Odpad, město, smrt

Souvislost osobního charakteru a politického jednání se u některých předních samců české politiky poněkud opomíjí. Dramatická literatura nás přitom vybavuje spoustou příkladů provázanosti charakteru a jednání.

Tenhle název hry Rainera Wernera Fassbindera, kterou v pražském divadle Komedie inscenoval režisér Dušan Pařízek s perfektně sehraným souborem, v neokázalé, ale významově i esteticky vytříbené scénické i kostýmní výpravě, mi od chvíle, kdy jsem ji viděla, nejde z hlavy. Recenzenti většinou píší o tom, jak je inscenace výborně udělaná, jak je přes třicet let stará hra německého autora citlivě a vtipně aktualizovaná na naše poměry, jak dokonale se všechno rozehraje mezi pouhými šesti herci, jak v tom krutém sdělení v nejlepší brechtovské tradici nechybí ani krása a poezie, vyjádřená v duchu avantgardy akrobatickým výkonem představitelky hlavní role Gabriely Míčové. To všechno je pravda, ale veškeré to umění a rozmysl jsou tady zejména kvůli obsahu, kvůli tomu, o čem hra pojednává. A to je to, co mi leží v hlavě.

Pavel Kosatík v rozhovoru v Salónu Práva říká: „Co si člověk myslel předtím, než si poslechl koncert nebo uviděl obraz, si myslí úplně stejně i potom a skoro nikoho nenapadne, že by to takhle být nemuselo. Když do toho potom někdo vleze a začne po bernhardovsku krákat něco protivného, tak už se na něj ani nenaštvou, hned ho vypnou.“

No tak Divadlo Komedie vypnuli pomocí peněz, jako dnes ostatně všechno, co je třeba vypnout. Dokonce se dá i zařídit, aby to vypadalo, že ten, kdo byl vypnut, si za to může sám, protože si sice vážíme toho, co říká, ale on si bohužel neváží našich poctivě odevzdaných daní, ze kterých chce navíc, nač podle finanční „spravedlnosti“ nemá nárok, za jím požadovanou nehoráznou částku musíme přece – a teď co já vím – vydláždit pět metrů chodníku. Nebo pořídit odpadkové koše do metra. Nebo zaplatit mezinárodní prohrané arbitráže a policejní zátahy proti nepřizpůsobivým. To bychom měli odpad a město, smrt ironizovat nechci.

Ta strašná Fassbinderova hra uvádí na scénu šest lidí, z nichž každý je něčím outsider, opovrhovaná menšina, asociál, a přitom jeden každý je krutý, surový, odporný. Manipulující milionář je žid, jeho týraný oficiál je homosexuál, otec s národovecko fašistickými názory je perverzní transvestita zneužívající nezletilou dceru a jeho žena je na vozíku zmrzačená. Romi, dívka z navenek proklamativně slušné rodiny, je prostitutka a její pasák je nezaměstnaný hráč a skrytý homosexuál.

Řeklo by se lidský odpad, který se během hry promísí, prolne a nakonec roztřídí a zlikviduje, tak či onak. Ta, která nikomu kromě sebe neublížila, nikoho nezneužila ani nezmrzačila a která není chráněna majetkem ani ideologickým společenstvím, nakonec zvolí smrt. Zabije ji na její vlastní žádost ten, který „bourá domy a staví domy“, bohatý žid, a nevíme, zda tím vykoná akt milosrdenství nebo ukojí jen další ze svých odporných obsesí.

Kvůli tomu židovi byla hra v Německu nepřijatelná (je to moderní drama, napsané už po holocaustu), ale autor trval na svém. Pochopitelně ne z antisemitismu, ale pro ten moment dvojí tváře, jedné ublížené (a v případě žida je to ublížení nezpochybnitelné a nejstrašnější z možných) a druhé kruté, zlé a nelidské (a od té člověka nechrání rasa, sociální zařazení ani pohlaví). Vidíme, že ten, kdo je zlý, je z druhé strany chudák, že naše nezpracované komplexy, nevyhojené rány a nezapomenuté křivdy se v lidech skládají jako toxická břečka, z níž vzlíná zlo a smrt. Je třeba věc nasvítit takto ostře a stejně ostře a přesně ji předvést, aby to publiku došlo a alespoň někomu to změnilo myšlení. 


Třeba v tom, že když se někdo dovolává národa, rasy, víry a myslí jen na jeden národ, na svoji rasu a víru, je to ve své podstatě postižený, ukřivděný a zlý člověk. A může mít v polovině toho, co říká, pravdu, a stejně zůstává zlým. Pochopitelně to neznamená, že každý, komu se stalo v životě něco zlého, musí být kvůli tomu nutně zlý. Ale ti, kteří zlí jsou, mají vždycky na dně duše nějakou nezpracovanou křivdu, něco, o čem nemluví, co leží ve stínu jejich úspěchů a proklamací. Takoví lidé mají schopnost prodrat se do nejvyšší politiky, a přesně takoví lidé v ní nemají být.

Jednou z nejhorších údajně potřebných vlastností člověka, který má rozhodovat, je jakási načepýřená maskulinita, to chlapáctví a ranařství, doprovázené většinou basbarytonovou hlasovou polohou, kterou si její nositelé ještě pěstují. (Tohle je předvedeno na postavě pasáka Franze, krásného a surového muže, který nakonec podlehne skrytým homosexuálním sklonům s poníženým prokuristou Oskarem.) Mějme se na pozoru před tím, co je za chladnou arogancí a neústupností (ministr Kalousek), za hrubiánstvím a vulgaritou (vzpomeňme si na „chlapa s gulama“ Mirka Topolánka). Vždycky to vede k porušování civilizované slušnosti (většinou v jejím jménu) a k násilnictví. 

Veřejnost, která vidí, jak se chovají tito muži ke svému nejbližšímu okolí, si ale z důvodu nepochopitelné slepoty neuvědomuje, že přesně tak se ve svých pozicích chovají i k ní, veřejnosti samé, že to jsou frajeři, kteří přece chrání silné a pohrdají slabými (nebo těmi, které za ně považují), kteří milují pomstu a nesnášejí spravedlnost, kteří mají v zorném poli svých zájmů sebe samé a nikdy nepřiznají chybu.

O tom, jak vypadají vedle nich ženy, teď mluvit nebudu, bylo by to dlouhé a žádná relevantní kandidátka na nejvyšší politickou funkci neaspiruje.

Při uvažování o osobě budoucího prezidenta je, myslím, důležité nejen to, jaké politické názory ten který představuje a kdo za ním stojí, ale také jaký je to člověk. Chybující a omylní jsme všichni a ostatně pokrytectví je vážná charakterová vada, nejde mi o lidské chyby, ale o hodnotový řád, který ten který člověk, ucházející se o naši přízeň v politice, vyznává a – třeba nepřesně a s chybami - respektuje. A v tomto smyslu jsou pro mě zcela nepřijatelní dva kandidáti.

Vladimír Dlouhý se podílel na ekonomické transformaci v 90.. letech a osobně stál u největších chyb (mírně řečeno), k nimž došlo. Jeho působení nemuselo být vedeno zlými úmysly, to bych mu snad i věřila, kdyby to veřejně vyslovil, ale následky neseme dodnes a je to už dvacet let.

Tak, jako podle lustračního zákona nikdo, kdo byl v nomenklatuře nebo spolupracoval s StB, nesmí (snad dodneška, dokonce?) zastávat žádnou veřejnou funkci, tak by ji neměli zastávat ani ti, kteří se aktivně podíleli na naší privatizaci a ekonomické tranformaci bez řádného právního rámce, a tím i na současné korupci a špatném stavu veřejných financí. Ať napravují své chyby, pokud to myslí poctivě, v dělných pozicích, ale přece nás nebudou před světem reprezentovat?! Co si pak mají o úrovni veřejného života myslet ti odstavení nomenklaturní ředitelé škol a nemocnic a podniků a kulturních institucí pozdních osmdesátých let? 

Vědomí, že člověk přece musí nést důsledky svých činů, Vladimíru Dlouhému evidentně chybí, naopak v jeho charakteru je uloženo, že cesta vzhůru je sama o sobě ctností, jež omlouvá a bagatelizuje skutky, kterých se člověk cestou dopouští. Vladimír Dlouhý veřejně svou roli v 90. letech nepojmenoval, nezhodnotil a nepřijal za své činy zodpovědnost. Chová se, jako by si myslel, že to přijetí zodpovědnosti je právě jeho prezidentská kandidatura, že teprve až bude mít tu moc, všechno napraví.

A právě proto mu ta moc nepřísluší.

O Miloši Zemanovi se mi ani nechce psát, jenže je nebezpečným kandidátem. V jeho případě (a je mi líto, že třeba Jakub Patočka se ve svém článku touto okolností vůbec nezabývá, jako by i on už patřil do toho nesnesitelného pánského klubu, který má patent na rozum ve věcech veřejných) je lidská charakteristika odpudivá.

Jde nejenom o litry becherovky a trucování vždy, když není po jeho, ale zejména o jeho odporné chování k ženám. Jeho (a jím najatých kumpánů) akce proti Petře Buzkové, jeho nehorázné výroky a chování vypudily ze sociální demokracie a sympatií k ní velkou skupinu pracujících žen a matek, které by prostě už vzhledem k jejich pozici ve společnosti měla mít na své straně.

Je nás polovina obyvatelstva země a od odstoupení Vladimíra Špidly se o naše zájmy nestará žádná politická strana (pravicové řeči o tradiční rodině jsou k ničemu, nejstrašnější rozvody a prohřešky proti dětem jsou právě tam, kde se nepočítá se smírnou alternativou). Tuhle paseku začal v sociální demokracii dělat Miloš Zeman, pokračoval v ní Jiří Paroubek a dodnes se ji nepodařilo zastavit, podobá se to kácení na Šumavě, což je ostatně další důvod, proč by Zeman neměl být prezidentem. Miloš Zeman na mě působí jako člověk, který si celý život myslí, že ho nikdo nemá rád, sám je citově nedostatečný a tak ani on sám nemá rád nikoho. Je bezcitný, neurvalý a přes všechnu proklamovanou sečtelost nekulturní.

Vůbec nedovedu pochopit, že si tolik lidí (jak říkají jakési průzkumy) může představit a být smířeno s tím, že by nás někdo takový měl reprezentovat před světem.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 29.Září 2012, 10:35:9

Nevím, zda se "drsňáci" poznají zrovna podle hloubky hlasu (abychom někomu nekřivdili), ale podle obsahu řeči a podle chování se poznají určitě. "Drsňáci" rozhodně nejsou ti, kteří by nás měli spasit, protože jim jde pouze o sebe. Navíc nebývají právě nejstatečnější. Skutečný muž je totiž gentleman (od slova gentle=jemný, něžný, mírný). Nevím sice, jestli by nás takový muž reprezentoval před světem (jestli totiž svět nemá raději drsňáky), ale jedině od takového se dá čekat soucit se slabšími, ohleduplnost k ženám a starým lidem. Pokud takového známe, měli bychom ho volit.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.