Český statistický úřad, politici a nakonec i Eurostat nás pořád ujišťují, jak málo je v České republice lidí ohrožených chudobou. Je to blamáž, která vychází ze špatné metodologie, kterou již mnoho let odborníci kritizují. Celkový index totiž zkreslují dva základní indikátory. Těmi jsou porovnávání počtu lidí žijících pod prahem chudoby podle jednotlivých států a dále pak otázka zaměstnanosti.

Realita je samozřejmě jiná. Česká republika má devátý nejnižší medián příjmů v EU a před nás se dostalo už i Estonsko. Přitom náklady na život u nás nejsou o mnoho nižší, než v sousedních vyspělejších ekonomikách. Je obecně známé, že v příhraničních prodejnách v Rakousku a Německu dostanete levnější a kvalitnější zboží, než v jejich dceřiných pobočkách u nás.

A přitom zaměstnankyně a zaměstnanci v nich dostávají třikrát až čtyřikrát vyšší mzdu za kratší pracovní dobu v lepších pracovních podmínkách. V budování reál-kapitalismu se někde stala chyba. V případě srovnávání chudoby nemůžeme brát příliš vážně ani index parity kupní síly, protože ho z větší části tvoří položky, které jsou pro nižší příjmové skupiny irelevantní. A ještě katastrofičtější je srovnání hodinových mezd, kde se kvůli vyššímu pracovnímu zatížení ve Východní Evropě projevuje rozdíl ještě víc. Podle těchto čísel je medián hodinové mzdy v ČR 4,90 €, v Rakousku 14 € a v Německu 15,70 € za hodinu. Ve Švédsku, které je již dvacet let podle českých ekonomických expertů v neustálém úpadku, je hodinová mzda na 18,5 eur za hodinu.

Ekonomové nás však ubezpečují, že je to přece fajn, protože se blížíme Řecku a Portugalsku — najednou jsou pro ně upadající ekonomiky v dlouhodobé strukturální krizi vzorem.

Plná zaměstnanost novodobých otroků

Svaz průmyslu a dopravy si chválí, jak nízké mzdy umožňují zvyšovat zaměstnanost a vytvářet pracovní místa. Plná zaměstnanost se stala mantrou. Ale skutečně máme usilovat o to, aby klesaly příjmy a stát musel doplácet zbídačelým zaměstnancům sociální dávky a příspěvky na bydlení, aby do té robotárny mohli chodit najezení a měli kde bydlet? Byť v obnošeném oblečení, bez možnosti vyjet někam na dovolenou a s obavou, že neočekávaný výdaj je zničí. To vyplývá také z údajů ČSÚ — z výzkumů materiální deprivace.

Vizí vysokých managerů firem je evidentně Jih USA před rokem 1861. Tam nebyl ani jeden nezaměstnaný černoch! A ještě jich bylo málo a museli je dovážet. A když nebyli dost produktivní, tak je prostě utýrali k smrti. Byli to totiž otroci. A to je to, co si manageři a politici v ČR asi myslí o zaměstnancích v Čechách a na Moravě, že jsou.

Nízké platy nejsou dány nízkou produktivitou, jak se nám snaží namluvit, ale vyššími a nezdaněnými zisky firem, které nakonec stejně v obrovské míře utíkají do zahraničí, protože ministr financí Andrej Babiš neumí a vlastně ani nechce proti černým pasažérům zakročit. Řadový zaměstnanec může produktivitu firmy ovlivnit minimálně, je proto matematický nesmysl říkat, že čtyřnásobně vyšší mzdy jsou dané vyšší pracovní morálkou Němců. Ekonomové, kteří to říkají, prostě lžou. Vinu nesou politici, kteří velkým zaměstnavatelům umožňují, aby platili nízké mzdy a tolerují i porušování zákoníku práce.

S řešením by mohl pomoci paradoxně třeba právě ministr financí. Ve svých firmách by měl zvýšit platy, které jsou tam ostudně nízké, zatímco jeho (ano, pořád je to jeho) zisky rostou o desítky procent. A měl by zajistit, aby velcí hráči danili, jak mají. Místo toho, aby chaoticky pronásledoval živnostníky.

Co průzkumy nevidí

Průzkumy navíc vůbec nezohledňují genderový problém chudoby — na to poukazují prakticky jen feministické organizace a také Social Watch ve svých pravidelných zprávách o stavu české společnosti. Devět z deseti chudých důchodců jsou ženy — nejvíce v EU. Mají o pětinu nižší důchod. Pracujících chudých žen je 24 % pracujících chudých mužů 13 %.

Stát v tom jde na ruku firmám, nízká minimální mzda a nízké sociální dávky nutí lidi, aby vzali jakoukoli špatně placenou práci.

Špatná je také mobilita lidí z chudších regionů. Firmy si stěžují na nedostatek techniků, ale i mezi absolventy žádaných profesí je vysoká nezaměstnanost, především v regionech, kde pro ně není uplatnění. Díky nezvládnuté bytové politice se lidé ovšem nemohou jen tak sebrat a přesunout se jinam. Zvlášť, když si nejsou jistí, jak se k nim firma zachová, jestli zaplatí byt, nebo vůbec nějaké ubytování seženou a budou mít na nájem.

Proto také zaměstnavatelé neustále žádají, aby se uvolnil režim pro zahraniční zaměstnance. Ty je totiž možno nacpat do nějakých kotců v panelákových sklepích a díky pracovním agenturám se tvářit, že s podnikem nemají nic společného. Dovezeme třeba na pozvání premiéra nějaké chudáky z Mongolska, aby tu pracovali takřka zadarmo a když se jim něco nelíbí, tak se podnikatelé dohodnou s cizineckou policií a pošlou je šupem domů. Pokud pro ně není práce, tak je pošleme zpátky do Mongolska za peníze daňových poplatníků — tedy hlavně střední třídy.

Špatná zpětná vazba

Největším problemém je hrabivost a nenažranost vedoucích manažerů a majitelů firem a investorů. Ale jak říkal miliardář George Soros — děláme jen to, co nám vaše pravidla umožňují. Tedy rozumějte pravidla politiků.

A měl pravdu. Čeští politici se již od doby, kdy premiér Václav Klaus přivedl naši zemi na pokraj úpadku a svou vládu ke krachu, opravdu snaží, aby podporovali ve společnosti to nejhorší, co v ní dřímá. A politici i státní správa tak podnikatele přímo vyzývají k dalšímu zbídačování zaměstnanců v Čechách a na Moravě.

Kybernetika pro to zavedla termín zpětná vazba. Nejde o nic jiného než o řídící signál, který to i ono chování systému posiluje (pozitivní zpětná vazba), nebo omezuje (negativní zpětná vazba). Příliš pozitivní zpětné vazby vede zákonitě ke zhroucení systému. A to je náš případ.

Zatímco byznysu rostly příjmy, pravicoví politici za potlesku pravicových médií omezovali společenské přerozdělování, omezovali práva zaměstnanců, nezvyšovali minimální mzdu ani důchody, anebo jen minimálně. Navíc vytvářili na nezaměstnané tlak ostudnou nucenou prací a samozřejmě i tvrdými exekučními zákony.

Díky tomu dostali zaměstnavatelé jasnou pozitivní vazbu. Pokud budete snižovat platy, stát se postará o to, abyste i tak měli dost zaměstnanců. Pozitivní vazbu dostali i zaměstnanci, především v nízkopříjmových skupinách: Na vzdělání, hledání důstojné práce a osobní rozvoj zapomeňte, na to nebudete mít peníze. Pokud nevezmete každou otrockou práci, budete zadarmo v ostudných vestách nuceni otročit po městě a díky nízkým dávkám v exekuci brzy přijdete nejspíš o všechno včetně budoucnosti.

A protože toto není pro politiky pořád ještě dost, tak dávají peníze z daní nadnárodním firmám, které tu budují další potírny s minimální mzdou — často ještě dotovanou úřadem práce. Kdyby se peníze na podporu přímých zahraničních investic rozdaly jen tak přímo lidem v daném regionu, přineslo by to nepochybně větší ekonomický profit pro společnost.

Střední a bohatší příjmové skupiny si mohou říkat, že jim to vlastně nevadí. Ale to je omyl. Stále rostoucí počet zaměstnanců s nízkými příjmy podřezává domácí poptávku a spotřebu a likviduje tak další firmy. Navíc nabourává soudržnost ve společnosti.

Řízená sebevražda vyššího managementu

Jestliže někdo tvrdí, že velké firmy posilují ekonomiku, pak buď lže, nebo se zbláznil. Průmysl potápí naše přibližování k EU. Zatímco náš ministr financí není schopen ve svých firmách platit aspoň průměrnou mzdu, koncern VW to dokáže. Také ale dokáže vydělávat na jednom českém zaměstnanci téměř dvojnásobek mzdy. To je horší, než v době nevolnictví.

Navíc svou mzdovou politikou neustále rozevírá nůžky mezi dělníky ve východní Evropě — tedy u nás a na Slovensku — a na Západě. Platy se vždy více zvyšují německým pracovníkům a nejméně slovenským. Škodovka však v EU stojí skoro všude stejně. Navíc se VW chlubí, jak je ekologickou firmou, než se přijde na to, že tedy opravdu není.

Chudoba se hodí průmyslu a velkým firmám. Umožňuje jim vydělávat obrovské peníze a zároveň narušuje společenskou stabilitu. Pak se stále více lidí upíná s nadějí k autoritářským řešením — stát jako firma. Autoritářské vedení omezující práva obyvatel bylo pro firmy lákavé již od dob grunderského kapitalismu a jen masivní regulace kapitálu rozhodovaly o tom, které země budou alespoň částečně demokratické a které vůbec. Omezování práv lidí na úkor firem je nebezpečný hazard velkokapitálu, který rozehráli v minulosti různí pravicoví diktátoři. Bohužel musíme říci, že se jim většinou vyplatil, byť následky byly pro ostatní katastrofické.

Tady je namístě říci, že demokracie je prostě efektivnější typ řízení společnosti, než jakákoli autoritářská řešení, jakkoli osvícená. Nakonec i firmy, které jsou spoluřízeny zaměstnanci, jsou efektivnější a většinou i úspěšnější. Ale to prokázala kybernetika již v padesátých letech.

I lidé zastupující průmysl by si měli uvědomit, že jsou jen nahraditelnými zaměstnanci, kteří teď sice slouží svému pánu, ale zítra s nimi může být konec. Navíc i jejich plat je směšný, proti tomu co berou jejich kolegové a kolegyně ve VolksWagenu.

Pokud vysoká politika — zákonodárci a exekutiva — bude dále posílat pozitivní signály zpětné vazby, systém se zhroutí. Je jen otázkou, jak bude vypadat. A vyššího managementu — na rozdíl od top managerů - se bude týkat také.

Je Rana Plaza ideál českých managerů a politiků?

V ruinách bangladéšské továrny Rana Plaza, kde šili oděvy i pro český trh, zahynulo přes 1200 lidí a 800 bylo zraněno, když se celá budova zhroutila a pohřbila většinu zaměstnankyň v troskách. Dělnice a dělníci byli do praskající vysokopodlažní budovy nahnáni pod výhružkou krácení platu. I to je cesta, jak snižovat nezaměstnanost. Je to cesta, kterou naznačují čeští kapitáni průmyslu a pravicové think-tanky?

Jestliže tu mluvíme o pragmaticky nezbytné podpoře, kterou musí středně příjmové vrstvy poskytovat těm nízkopříjmovým skupinám, aby samy neskončily bídně, pak musíme ovšem dodat i globální rozměr. Je třeba podporovat zlepšování pracovních podmínek i na globální úrovni. Jinak totiž bude kapitál vykořisťovat zaměstnance jinde a likvidovat i jakž takž rozvinuté ekonomiky sociálním dumpingem superlevného zboží. V rozvojových zemích tím brání vzniku solidních firem, protože ty nemohou konkurovat láci novodobých otrokářů likvidujících i životní prostředí.

Chudoba u nás je samozřejmě zatím diametrálně odlišná od chudoby v Eritreji, nebo třeba i v poměrně rozvinuté Botswaně. Ale naším cílem je přiblížit lidská práva v rozvojovém světě našim standardům — mám teď na mysli hlavně práva sociální a hospodářská. Ze slov našich politiků však mnohdy vyplývá, že by naši zaměstnanci měli konkurovat zaměstnancům v Bangladéši, Pakistánu či v Keni. Co to znamená? Plat pět korun na hodinu, žádná sociální a zdravotní pojištění, vzdělání zdarma jen do páté třídy a důchod co si uspoří. A pak budou obhájci surového kapitalismu jásat nad tím, kolik takových pracovních míst vytvoří.