Čí byl letošní Jiráskův Hronov?

Divadelní festival Jiráskův Hronov je unikátní akcí. Jeho rozpětí v sobě snoubí bezmála celou šíři nejsoučasnějších společenských diskursů. Sám festival se navíc nechtěně stal příkladem, jak špatně může fungovat český kapitalismus.

Jiráskův Hronov, celostátní mezidruhová přehlídka amatérského divadla s mezinárodní účastí, v sobotu 6. srpna večer skončil. Jeho hlavní program zahrnoval 32 inscenací nejrůznějších divadelních druhů a žánrů, od provedení Shakespearových komedií až po pantomimické skeče a scénický tanec. Některé inscenace byly plnoformátové, v podstatě schopné běžného divadelního provozu, jiné byly drobné kousky pro děti nebo experimentální skici. Setkaly se nejen nejrůznější výrazové možnosti divadla, ale také jeho sociální, výchovné i komunitní funkce.

Kromě programu, sestaveného z toho nejlepšího, co prošlo národními přehlídkami amatérského divadla, se konal v Hronově i doprovodný a inspirativní program, z něhož asi nejvýznamnějším kusem byla autorská revue Hranice scénáristky Renaty Putzlacher – Buchtové a režiséra Radovana Lipuse, která byla vytvořena pro uvádění v klášteře benediktinů v Broumově a do hronovského Divadla Aloise Jiráska byla na jedno dopoledne pozvána.

Vystoupila i další zajímavá profesionální tělesa, soubor Geisslers Hofcomedianten z Kuksu, loutkářská skupina Buchty a loutky, taneční soubor NaNohach a pohybové divadlo Bufo Martina Packa s taneční variací na bratry Čapky Ze života obtížného hmyzu.

Amatérský pramen
Kromě toho je Jiráskův Hronov také čímsi jako „letní divadelní školou“, po celou dobu se tu konají dílny a semináře, zaměřené na scénografii, práci s textem, hereckou techniku, přednes, pantomimu a je zde také kritický Problémový klub, který na základě shlédnutých inscenací v osobách pěti lektorů – divadelních profesionálů – se svými frekventanty hledá klíč k vnímání divadelní estetiky i poetiky, zacházeje i do historie a teorie.

Mohla bych do tohoto výčtu ještě leccos přidat, ale už to stačí, aby si čtenář učinil představu o tom, jak mimořádnou událostí Jiráskův Hronov je.

Pokouším-li se vystihnout trendy a témata v inscenacích, které jsme viděli, musím zkonstatovat, že amatérské divadlo je pramenem autorské tvorby. Některé činy jsou úplně nenápadné, ukryté v práci dramatických tříd základních uměleckých škol.

Z těchto zdrojů se objevila vkusná a vtipná inscenace, která konfrontuje lidovou poezii Erbenovy sbírky se sběratelskou činností K. J. Obrátila, zaměřenou na erotické výrazivo českého lidu ve 20. století. Erotický duel dvou dívek z Jaroměře s hráběmi v inscenaci Ušubraná byl poctou hravým možnostem češtiny stejně, jako jí je Vančurovo Rozmarné léto, které bylo rovněž ve zdařilé inscenaci Rádobydivadla Klapý uvedeno.

Témata z dějin 20. století uvedlo slovenské divadlo Commedia z Popradu. Objevili pro nás polského autora skandálního životopisu Sergiusze Piaseckého a jeho text Zápisky důstojníka Rudé armády. Příběh, do značné míry hraný jako monodrama, se odehrává „na kresách“, kde se stýká Polsko s Ukrajinou a hranice se mění každou chvíli. Na počátku hry si hrdina pochvaluje spojenectví dvou největších mužů doby, Hitlera a Stalina, postupně se opory jeho vidění světa hroutí a on končí jako otrlý surový a drancující uchvatitel kořisti, ber kde ber.

Během posledních dnů jsem odposlechla mezi hronovskými obyvateli tolik negativních názorů na účastníky Jiráskova Hronova a tolikrát vyslovené přání, aby svou přítomností přestali město obtěžovat, až se mě to téměř osobně dotklo. Foto ceskatelevize.cz

Tématem Ukrajiny se zabývala i inscenace pardubického souboru Teď, nádech, a leť, udělaná ovšem úplně jinak. Herci při tvorbě inscenace vycházejí z osobní zkušenosti s oblastí, kde se na Ukrajině válčí, a z výpovědí lidí, s nimiž se setkali. Ostatně část souboru jsou příslušníci jiných slovanských národů.

V inscenaci se mluví rusky, ukrajinsky, česky, polsky, hraje v ní rádio a hodně se v ní zpívá. Během hry ženy uvaří boršč. Sdělení vůbec není schematické, můžeme spatřit nejrůznější projevy chování ve válkou strádajících oblastech a vyslechnout nejrůznější příběhy i názory, i ty, s nimiž nesouhlasíme. Je to zcela zvláštní případ divadla, které nabízí publiku sdílení atmosféry a emocí ohrožené oblasti a lidí, kteří v ní musí i chtějí žít.

Jiné politické divadlo spočívalo na textu oceňovaného autora Tomáše Vůjtka Smíření, která pojednává o několika excesech při poválečném odsunu německých obyvatel z Československa. Text si z historických událostí vybírá jen fakta, která dosvědčují sadistickou bestialitu a tupou pomstychtivou radost Čechů, všechno ostatní (jako například tehdejší úsilí o potrestání viníků masového vraždění) nechává stranou.

Tak ale vytváří falešný obraz nejen o těch neodpustitelných událostech, ale o chování českého obyvatelstva, které staví zcela na roveň nacistům. Inscenace vyznívá jako plakát a musím říci, že jsem byla překvapena, s jakým nadšením a jak nekriticky byla publikem přijata. Jako by nám nahrazení kolektivní viny Němců kolektivní vinou Čechů nejen nevadilo, ale vyhovovalo.

Bída českého kapitalismu
Byly ovšem i šťastné a povzbudivé zážitky. Mezi malé rozsahem, ale nemalé účinkem patřila inscenace V jednom lese, v jednom domku, která na základě pohádek o Budulínkovi, Smolíčkovi, Jeníčkovi a Mařence a Karkulce klade otázky ohledně podoby „tradiční rodiny“.

Ty otázky kladou loutky (například Smolíček, který je trošičku retardovaný a Jelen musí mít s jeho výchovou svatou trpělivost, sděluje, že Jelen sice říká, že rodiče ho nechtěli, ale on, Smolíček, si myslí, že asi spíš umřeli, protože přece jak by mohli nechtít takového kluka, jako je on?).

Jablonecký loutkář Rudolf Hansvencl (s takovým jménem jako by byl k loutkářství předurčen) odehraje představení bez moralizování, přímočaře plebejsky v pohádkách i písních, s notnou dávkou humoru až černého – a tím způsobem upozorní na to, jak ohánějíce se zájmy dětí, my dospělí často myslíme jen na sebe.

Inscenace Přemnohá dobrodružství jakož i hrdinské skutky rytířů nízkého stolu přivádí na scénu jako jednoho z členů herecké skupiny Buddeto z Plzně, chlapce dost vážně postiženého Downovým syndromem. Sedm herců zhruba maturitního věku hrají spolu s ním o létech ve školce jako by to byly útržky eposu o družině rytířů v jakémsi království. Vidíme souboj i hostinu, ideální lásku i něco jako výstup minnesaengra, hluboký spánek v začarovaném lese i situaci, kdy člověk musí překonat ponížení a vybojovat si své místo v družině.

Michal, starodávný rytíř mezi moderními spoluhráči, ozbrojený mečem a v tulácké haleně, má v příbězích z dětství roli zachránce, který v pravý čas zasáhne svou nadlidskou silou. Když přátelé opouštějí dětství a vydávají se v nebezpečenství dospělosti, pasuje je na rytíře. Sám však s nimi neodchází, zůstává u nízkého stolečku dětství, dospělý tělem, ale mentálně navždy dítě. V inscenaci je možno číst řadu témat současného společenského diskursu tak, jak to dokáže jen divadlo: předvedením jednajícího člověka na scéně divákům.

Bylo by krásné psát ještě dál o mimořádných zážitcích a nejrůznějších úvahách, k nimž divadlo inspiruje, ale v Hronově letos nastal ještě mimodivadelní problém. Šestitisícové východočeské město v posledních několika letech jako by bylo stále se zhoršujícím příkladem českého špatně fungujícího kapitalismu…

Silácky podbízivý pop Václava Noida Bárty provázený kapkou přehrávané srdečnosti vyzněl nezajímavě a byl zklamáním pro ty, kteří očekávali zážitek, a důvodem k výsměchu u většiny. Foto ceskatelevize.cz

Ačkoliv festival přináší městu věhlas a v deseti dnech uprostřed prázdnin i mimořádnou kulturní událost s mnoha návštěvníky z celé republiky, nedaří se poslední dobou zajistit jeho zázemí: v minulém roce byly potíže s ubytováním, protože byla uzavřena místní hotelová škola i její internát, který k tomu účelu dobře sloužil a který je i po roce prázdný a zavřený.

Letos se katastrofálně nevydařilo stravování seminaristů, o něž se přihlásil a byl radnicí vybrán podnikatel, který na úkol nestačil a svoji nedostatečnost nepoctivě retušoval, až s ním nakonec Městský úřad zrušil smlouvu a seminaristům vrátil stravné.

Pražská kavárna kontra Hronovští?
Stížnosti strávníků však způsobily negativní náladu, jako by za komplikaci mohli ti, kteří si právem stěžovali, a ne ten, který nezajistil, k čemu se zavázal. Na okolní restaurace a stravovací zařízení padla zátěž, kterou zvládaly jen s vypětím sil.

Během posledních dnů jsem odposlechla mezi hronovskými obyvateli tolik negativních názorů na účastníky Jiráskova Hronova a tolikrát vyslovené přání, aby svou přítomností přestali město obtěžovat, až se mě to téměř osobně dotklo. Přitom když jsem blíže zkoumala zdroje hluku, opilství a nevycválanosti, našla jsem je mezi lidmi, kteří nepatřili mezi účastníky festivalu, často i na soukromých akcích v uzavřených dvorech anebo v parku, kde probíhal program mimo festivalovou režii.

Naopak slavnostní zahajovací a závěrečný program na náměstí, zajištěný kulturním střediskem v Hronově, se k povaze divadelního festivalu nehodil, silácky podbízivý pop Václava Noida Bárty provázený kapkou přehrávané srdečnosti vyzněl nezajímavě a byl zklamáním pro ty, kteří očekávali zážitek, a důvodem k výsměchu u většiny.

Oba organizátoři, Národní poradenské středisko pro kulturu NIPOS – Artama a Kulturní a informační středisko města Hronova, se setkávali ve vzájemném napětí, které se nevyzpytatelnými kanály přeneslo do atmosféry města.

Skoro to vypadalo, jako by se zhmotnil ten omílaný rozpor mezi „pražskou kavárnou“ a zbytkem obyvatelstva, kdyby ovšem účastníci Jiráskova Hronova nepřijeli z nejrůznějších míst Čech a Moravy, nebyli nejrůznějšího věku i sociálního statutu, kdyby mezi amatéry nebyli lidé nejrůznějších profesí i postojů, kdyby se svými studenty základních uměleckých škol nepřijeli jejich pedagogové, kteří samozřejmě sdílejí spaní v tělocvičnách a stravování v hromadném stanu, kdyby účastníci Jiráskova Hronova nebyli všechno možné, jen ne „pražská kavárna“.

Festival je pro město zátěž, ale trvá jen týden, a poslední dobou je už nápadné, kolik provozoven (například kadeřnictví) je právě v tom týdnu zavřených z důvodů dovolené, jak málo personálně posílené jsou obchody a restaurace, jak zatvrzele zavřou v sobotu odpoledne, ačkoliv po náměstí chodí několik set potenciálních zákazníků, a v neděli vůbec neotevřou, jak někteří nápor zvládají, ale padají únavou, a jiní se prostě na možnost tržby vykašlou.

Jak se město staví vůči festivalu do opozice a jeho představitelky, paní starostka a vedoucí kulturního a informačního střediska, na závěr festivalu dávají veřejně průchod pocitu zneuznání a před plným náměstím se hroutí.

Nejspíš to přímo nesouvisí, ale i pokladní na hronovském nádraží mi prodala lístek, aniž by na mě pohlédla a bez jediného slova. Tahle divná situace škodí především samotnému Hronovu, který, podobně jako většina měst na pomezí východních Čech a Polska, kde skončila řada průmyslových závodů, musí přece hledat nové ekonomické zdroje.

A kdo má to štěstí, aby měl hned dva rodáky, které každý zná (kromě Jiráska ještě Josefa Čapka) a opravdu významný, státem, krajem i sponzory podporovaný festival?

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.