Chci přispět X

Dokument v rozhlase

Boj o posluchače má Český rozhlas oblasti proudu předem prohraný, ze zákona si nemůže dovolit to, co privát. Dovolil by si vůbec, kdyby směl?

Filmový dokument je dnes už prestižní a v programu televize frekventovaná disciplína (až moc, řekla bych, když znovu přepínám z věčných historických Hitlerových mužů a velkých bitev světových válek a leteckých katastrof). Dokument rozhlasový tak velice populární není.

Má to své důvody – rozhlas si s posluchačem spíše povídá, dokumentaristé sice usilují (a někdy velmi úspěšně) o zvukové obrazy, ale běžný posluchač rozhlasu chce stejně hlavně slyšet rozumné slovo. Tento rozdíl dobře poznáme na případě pořadů o cestování – zatímco v televizi někdo (většinou dokumentarista z BBC) natočí obrazový materiál, komentář k tomu slyšíme mluvený hlasy nejpopulárnějších herců – třeba Bartošky a Donutila. Nebo český televizní dokumentarista staví do všelijakých situací Oldřicha Kaisera a Jiří Lábus to odněkud komentuje – prostě stále (nebo velmi často) se pracuje s populární osobností, za a kolem níž je obraz.

Zatímco v rozhlase, kde jsou samozřejmě také pořady o cestování a dalekých krajích, se o navštívených místech povídá, většinou s cestovatelem ve studiu, eventuálně se pustí kousek na místě pořízené nahrávky nebo příslušná hudba. Dozvíme se trochu něco jiného a hlavně – ten, kdo o příslušné zemi vypráví, se těžko může zříci názoru (zvlášť když je většinou ve studiu redaktorem tázán).

Jiným případem, kdy rozhlas sděluje jinou informaci než obrazové médium, je prostředí obývané lidmi zvláštního stavu nebo tvaru. Mám na mysli nemoci, umírání, všelijaká postižení tělesná i mentální. Pořadů na tato témata vzniká v rozhlase hodně, autoři rozhlasového média jsou si vědomi svých schopností a využívají jich ku prospěchu nejrůznějších občanských iniciativ. V programu je k tomu řada Dobrá vůle, v níž se dokumentaristé podrobně zabývají nejen kritikou mnohdy otřesného stavu, ale i možnostmi pomoci. Decentní zvukové médium umožňuje soustředit se na podstatné.

Festival Report
Jen týden po festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě se uskutečnila rovněž na Vysočině v Koutech u Ledče nad Sázavou soutěžní přehlídka rozhlasové publicistiky a dokumentu Report 2015. Přehlídku pořádá občanská iniciativa Sdružení pro rozhlasovou tvorbu, byla založena před čtyřiadvaceti lety, kdy de facto vstal z mrtvých i rozhlasový dokument, protože bez svobodného přístupu k informacím a stejné svobody s nimi pracovat se o dokumentaristické práci nedá poctivě mluvit. Radiodokument je na mezinárodních rozhlasových festivalech kategorií rovnocennou s dramatem, prostředky těchto dvou druhů audio- umění se prostupují a vzájemně ovlivňují.

Zatímco české rozhlasové drama tu a tam v mezinárodním prostředí uspěje a dá se říci, že je součástí evropské špičky (má také odpovídající tradici), český radiodokument se zatím na vrchol ocenění nedostal. Je to i tím, že naše domácí témata nejsou pro svět zajímavá a naši tvůrci nemají prostředky na nákladnější cesty. Spravedlivě však je třeba říci, že je to i tím, že veřejnoprávní rozhlas dokumentární tvorbu podceňuje, finančně i co do zařazení do vysílacích časů.

Alena Zemančíková. Foto Sdružení pro rozhlasovou tvorbu

Přesto se za těch čtyřiadvacet let, co je možno sledovat úsilí dokumentaristů na Reportu, podařilo vychovat dvě generace výborných tvůrců, úroveň rozhlasového dokumentu i díky vysokým školám, kde se obor vyučuje ( Univerzita Palackého Olomouc, JAMU Brno a částečně i DAMU Praha) v posledních letech prudce stoupla. Roli hrají i mezinárodní tvůrčí organizace, například EBU a Feature Conference, jíž se čeští tvůrci účastní.

Tři příklady radiofoničnosti
Stanice Vltava pěstuje mezi náročnými dokumenty také cyklus o evropských městech. Jeho pravidelným autorem je David Vaughan, který na Report přivezl svůj pořad Ještě jednu kávu s podtitulem Jak se město odráží v naší fantazii, tentokrát Vídeň. Autor si málo všímá známých vídeňských „hitů“ (i zvukových) – z nich věnuje pozornost jen kavárně jako literárnímu prostředí, odkud se spisovatelé svými texty vyjadřují o Vídni.

Zajímá ho urbanismus a jeho sociální a politické zadání (Rudá Vídeň, sídliště Karla Marxe), vídeňská doprava (jezdí s mikrofonem na kole), multikulturalismus někdejšího hlavního města mnohonárodnostní monarchie, dědictví rozpadu monarchie i nacismu a jak se s ním město vypořádává (nezbytné Náměstí hrdinů a Thomas Bernhard). Dokument je reflexí intelektuála, přesně tím, co patří rozhlasu a kde je obraz zbytečný.

Tomáš Černý natočil pro Víkendovou přílohu stanice Vltava, která běží vždy v sobotu dopoledne, pořad Karel Čapek pohromou stižený. Tou pohromou je cestování a nejde ani tak o Karla Čapka osobně, jako o výpravu manželů Petry a Zdeňka Vackových veteránem Škoda Populár po stopách Čapkových Anglických listů.

Nutno předeslat, že kromě jedné ovce Vackovi v Anglii nic nenatočili, pořad Tomáše Černého sestává z jejich vyprávění ex post, konfrontací současných zážitků s Čapkovým cestopisem, důležitou postavou je sám automobil – veterán a obtíže cestování na takovém stroji dnes (a vlastně i tenkrát). Je zábavné sledovat, jak něco takového může vzniknout jenom v rozhlase – v televizi by fatálně chyběl obraz, takový pořad by neměl smysl, cesta nebyla žádné „Přežít“, kde by účastníci měli právo vyprávět o ní před kamerou ex-post.

V rozhlase to smysl má. Sice neprožíváme drama, zato však máme možnost zhodnocení vztahových zádrhelů, nepochopitelné situace se s odstupem objasní (třeba pokud jde o vztah Angličanů vyšších tříd k soukromému majetku), užijeme si Čapkova textu i s jeho generalizacemi, které jsou dnes už nepřijatelné.

Případem, kdy se dramatické postupy prolínají s dokumentaristickými, je doku-drama, dnes trochu módní disciplína. V televizi je známější než v rozhlase, postupy slouží zejména k historickým rekonstrukcím a využívá je hojně britská BBC. I v Českém rozhlase byly uplatněny zejména v roce výročí vypuknutí první světové války. Princip spočívá v tom, že jsou historické postavy obsazeny do fiktivních i historicky zapsaných dialogů, představovány herci (v rozhlase je opět výhodou absence obrazu a tudíž maskování a kostýmování) a doplněny archivními autentickými zvuky. Přípustné jsou i postavy fiktivní.

V Českém rozhlase s tím začal zmíněný David Vaughan svou sérií Slyšte můj hlas z roku 2013, kde fiktivního anglického tlumočníka a novináře v Praze za časů Mnichovské dohody obklopil historickými osobnostmi a archivními zvuky a nabídl posluchačům v devíti pokračováních pohled na české země v čase mnichovských událostí z trochu jiné strany.

Od té doby vznikla v Českém rozhlase řada podobných pořadů, vyvstala nová problematika nad otázkami autentičnosti a fikce, nad hereckým ztvárněním historických osobností, nad režijní a dramaturgickou prací. Je třeba říci, že k posluchačům je tento přístup vstřícný, spíše konzervativní, pracující se zvukovou iluzí. Na Reportu tento trend zastupoval pořad Bronislavy Janečkové Hodina Nula. Obraz Evropy těsně po válce v květnu 1945.

Od okamžiku, kdy se ocitl v konkurenci množství soukromých rádií, bojuje Český rozhlas o posluchače. V oblasti proudu to má předem prohrané, ze zákona si nemůže dovolit to, co privát. (Věřím, že by si to dovolit nechtěl, ani kdyby směl). Dokumenty jsou nákladné a jako u každého umění jejich úspěch není předem zaručen. Veřejnoprávní Český rozhlas je jediné rádio, které je pěstuje (v televizi je situace jiná). Je dobré to vědět.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.