Kauza Švejk aneb StarDance

Alena Zemančíková popisuje dva intenzivní kulturní zážitky. Jeden přineslo divadlo, druhý televize. Jak souvisí Švejk se StarDance?

Uznávám, že to je nemožné srovnání, ale nemůžu si pomoci, musím napsat o svých dvou nejsilnějších kulturních zážitcích. Tak tedy napřed ten starší a vážně:

Mohl se hrát v Praze
V rámci off programu uvedlo Studio Hrdinů inscenaci Causa Schwejk. 11. června měla premiéru ve Vídni, vznikla jako koprodukce pražské scény s prestižní přehlídkou Wiener Festwochen a německým divadlem Theater Bremen. Tento čtvrtek měla hra ve Studiu Hrdinů českou premiéru. Scénář napsal a zrežíroval Dušan Pařízek, který hru připravoval pro pražské Divadlo Komedie v sezóně 2007/8, ale z finančních důvodů k inscenaci nedošlo.

Pro připomenutí: Dušan Pařízek se po letech v emigraci (rodičovské) a studiu divadelní vědy v Mnichově vrátil do Česka, vystudoval režii na DAMU a založil Pražské komorní divadlo, zpočátku bez vlastního prostoru. Ten získal v roce 2002 v Divadle Komedie, kde se etabloval jako originální a progresivní tvůrce zajímavých a významově naléhavých kusů, k nimž předlohy představovaly zejména texty z německojazyčné oblasti.

V divadle nerežíroval jen on, souběžcem mu byl David Jařab, který kromě zmíněné středoevropské dramatiky inscenoval také vlastní adaptace a hry. V roce 2012 Divadlo Komedie skončilo, Dušan Pařízek je rozpustil s prohlášením, že s finanční dotací, jíž se divadlu dostalo od pražského magistrátu v grantovém řízení, nemůže dál naplňovat vytčený umělecký program a než kompromisy, to raději nic.

Kromě skvělých inscenací zůstal po Divadle Komedie i vynikající soubor, jehož členové se rozptýlili do různých divadel, někteří i německých. Výraznou postavou divadla byla i výtvarnice a režisérka Kamila Polívková. Spolu s Dušanem Pařízkem tvoří tvůrčí dvojici (oba mají i svůj vlastní program), jejíž poetika je rozpoznatelná, charakteristická a nepřehlédnutelná.

Spočívá ve střídmosti, někdy až přísnosti, v civilismu s přesně volenými vybočujícími akcenty a co mě na nich nejvíc baví – v respektu a úctě k lidskému tělu, k herecké fyzis, kterou dokážou na jevišti využít, ale nikdy ji neponižují. Z inscenací Dušana Pařízka a Kamily Polívkové silně zaznívá, že divadlo je ze všech umění nejsoučasnější, že je to v duchu antického odkazu záležitost občanská.

Dušan Pařízek s Kamilou Polívkovou připravili inscenaci Případ Švejk. Osobně mě na něm okouzlil zejména scénář, hraný čtyřmi herci a jednou herečkou (v trochu problematicky přechýlené roli Poručíka Lukášové), s absencí postavy Švejka. Děj se točí kolem polního soudu se Švejkem, který byl chycen u rybníka oblečen s ruské uniformě a obviněn z velezrady, a každá z postav má v celém případu svůj zájem, předsudek, strach i účet.

V divadelním představení Kauza Schwejk chybí hlavní hrdina. Vojenské mašinérii přece nejde o jednotlivého člověka. Foto studiohrdinu.cz

Scénář je sestaven z jednotlivých vět zejména posledních pasáží druhého dílu Haškova románu. Tím, že ve hře chybí titulní postava, zříká se hra i nekonečných verbálních eskapád dobrého vojáka, tedy toho, co se nejvíc cituje a „kýčuje“. Zato však vynikají repliky ostatních postav, které jsou dovedně sestrojeny kontaminací několika podobných typů.

Tak Kadet Biegler, proslulý svými nezadržitelnými průjmy, je obohacen o povahové rysy poručíka Duba, generál Fink má v sobě i vlastnosti dalších rakouských oficírů, účetní šikovatel Vaněk má i některé vlastnosti a výroky sapéra Vodičky a tak dál.

Hraje se převážně německy, ale i česky, „rakousky“, maďarsky (epizoda s milostným dopisem uherské dámě). Válečná buzerace je předvedena na jazykovém purismu (generál umanutě opravuje každému výslovnost), postavy si nejen nerozumějí, ale přímo jedna druhé tlumočí něco úplně jiného, než co je v originále řečeno, zpředmětňuje se jak mnohojazyčnost, tak jazyková neznalost, nerozumění a na jeho základě neporozumění i nedorozumění, vidíme před sebou rozprostřeno odpudivé byrokratické, šovinistické a egocentrické monstrum válečného stroje, které si hledí samo sebe pro sebe sama bez ohledu na to, že svět kolem se řítí doslova do ďáblovy řiti.

Tím, že Švejk ve hře vůbec není přítomen, vidíme jasně, že o jednotlivý případ, o člověka ve skutečnosti nejde, že pro generála je mnohem zásadnější dobrat se přesného výčtu těch, kteří si zasluhují pověsit, než zajistit vítězný postup císařova vojska.

Dušan Pařízek napsal z jednotlivých vět Haškova románu vlastní autorskou hru, která je rovněž vtipná, jako Haškův román, ale jinak. Jinak zachází s hovadnem a jeho jazykem, nejsilnější to Haškovou zbraní. Připomíná, že válka není nic překonaného, že jsme jí blíž než bychom si rádi mysleli, a předvádí tak, jak to dovede jen divadlo, co je to za typy, kterým válka vyhovuje, co si na ní řeší a pro sebe hrabou, jak je válka nudná a jak se zabývá blbostmi, k čemuž jí dopomáhá hlad, průjem a smrt.

O přestávce se servíruje guláš, zatímco kadet Biegler zpívá svůj slavný sen o povýšení na nebesích. Herci diváky pobízejí i jim sami servírují, přestávka proběhne v kamarádském duchu, ale za sebe musím říct, že jsem měla žaludek sevřený vším tím, co jsem (se smíchem a pobavením, přesto v úděsu) sledovala dosud na jevišti.

Tou svačinou nás inscenátoři dostanou do hry, učiní z nás spolupodílníky celé té mašinérie a ani nám při tom nemusejí spílat (jak to činili v Komedii blahé paměti). Nechají nás zažít, jak se v tom, co se kolem nás děje, nevyznáme, protože se na podivuhodném díle pokročilé civilizace podílíme, když ne jinak, tak konzumací.

Ale nechci, aby to vyznělo, že ta inscenace je nějaký ideologický apel, je to příjemný, zábavný večer, pro znalce Švejka spojený i s luštěním a znalostním kvízem. Velice povedený kus.

StarDance nabízí lesk celebrit i přesně rozdělené role: někdo je klaun, další je elegantní miláček publika. Foto ceskatelevize.cz

Druhý zážitek aneb Kam se poděl Švejk?
Zatímco venku chodil Mikuláš s čerty a anděly, dívala jsem se s přáteli letos poprvé na StarDance. Kdysi jsem svému vnukovi koupila knihu Davida Williamse Babička drsňačka (a pak se nemohla rozhodnout, jestli mu ji chci dát, protože babička tam byla vylíčena tak, jak bych já líčena být nechtěla. Ale nakonec jsem si řekla, že nesmím být zbabělá a knihu zabalila a položila pod stromeček. To už je asi tři roky).

Výrazným motivem v té dětské knížce je, že rodiče malého kluka fanaticky milují pořad StarDance, kvůli němu chodí sami tančit a i po něm chtějí, aby se stal tanečníkem, zatímco on chce být instalatérem. Začalo mě tehdy zajímat, co na té taneční show lidi tak bere.

To nebudu vypočítávat, laskavý čtenář to ví nejlépe sám – ten lesk nedosažitelného světa, pohoda, celebrity, ušlechtilí moderátoři, promyšleně vybraní tanečníci a jejich role – někdo musí být outsider, někdo klaun, někdo barevný a někdo tlustý, vedle tance jde především o sympatie publika, soutěž to je a není.

Překvapilo mě, jak to moji kamarádku, zkušenou divadelnici, bere, jak emotivně prožívá, že „nešika“ je skutečně nešikovný, jak je soutěživá za své oblíbené páry, jak oceňuje momentální výkon, jak, bohužel, ztrácí nadhled a humor. Když litovala Leoše Mareše, že vypadl (vždycky přece musí někdo vypadnout), zeptala jsem se jí, jestli se někdy podívala na jeho show na Primě. No jo, to je hrozný, ale tady je dobrej.

A přečetla sis někdy blog Marie Doležalové? Ne, ale prý je to výborný. Ano, výborný, přečetla jsem si ho tedy já, zejména v tom, jak to upevňuje všechny představy o tom krásném rozesmátém světě mezi divadlem, televizí, dabingem, večírky, letišti a StarDance. Tak třeba teď dojemná naivka popisuje s nespisovnými koncovkami přesně to, co chce StarDance před lidmi být, tu dřinu, ale pohodu, tu soutěživost, ale lítost, když kolegu vyřadí, samozřejmý smysl pro fair play, lehounký humor, expertní přísnost… ach jo.

A jestli bavič Lukáš Pavlásek postoupí do finále, tak to bude naprostý konec civilizace – diskutuje se na stránkách České televize. Má se zastydět za tak špatný výkon, vůbec tam neměl lézt, měl odstoupit už před začátkem soutěže, dělá ostudu českému národu. Švejk se přestěhoval do zábavné show, napadlo mě.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Petrasek Milan - penzista

Takže ve Studiu Hrdinů nad stříbropěnnou Pondělí, 7.Prosince 2015, 21:52:49

existuje divadlo divadelníků, na které se smím v epoše postkomedie těšit.
Děkuji za upozornění.

Michael Kolařík - Student, Ostrava

StarDance Úterý, 8.Prosince 2015, 00:31:11

Popravdě, ta "soutěž" má své kouzlo. Kouzlo, které není určeno mě, paní Zemaníčkové, ani většině čtenářů DR. Má onu "vytříbenou" atmosféru vyšší společnosti, soutěžení v přátelském duchu, a ta atmosféra je přesvědčivá. Neoslovuje mne, a proto to nesleduji. Ale chápu, že existují lidé, které ano. Je to tak trochu zhmotnělý sen měšťáka, vidět smetánku při činnosti tak smetánkovité, jak jen může být, a přitom dostatečně blízké (zatančit si přece můžeme všichni). Nakolik jsou účastníci sami sebou, jestli je Marie Doležalová tou tanečnicí o píď víc, než byla kdysi Alexandrou Bůčkovou, to je irelevantní. Ty role jim lze věřit, a to divákovi stačí. Já to popravdě trochu sleduji, ale kvůli něčemu jinému. Líbí se mi pozorovat, jak moderátoři oznamují postup Lukáše Pavláska. Všichni tam ví, že ho tam vynáší hlasy recesistů a trollů, kterým je celý ten koncept smetánkové skorosoutěže k smíchu. Ví to, a nemohou s tím vůbec nic udělat. Jsou bezmocní proti hlasu davu, jenž se touží pást na jejich rozpacích. Nevím, jestli se dostane do finále, a vítězství je nesmysl. Ale udělalo by mi radost. Zlou, škodolibou radost, pramenící z téhož zřídla jako ušlechtilejší, smutně kritická nálada paní Zemaníčkové.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.