Prohlášení žen 28. října
Redakce DRZveřejňujeme projev pracovní skupiny Ženy 28. října u příležitosti přejmenování jihlavského Masarykova náměstí na Náměstí Garriguových. Akce se uskutečnila v rušných ulicích jihlavského filmového festivalu.
„Bez ní bych si nebyl ujasnil smysl života a svůj politický úkol,“ pronesl na adresu své ženy Charlotte Tomáš Garrigue M., první československý prezident a jeden z nejznámějších feministů naší historie. Zatímco o jeho životě víme takřka vše, osudy jeho matky, manželky, dcer a vnuček nám zůstávají téměř skryté. Není těžké si představit, z jakého důvodu: byly to přece ženy.
Ženy, které se velkou měrou zasadily o lepší postavení pracujících žen a mužů v československé společnosti. Ženy, které věnovaly svůj život otázkám sociálních důsledků genderové nerovnosti. Ženy, které prosazovaly politické řešení těchto problémů.
Byly to ženy, které se aktivně zasazovaly o právo na vzdělání pro všechny, tedy i dívky a ženy, v době, kdy bylo odborné vzdělání výhradně věnované mužům. Prosazovaly kvalitní a důstojnou práci bez rozdílu pohlaví, co největší společenskou prostupnost a odstranění předsudků. Zasazovaly se za odstranění sexistického jednání a degradujících přístupů, se kterými se ženy v jejich době musely neustále potýkat.
Ženy, po nichž pojmenováváme toto náměstí, bojovaly velmi složitě za základní uznání a respekt, který by měl náležet i dnes každé ženě stejně tak, jako náleží každému skoro každému muži.
Navzdory jejich veškeré práci však o nich víme nejvíce z citátů Masaryka a známe je jako „jeho“ ženy. Je to osud, který je v přetrvávající patriarchální struktuře společnosti a kultury vlastní většině žen. Jsou manipulovány do rolí matek, manželek, dcer, pomocnic, rádkyň, múz… Že se za každou z takových redukcí skrývá reálný důsledek a především reálný útlak, už nám ale historie nic neříká. A co hůř: neříká nám to ani současnost. A i proto jsme tady.
Není to jen pozapomenutá práce Charlotte Garrigue M., Alice a Olgy M., Herberty a Anny M., co nás přivedlo na toto místo, ale především fakt, že řada z toho, o co se ve svém boji proti nerovnému postavení žen zasazovaly, stále trvá.
Ženy v naší společnosti plní roli druhořadých občanek, rovnost práv je jen formální. Matky samoživitelky jsou nejohroženější skupinou naší společnosti - na dosažení životního minima musí pracovat neuvěřitelných 80 hodin týdně, tedy dvojnásobek než ostatní. Za stejnou práci u nás ženy na drtivé většině pozic dostávají o více než dvacet procent nižší plat než muži, skleněné stropy a vertikální nerovnost jsou součástí naší každodennosti. Devět z deseti lidí v důchodovém věku pod hranicí chudoby jsou ženy - asi proto je slovo „chudoba“ rodu ženského.
Takřka veškerá oblast péče, ať už mluvíme o eufemisticky nazývané „rodičovské dovolené“, na kterou u nás z 99 procent nastupují ženy, nebo o starosti o nemocné a umírající příbuzné, je hluboce podfinancována. Psychicky náročná a odpovědná práce, jakou jsou výchova nebo péče, se tak stávají prací společensky zneuznanou a devalvovanou.
To navíc neplatí jen za zavřenými dveřmi našich domů a bytů. I ve školkách, školách, zdravotnických zařízeních, kojeneckých a dětských ústavech, ústavech pro umírající či na sociálkách se ženy stávají obětí nedostatečného financování, nulové pozitivní zpětné vazby a ocenění za jejich náročnou práci.
Dnes tu stojíme, abychom při vzpomínce na Charlotte, Alici, Olgu, Annu a Herbertu, na ženy, které se o zlepšení společenských podmínek žen v Československu zasadily, vzdaly hold i všem anonymním ženám, které za ponižujících podmínek vykonávaly a vykonávají práci, která je skutečně potřebná.
Zatímco se poslední dny řeší hlavně to, kdo dnes, 28. října, bude, či nebude vyznamenán na Pražském Hradě, zůstávají tisíce žen ve stínu svých mužů, samozřejmosti, nezájmu, ačkoliv by si řada z nich - učitelky, zdravotní sestry, sociální pracovnice, vychovatelky (možná většina?) zasloužily ten největší respekt a pocty víc než mnozí dnes vyznamenaní.
Víme, že bude potřeba přejmenovat ještě spousty náměstí, dopsat mnoho učebnic a vyzdvihnout zapomenutou práci mnoha žen, než se začne o otázkách přetrvávající genderové nerovnosti alespoň okrajově mluvit. A je nám jasné, že pokud máme dospět k opravdovému nastolení rovnosti mezi ženami a muži a tím ke zlepšení stávajících poměrů, náměstí nebo učebnice nepostačí. Ale věříme, že podobné akce mohou řadu žen povzbudit v jejich každodenním boji s diskriminací. A to dnes nemusí být úplně málo. Smrt patriarchátu.