museli hledat v časech minulých, a raději už v těch nedávno minulých, zatímco hrdiny, aby tu člověk pohledal. Ovšem jedno doporučení bych měla: mnohým sociálním demokratům, kteří se v poslední době rozpovídali o problému nepracujících, co pobírají dávky, by prospěl krátký výlet úzkokolejkou.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.