Prázdninová úvaha o kořenech

Alena Zemančíková komentuje inscenaci HRA-Nic-E, jejíž přínos neleží pouze v povedeném ztvárnění. Témata hranic, kořenů a integrace jsou v českém prostoru stále živé. A stále s nimi zacházíme zbrkle a humpolácky.

V rámci letošního Jiráskova Hronova jsem viděla inscenaci HRA-Nic-E, vytvořenou pro hraní v dřevníku Broumovského kláštera. Neviděla jsem ji tam, ale v Divadle Aloise Jiráska v Hronově, ale to jí na autentičnosti neubralo, Alois Jirásek v té komedii vystupuje jako jedna z postav, tak se jen vrátil do svého rodiště.

Diváci ocenili režiséra Radovana Lipuse, scénáristku a dramaturgyni Renatu Putzlacher, scénografa Šimona Cabana i profesionální a na přehlídce amatérského divadla také amatérské herce.

Na vzniku inscenace se podíleli také místní muzikanti kolem Kamila Remeše, kteří hráli jednak barokní hudbu, jednak ústrojně do scénáře zamontované písničky zejména Karla Plíhala (Jaromír Nohavica se doufám neurazí).

Dějiny obyvatel, nikoli režimů
Personifikovaná Hranice v podání Martiny Longinové, zprvu zelená, jen na rukávech pruhovaně označená, pak celá výstražně pruhovaná a na rukávech khaki, brechtovsky provedla diváky historií regionu od německé kolonizace přes několik válek a odsun Němců až do současnosti.

Velkou úlohu tvůrci připsali i Emerichu Rothovi, olympionikovi z doby před první světovou válkou a pozdějšímu majiteli pražského obchodu se zálesáckým zbožím, jehož komunisté potrestali za propagaci západního životního stylu a amerikanismus a který dožíval v chudobě na Broumovsku (když se byl předtím pokusil o záchranu Vrbaty a Hanče v Krkonoších).

A celou revuí diváky provází česko-polský pár mladých lidí, kteří se pomocí mobilů stále hledají, pletou, jazykově (ne)dorozumívají.

V případě HRA-NIC-E se podařilo vytvořit inscenaci pro naprosto všechny typy diváků – vzdělanci ocení literární narážky, děti baví písničky, teenageři mají radost z česko-polského páru (zvlášť holka je štíhlá, jako bývaly Polky za časů Solidarity, českým klukům se líbily), milovníci vlastivědy se leccos dozvědí a všeho je tam přesně s mírou, nic nepřetéká.

Inscenace má ovšem jednu mimořádnou dramaturgickou kvalitu, která bohužel není na našich jevištích úplnou samozřejmostí: dějiny neideologizuje, ukazuje je jako dějiny obyvatel, nikoli režimů.

Staví rekatolizaci vedle odsunu Němců a nedělá z poválečných obyvatel Broumovska větší necity a vandaly než byli ti, kteří kraj přišli rekatolizovat nebo naopak za husitství drancovat.

Inscenace má jednu mimořádnou dramaturgickou kvalitu: dějiny neideologizuje, ukazuje je jako dějiny obyvatel, nikoli režimů. Repro youtube.com

Spojením uměleckých sil, smyslu pro humor, hravosti, muzikantství a nadšení a soustředění všech, kteří inscenaci s operetně početným ansámblem v krátké době sestavili, vznikla velká kulturní událost a je jen škoda, že ji v roce její premiéry příslušní divadelní kritikové neviděli (ostatně já taky ne), takže se nedostala mezi nominované na ceny. Úspěch u publika, nevykoupený žádnou podbízivostí, hodnotu cen ovšem přesahuje.

Protože jsem na hranici vyrostla, byť v jiném kraji, nešlo mi téma z hlavy po celý srpen. Ta moje hranice byla ovšem zadrátovaná ještě pevněji než na Broumovsku, protože tam byla hranice s Polskem, zatímco u nás se Západním Německem.

Vůbec jsme nevěděli, co je za ní, a dodnes ten kraj pohoří Smrčin a Horní Falce málo znám, protože už v kraji nežiju a nemám příležitost využívat přeshraniční vlaky a cyklistické trasy k častějším výletům – například k prameni řeky Ohře, kde jsme sice byli, ale kdysi v zimě, kdy pramínek budoucí řeky vytékal ze sněhu a ledu.

Je to neobyčejně krásná krajina, svěže zelená, plná vody, pod každým kopcem tu pramení řeka, která se na pozdějším toku proslaví vinicemi a významnými městy, která na ní stojí. I na naší straně je to pěkné, devastace z doby hraničního pásma se hodně zahojila, pole jsou obdělaná a hospody celkem fungují.

Křivé kořeny
Žít tady samozřejmě znamená vzdálenost od centra a lidé, chtějí-li se mít dobře nejen hmotně, ale i pospolu, musí vyvinout společné aktivity. A tohle je to, co na naší straně stále vázne, jakoby sousedství země s mocnou ekonomikou, nabízející možnost vydělat si, vybudila hospodářské aktivity, podpořila soukromnictví, ale nedovolila vzniknout soudržnému sousedskému životu.

V Chebu se konají dosti okázalé a kulturně úplně podřadné Valdštejnské slavnosti, s nimiž hauzíruje a živí se jimi člověk, vydávající se za generalissima, divadelní inscenace na témata z dějin slavného císařského a královského města Chebu však se na nich nikdy neobjevila (a nemám co říkat, mohla jsem ji vytvořit i já, ale nějak se to nikdy nepovedlo prosadit).

Nemám ráda, když se úpadek a spoušť v našem pohraničí svádí na to, že tam přišli lidé, kteří v místě neměli kořeny. I my jsme tam někdy přišli a nikoli s úmyslem devastovat. Vždycky někdo přijde někam, kde nemá kořeny, a když má vedle svého odhodlání i možnosti je uplatnit, proč by se neusadil, proč by měl místo, kam přišel, ničit?

Ta teorie o kořenech je hrozně konzervativní a urážlivá pro lidi, kteří jdou za štěstím jinam, než kde je rodný grunt se svými tradicemi a právy. Jít za štěstím jinam, než kde mám kořeny, je vlastně tradiční prvek dobrodružství a nového rozvoje.

Vždyť to je v pohádkách, v té mytologii, které nám zaznamenala podstatu naší civilizace. Jít do světa, do neznáma, a na té cestě vždycky ten, který jde za štěstím, ale nedbá o vlastní prospěch, získá víc, než ten, který chce zbohatnout.

Letos v létě jsem přejela několikery hranice, směrem na východ i na západ od míst, kde mám kořeny. Vlastně se mi něco takového v životě přihodilo poprvé v takové intenzitě. Jsem ráda, že jsem doma, a o to víc myslím na ty, kteří hledají, kde by zakotvili svůj život a začali rozvíjet i něco víc než je jen holá existence.

Ze své zkušenosti života blízko hranice vím, že to trvá déle, než by si jeden pomyslel i přál, ale že to nakonec nastane. Kdysi, když jsme přišli do toho policejně střeženého kraje jako noví obyvatelé, nikdo se s námi nepřátelil a staří lidé našim dětem nadávali.

Dnes jsou ti staří lidé po smrti, moje děti se na to nepamatují a jen já snad pořád myslím na to, jak dlouho a těžko se člověk někam integruje, zvlášť, když mu nikdo nepomáhá, jak silný je odpor a podezřívavost „našich“ vůči komu – čemu- koli novému. Jak jsou ty kořeny někdy křivé a tuhé a někdy až boří stavbu.

K tomu, aby se dala vytvořit taková inscenace, jako je HRA-NIC-E, je třeba svobody v každém smyslu: svobody vyjádření, shromáždění, vyznání, tvorby. Svobody celé existence, která zajišťuje i vzájemnou důvěru, hravost a sdílenou radost.

Vidím, že jsem se rétoricky rozběhla do slovních prostor, kam vstupuji jinak jen velmi zdrženlivě. Beru kanystr, pouštím vodu a jdi zalít v tom vedru kytky u nás před panelákem.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.