Tenkrát na západě

Historie našeho pohraničí je ve dvacátém století složitá, patří do ní dějiny českých Němců v novém československém státě, období NSDAP a Konráda Henleina, holocaust i odsun či vyhnání. Týká se to i Tachovska. Jaký to je kraj?

Z našich pohraničních oblastí nejméně navštěvované a nejméně známé je Tachovsko. Je to končina vzorovaná krásnými lesy, v nichž se ukrývají rybníky, a protnutá lokálkou, která vede všelijak klikatě přes Tachov mezi Planou u Mariánských Lázní a Domažlicemi. Je to dodnes málo osídlený kraj, poměrně vysoko položený, kde z kdejakého kopce může člověk vidět kolem dokola jen lesy, kopce a pole bez jediného lidského sídla.

Bývala to krajina pobořených kostelů na dominantních místech, ale ty už byly buď s pomocí bývalých německých obyvatel opraveny nebo českými obyvateli strženy. Kostely stojí, ale lidu k bohoslužbám se nedostává. Tepnou kraje je řeka Mže, podle ní vede také rychlíková trať, jež ani po prodělané optimalizaci nepozbyla ze svého půvabu (já ji ještě pamatuju obsluhovanou parními lokomotivami, které na každém mostě přes Mži – a že jich tam je – zpomalily tak, že se mi zdálo, že snad jedeme krokem).

Není tu žádné větší město, dříve okresní město Tachov má nepraktickou polohu stranou hlavní trati i silnice, výhodněji položený Bor a Planá jsou vyloženě malá města a Stříbro je pěkné, ale je už tak blízko Plzni, že je člověk citově už jako pohraničí nevnímá, i když zrovna směrem od západu sahaly zabrané Sudety téměř až k Plzni. V Plané byla po převratu zrušena okresní nemocnice, myslím, že jako vůbec první u nás.

Moji rodiče v tom kraji od roku 1954 do roku 1970 bydleli, chodila jsem tu do školy a sdílela a prožívala jsem s rodiči a jejich přáteli rozvoj a kultivaci pohraničí v 60. letech. Mámin přítel a můj vychovatel sem přišel hned po válce jako řídící učitel do vesnice Lom (u Tachova), ke svému učitelskému povolání vykonával i práci účetního v JZD (později na Tachovsku hospodařily státní statky).


Dříve okresní město Tachov má nepraktickou polohu stranou hlavní trati i silnice. Foto cs.wikipedia.org

V době mého dětství byl Lom v mých očích vesnicí naprosto zavalenou hnojem a osídlenou podivnými obyvateli, které jsme vídala na zastávce vlaku – nikdy jsem si nevšimla, že by tam stál někdo, kdo by vypadal spořádaně a normálně. Pobyt mého milého otcovského vychovatele a druha mé matky v Lomu skončil tím, že jeho dcera dostala ze závadné studniční vody tyfus a málem umřela (asi dvouletá).

Poté se s ní její matka odstěhovala do civilizovanějších končin a on odešel do školy v Oboře, což byla vesnice téměř na hranici s Bavorskem. Ta příhoda s tyfem mi připadala hrůzostrašná, ale i romantická, bylo to riziko, spojené s dobýváním Západu jako v Americe, a lidé, kteří se do takového úkolu pustili, se mi jevili jako neohrožení hrdinové.

Podotýkám, že naši ani jejich přátelé nebyli žádní kořistníci, bydleli v nájemních bytech a nikdy si žádný majetek po Němcích nepořídili, snad kromě klavíru značky Rössler, který máma koupila v bazaru, když jsem začala chodit do hudební školy.

Moje maminka byla z Tachovska vyhnána stranickými čistkami, při nichž s ní místní bolševici zametli jako s hadrem a malých poměrů využili k totálnímu ponížení. Husákův režim pustil do pohraničí nějaké peníze, za něž byla postavena bělostná sídliště obklopující maloměsta – dodnes je to až fantastický pohled. Moje matka si našla práci v Praze, odkud ostatně pocházela, a tak jsme Tachovsko v podstatě opustili.

Kdykoli tam však přijedu, cítím tu krajinu jako zem mého dětství, jako rodný kraj, v němž jsem se sice nenarodila, který mě ale dojímá a „bere za srdce“, jak by řekla máma. Bývaly tam uranové doly, ale to je už pryč, v Lomu u Tachova trčela z krásného borového lesa těžní věž, dnes tam už není. Taky tam byla mnohá kasárna a ani ta už v kraji nejsou. Středověké královské město Tachov je přetížené automobilovou dopravou a takovým nějakým divným způsobem podnikání a provozování hospod, ale o tom psát nechci.

Došli jsme s přáteli z Brodu nad Tichou do Lomu u Tachova pěšky, po uzoučké silnici podjezdem pod železniční tratí, dívala jsem se, jak pýcha socialistického zemědělství, o němž jsme se ještě učili na základní škole v Tachově, tj. velkokapacitní vepřín a kravín v Brodu, trčí jako trosky nějaké továrny mezi poli a i ten Lom člověka vítá areálem, který vypadá jako fabrika, ačkoliv to byla snad drůbežárna: tohle zprůmyslnění zemědělství začalo už v šedesátých letech, pamatuji si tu slávu.

Přišli jsme do vsi, kde kolem velké návsi už nestojí velkolepé, v čase mého dětství hnojem zavalené a zanedbané statky, jsou tu bytovky, ale na travnatém plácku opravená kaplička, fungující obchod (kde prodává Vietnamka) a i nějaká sportovní a společenská zařízení, na kraji obce pozdně gotická boží muka a smírčí kříž se symbolem uťaté ruky a kříže.

Co mě však překvapilo byl pomníček dosídlencům s nápisem Česká vlast zpátky v rukou svého národa, květen 1945. Vždyť to byli lidé jako můj vychovatel a mámin druh, ten přece přišel do té vsi jako řídící učitel do školy, kterou tady na návsi přece taky vidím, sám byl Čech ze Sudet, z Kralovicka, a vrátil se z totálního nasazení se svou novou rodinou budovat pohraničí ještě opuštěnější než bylo to jeho rodné Karlovarsko (kde vychodil učitelský ústav). A tady jeho dcerka onemocněla tyfem.

Ještě nikdy a nikde jsem neviděla pomníček českým dosídlencům po roce 1945. jen tady, a vůbec nevím, zda tu stál pořád a jen mě na mých výletech na kole nezajímal nebo zda byl někde nalezen a znovu umístěn na náves.

V okrese Tachov jsem po celé svoje dětství na kole objevovala zaniklé vesnice s jejich pomníky padlým v 1. světové válce zarostlými v kopřivách, s židovskými hřbitovy ztracenými v lese, se základy někdejších vesnic, které se daly poznat jen podle vegetace.

Po roce 1989 jsem s pokorou a plna zájmu studovala historii zdejších německých a židovských obyvatel, účastnila se česko-německých omluvných rituálů, a teprve letos jsem si v nejzaostalejší obci svého dětství na návsi uvědomila, že příchod dosídlenců do pohraničí byl pozitivní čin, když se na něj podíváme bez komunistické ideologie vyřizování účtů s Němci a diverzanty, ale také bez popřevratového odsudku lidí údajně bez kořenů a bez úcty k zemi, kterou si vybrali k životu.

Náš život v pohraničí s sebou nesl také dostatek času, všude bylo blízko a nabídka atrakcí byla minimální. Moje maminka toho času využila k dálkovému studiu, které završila jakýmsi (píšu „jakýmsi“, protože o jeho vědecké hodnotě si máma nemyslila nic zvláštního, ale jako titulu z Karlovy univerzity si ho vážila) doktorátem filozofie.

Brzy poté ji vyhodili z práce a vyhnali z Tachova. Nijak mě to jako dospívající dítě nemrzelo, nechtěla jsem zůstat v pohraničním městě a byla jsem přesvědčená o tom, že máma by také odešla, vždyť v mých očích přesahovala místní poměry nebetyčně. Ale ona mě překvapila, když řekla, že rozhodně nikdy o odchodu neuvažovala. Že byla na Tachovsku šťastná a kdyby nebylo těch stranických čistek a vyhazovů (jejichž obětí nebyla sama), nikdy by se nestěhovala.

Historie našeho pohraničí je ve dvacátém století složitá, patří do ní samozřejmě dějiny českých Němců v novém československém státě, období NSDAP a Konráda Henleina, holocaust i odsun či vyhnání. Je ovšem načase pořádně zpracovat i kapitolu, která se mi připomněla tím pomníčkem v kdysi tak zoufalé, tyfem postižené obci.

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Oto Novotný - politický analytik

Vazena pani, Pondělí, 14.Července 2014, 10:20:5

podobny pomnicek je napr. v obci Malonty v Novohradskych horach. Ve vitezoslavnem duchu odcineni za Bilou horu....

Jiri_guth_hlava_sm

Jiří Guth - ekolog, Borovany

Pomníčků je povícero Pondělí, 14.Července 2014, 16:15:9

Také např. v Kateřinkách (u Liberce, http://stovi.info/pomnicky/soubory/osiddxft.htm) nebo v Močidleci u Pšova (http://www.pamatkyaprirodakarlovarska.cz/mocidlec-pomnik-obetem-1-svetove-valky/).

Alena Zemančíková - Brno

Úterý, 15.Července 2014, 08:26:26

Milí pánové,
děkuju za upozornění. Močidlec znám z dětství také jako takovou - s odpuštěním a prominutím těm, kdo tam dnes žijí - hnojem zavalenou vesnici, desky na pomníku jsem si ale nikdy nevšimla.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.