Doufala jsem v poslední pěkný říjnový víkend, ale mrholí. Mně to nijak nevadí, mám jen trochu sobeckou obavu o všechny ty lidi, kteří si kvůli mé přítomnosti na severu Čech udělali čas na předdušičkovou brigádu. Prý přijedou z okolních vesnic, ale i z Ústí nad Labem nebo Děčína.

Bojím se taky, jak to najdu. Vesnice se jmenuje Jetřichovice, já ale jedu do Všemil — dnes už jen osady („díky bohu aspoň za lufťáky, že si tam ty domky vyspravili“), před válkou obce Schemmel. Nakonec je to snadné, ke svažité louce se sjíždí auta, z dálky vidím náhrobky. V chumlu lidí, vyzbrojených bábovkou, termoskami s kafem a čajem, hledám Renatu Hergetovou. Určitě se mezi sebou všichni dobře znají, to je zřejmé.

Přichází na první dojem energická žena v pracovní vestě, nese si hrábě. „My si říkáme funebráci,“ usmívá se a představuje mě ostatním. „Téhle se ptejte, ta tady odpracovala nejvíc,“ posílá mě do terénu bez šance se nadechnout. Se stejnou vervou, kterou mě oslovila, spojila nesourodou skupinku lidí okolo.

Ten chodí do druhé třídy, tady ten právě vystudoval historii, chodí sem ale i dvě paní v důchodu, původní obyvatelky Všemil. Zatímco paní Renata vyjmenovává historie svých spolupracovníků, stíhá udílet pokyny dvěma kameníkům, kteří právě dorazili, a hrabat listí kolem bezejmenných kamenných náhrobků s vybledlými německými nápisy.

Beztak to někdo zase zničí, říkali jí

Z pocitu nepatřičnosti v prostoru prosyceném pracovním nasazením mě vysvobozuje nutnost udělat pár fotek. Náladu popadnout motyku mi navíc kazí pocit, že bych byla jediná, kdo by se musel vyptat, s čím přesně pomoct, co kam dát, co je nejvíc třeba. Nakonec mě z úvah vytrhne paní Renata, která se rozpovídá s pověstnou rychlostí — se stejnou, se kterou vrátila místo zpátky v čase.

„Jsem náplava, jako všichni místní,“ vypráví svůj příběh, který začíná na podzim roku 2012. Nejprve se jen účastnila několika brigád místního spolku Dolský mlýn, potom ale přišla s vlastní aktivitou: začala se zajímat o zarostlou louku plnou náletových dřevin, pod nimiž se skrývaly hroby sudetských Němců. Objevila Všemilský hřbitov.

„Prohlížet si obrázky v knížkách a fňukat nad tím, co bylo, nestačí,“ odkrývá důvody svého zápalu, jímž nakazila desítky dalších lidí. Jeho výsledky jsou patrné na první pohled: zarostlý hřbitov, dnes k nepoznání změněný, připomínají tři roky staré fotky u zrestaurovaných náhrobků.

Místní prý byli z počátku ke snaze obnovit historické místo skeptičtí. Vymlouvali jí, že to nemá cenu, že to nebude nikoho zajímat, že to beztak někdo zase poničí. Renata Hergetová se nenechala odradit a prostě začala. Dnes přiznává, že svou roli sehrála i obec, která nechala pozemek vykácet a časem zpřístupnila i příjezdovou cestu. „Lidé viděli, že má obec na věci zájem a že to myslíme vážně,“ popisuje paní Renata rozhodující moment. Jakmile založila facebookou stránku Všemilský hřbitov — Der Friedhof in Schemmel, začali na pracovní brigády přijíždět lidé z celého kraje.

„Jsme samozřejmě otevření všem, ale víte, po nějaké době se tu vybudovala parta…je pochopitelné, že hřbitov vzali za svůj a asi si ho trochu uzurpují,“ vysvětluje paní Renata důvod, proč na mě skupina pracantů působila spíše uzavřeně. O jejich otevřenosti ale naopak svědčí i to, že na hřbitovní brigádu jezdí třeba mentálně postižení z nedalekého ústavu.

Minulost neodsuzujeme

Jeden z náhrobků je obzvláště pěkný, sněhobílý s velkým křížem. Pod ním leží devítiletá Edelhard. Opravený je proto, že si hrob „adoptovala“ místní chalupářka. Její dům patřil před odsunem jedné německé rodině, o níž předpokládala, že bude na hřbitově pochována. Chtěla si proto náhrobek adoptovat a přispět tak na jeho opravu. „Tu rodinu jsme nenašli, tak jsem s ní vyhandlovala Edelhard,“ směje se paní Renata.

Práce funebráků totiž není jen hrabání listí, sázení květin a zvelebování náhrobků. Ve Všemilech by mělo být 96 hrobů, náhrobků je však odkryta zhruba třetina. S každým dalším objevem nějakého úlomku se pojí práce blízká archeologii: luštění vybledlých písmen, pátrání v archivech a matrikách. Úsilí funebráků, zdá se, skončí tehdy, až bude mít každý pohřbený svůj důstojný památník se jménem. Poslední z nich zemřel v roce 1946.

V roce 1961 měla osada Všemily 113 obyvatel, před válkou jich přitom bylo 323. Z původních obyvatel už zde nikdo nebydlí, noví přišli za minulého režimu, chataři přicházejí dodnes. Paní Renata vzpomíná na poúnorové usnesení Národního výboru, které nakazovalo náhrobky vystěhovaných Němců zničit.

Na odsun jsem se jí nezeptala. Koneckonců iniciativa jeho politický rozměr netematizuje, pouze oživuje zapomenuté místo a skládá obraz kdysi živorodé vesnice, která měla školu, hospodu a také vlastní hřbitov. A přece mezi řečí, smířlivým hlasem, sama pronáší: „Já mám pro to, co se tehdy dělo, pochopení, nemám právo soudit.“

Jak k věci přistupují potomci původních obyvatel, nelze říct. Aktivitu funebráků ale vítají — vyšel o ní článek i v sudetoněmeckých novinách, někteří se ozvali a finančně přispěli. Projekt podpořila i Nadace Via nebo Ústecký kraj. Za jeho uskutečněním ale stojí především práce všech těch, nazývejme je klidně aktivisty, kteří ve volných chvílích s obdivuhodným nasazením nejenže obnovili starý hřbitov, ale přispěli k poznání místní historie.

My projíždíme, oni tam žijí

V době mé návštěvy se funebráci připravovali na dušičkové setkání „adoptivních rodičů“ hrobů. Pracovali, povídali si, vtipkovali, během přestávky, kdy najednou vysvitlo slunce, probrali výsledky krajských voleb. Lidi různého zaměstnání, bydliště i věku spojila společná práce, která se proměnila ve volnočasovou zálibu a časem i v potěšení ze vzájemného setkávání. „V hospodě bychom si k jednomu stolu asi nesedli,“ glosuje paní Renata.

Když se jí před časem zeptal starosta Jetřichovic, za jakých podmínek hřbitov obci předá, pomyslela si jen „jakoby to byl náš hřbitov, vždyť už obci patří“. Vzápětí mu ale zdůraznila: „bude potřeba ho oplotit, nebo ho zvěř v zimě poničí.

Hřbitov totiž funebrákům v podstatě opravdu patří. I když je i paní Renata, jak sama říká, náplava (provozuje soukromé ubytování v Jetřichovicích), svou činností dokazuje, že nově příchozí v Sudetech nejsou užiteční jen tím, že podnikají nebo si opravují staré roubenky v malebné chaty.

Po cestě za funebráky jsem míjela krásné vesničky, které se linuly podél potoků, ale i chudá sešlá městečka. Pražské poznávací značky střídaly oprýskané socialistické bytovky. Zamýšlím se nad tím, co násilně vysídlenému a poté obsazenému regionu přináší třetí vlna přistěhovalců — lidí z měst, kteří objevují jeho krásu pro svoje vlastní víkendové potěšení. Jejich předchůdcům za minulého režimu prý chyběla úcta k obydlím, která tak lehce nabyli. Ti současní ta svá tedy zvelebují, ale jen pro své nebo mé oči.

Můžeme jásat nad kdejakým projektem oživení, nad funebráky ale z jiného důvodu: Všemilský hřbitov vrátili zpět všem těm, kteří jen neprojíždějí, ale v Sudetech žili nebo žijí.