Ghettofest pod nátěrem růžovosti

Martina Dobrovolná reaguje na kritický text Gaby Khazalové o festivalu Ghettofest. Podle autorky není festival čistě apolitický a v rámci možností se mu daří naplňovat svoje poslání: zpřístupňovat vyloučenou lokalitu širší veřejnosti.

Ghettofest po pěti letech bilancuje. Možná, že pro některé vnější pozorovatele se utopil v kvantitě, možná je festivalem pro „sluníčkáře“ stejně jako pro Romy. Nikde ale nedeklaroval, že by jeho primárním cílem mělo být systematické řešení sociálních patologií v lokalitě.

Přesto se v průběhu letošního ročníku diskutovala problematika nových zabydlovacích programů „rapid rehousing“ a „housing first“, přesto byly promítány dokumenty věnované tématu romské nezaměstnanosti, Divadlo Feste zařadilo do programu představení Moc bezmocných, kterou odehrálo v podobě bytového semináře a Amnesty International se opět zapojilo s projektem živé knihovny.

To vše se možná odehrávalo v růžových kulisách, snad s hluboce podvědomým pocitem, že Romové mají přece pestrost rádi. Ostatně stejně jako oni sluníčkáři.

V soukolí pěti let
Co si počít se vší tou domnělou naivitou, zaběhlou v pětileté praxi? A kde hledat možnosti masivnější politizace nebo trvalejších společenských dopadů? A mělo by to vlastně být cílem multižánrové pouliční akce?

Program festivalu je postavený tak, aby oslovil jak návštěvníky z majority, tak místní, kteří mají možnost se zde realizovat, ať už aktivněji prostřednictvím uměleckých vystoupení, nebo pasivněji jako přihlížející, konzumenti nebo prostě spolusdílející společného prostoru.

Pětiletá praxe ukazuje, že oživování veřejného prostranství funguje jen do určité míry a naráží na svoje limity. Přesto si dovolím tvrdit, že nekončí u jednorázové estetizace lokality a bezduchého a bezobsažného pouličních oslav.

Ghettofest není výlučně romským festivalem a sami jeho zakladatelé tuto skutečnost zdůrazňují na webových stránkách. Není ani festivalem „nové levice“. Jednou z jeho výhod je možná právě jeho srozumitelnost pro široké vrstvy obyvatel. I když bych sama ráda do programu vnutila přednášky z oblasti kritické sociologie, není třeba si dělat iluze o tom, že by taková diskuse oslovila více návštěvníků, než se podařilo angažovanému promítání zmiňovanému v článku Gaby Khazalové.

Otázka, proč přišlo na promítání málo místních Romů, je samozřejmě legitimní. Stejně tak je ale legitimní ptát se zdejších obyvatel, zda si projektem jako je Ghettofest připadají stigmatizovaní. V případě kladné i záporné odpovědi se pak dále můžeme doptávat proč je tomu tak, a do jaké míry je to snad projevem jejich falešného vědomí nebo krátkodobě ukonejšeného sebevědomí. Tato otázka však nepadla, navzdory tomu jak intenzivně v ní místní obyvatelé figurují. Možná ji ale v budoucnosti zodpoví projekt Kateřiny Šedé Brno-střet, jehož záměrem je mimo jiné zmapování vztahu obyvatel brněnského „Bronxu“ k tomuto místu jakožto žitému domovu.

Program Ghettofestu je postavený tak, aby oslovil jak návštěvníky z majority, tak místní, kteří mají možnost se zde realizovat, ať už aktivněji prostřednictvím uměleckých vystoupení, nebo pasivněji jako přihlížející. Foto Martin Bednarski

Dávání hlasu
Cílem Ghettofestu opravdu není ubavit se k smrti nad jídlem a pitím. Ve stokrát omílané frázi se opakuje, že „osobní je politické“. A romantičnost není nutně příznakem apolitičnosti, jak dokládají historické příklady individuální revolty. Ta sice mnohdy nebývá programově podložená, často se ale stává prvním impulzem k emancipaci pro ostatní.

Idea Ghettofestu je ve svém prvopočátku skutečně romantická, založená na představě společného sdílení, otevření lokality všem bez rozdílu a na předpokladu nekonfliktnosti.

Neznamená to ale, že by Ghettofest nedával hlas marginalizovaným nebo utlačovaným. Pod rouškou rozesmátého hipsterského festivalu pro studenty a politické liberály se ukrývají příležitosti k seberealizaci. A to nejen pro hudebníky z bílé většiny, ale i pro romské studenty zapojené do projektu Media Voice, kteří letos Ghettofest natáčeli, pro malé tanečnice ze skupiny Merci nebo pro zpěváky z komunitního nahrávacího studia Amaro Records a pro mladého klavírního virtuóza Radka Bagára, jehož vystoupení vzbudilo pozornost celostátních médií.

Jistě se dá diskutovat i míra zahrnutí starousedlíků, kteří jsou v posledních letech doslova sociologicky přezkoumaní, jejich skutečné problémy to přesto neřeší, nebo řeší jen částečně. Ačkoliv nejsou do festivalu vztaženi jako hlavní pořadatelé - může se podařit třeba za pár let a záleží i na jejich vůli -, účastní se ho s nadšením a snad i přispívá k jejich sebeuvědomění a hrdosti.

A to je zde třeba zdůraznit, přestože se nejedná o výhradně romský festival. Nedá se možná hovořit o politizaci Bronxu ve smyslu otevřeného politického boje, nevylučuje ale emancipaci v rovině osobních příběhů.

Před pěti lety bylo troufalé nebo minimálně nejisté operovat s myšlenkou festivalu, který propojuje minoritu s majoritou v jediném prostoru. Dnes se to zdá možná banální, ale i to lze při troše dobré vůle chápat jako jakýsi důkaz pokroku.

V možnostech organizátorů multižánrového pouličního festivalu není uvedení systémové změny do provozu, není to ani jejich ambicí. Snad ale alespoň malou měrou přispívají k její iniciaci.

Ghettofest není garantem dění v lokalitě, představuje pouze jeden ze synergických nástrojů, jak s danou oblastí pracovat. Snaží se problematiku uchopit po svém, v rámci dostupných možností. Nemusí být proto angažovaný explicitně a za každou cenu právě proto, že chce být otevřený všem. Jeho hlavními pilíři jsou tolerance, sdílení a překonávání předsudků spojených s lokalitou brněnského Bronxu.

Sdružení Tripitaka, které festival organizuje, se věnuje především sociální práci. Možná by tedy přece jen nebylo od věci zeptat se místních na to, co pro ně ty dva festivalové dny v roce znamenají, a v čem spatřují skutečnou změnu.

Autorka je socioložka a PR festivalu Ghettofest. Její text není odpovědí celého kolektivu organizátorů Ghettofestu

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.