„Tak vás zajímá Slovanská epopej?“ ptá se mě se zájmem cizí pán a ochotně mi nabízí odvoz z nádraží do centra města. V jedné ruce drží volant a druhou mi ukazuje cestu k radnici, kde mám domluvenou schůzku se starostou Moravského Krumlova. „Víte, Slovanská epopej patří Praze, to nikdo nezpochybňuje. Stěhovat se ale neměla,“ loučí se po krátkém rozhovoru a mizí úzkou ulicí zpátky směrem k nádraží.

Je kolem desáté hodiny ráno, stojím uprostřed poloprázdného náměstí. Stěny domů, informační tabule i vitríny místních obchůdků zdobí plakáty s grafity Alfonse Muchy. „Pocta Alfonsi Muchovi“, jak se jmenuje každoroční akce na počest rodáka z Ivančic, je všudypřítomná.

Slovanská epopej byla v Moravském Krumlově vystavená od roku 1968. Plátna byla umístěna v rytířském sále a kapli místního zámku. Na Muchovo veledílo sem každoročně jezdilo zhruba pětadvacet tisíc turistů. Takřka šestitisícovému městu přinášeli nemalé peníze do veřejného rozpočtu: Moravský Krumlov byl vyhledávanou destinací a hotelový i restaurační byznys jen kvetl. Turisté ale před pěti lety jezdit přestali — Epopej našla nové výstavní prostory.

Zašlou slávu dnes připomínají upadající obchůdky se suvenýry a zprofanované Muchovy plakáty. Z prosperujícího hotelu na náměstí, s příznačným názvem Epopej, je dnes ubytovna. Moravský Krumlov ztratil v roce 2011 mnohem více, než jen proslulé umělecké dílo.

Jaký byl hlavní důvod stěhování Slovanské epopeje z Moravského Krumlova do Prahy? A proč nás vůbec začalo dílo tolik zajímat?

Epopej patří Praze, stěhovat se tam ale neměla

Hlavním a oficiálním argumentem pro odvoz pláten do Prahy byl podle starosty Tomáše Třetiny stav místního zámku, který v té době patřil společnosti Incheba. „My jsme tehdy lidem z Prahy, kteří chtěli plátna odvézt za každou cenu, — zejména Milanovi Bufkovi, řediteli Galerie hlavního města Prahy — řekli, že výtkám rozumíme. Zámek nebyl v dobrém stavu, ale zase ne v tak špatných podmínkách, jak tvrdili oni,“ popisuje průběh tehdejších jednání starosta.

Moravský Krumlov sliboval, že výstavní prostory opraví, rozšíří a nabídne Slovanské epopeji důstojné zázemí, které si zaslouží. Město se proto domluvilo s Inchebou, že si od ní prostory zámku pronajme. Firma na oplátku zainvestovala do oprav. „Pro Prahu to bohužel nebyl žádný argument a plátna se přestěhovala do Veletržního paláce,“ stěžuje si Tomáš Třetina.

↗

Město na výtky Prahy zareagovalo a zámek dokonce získalo do svých rukou. Ani to ale nepomohlo. Foto Fatima Rahimi, DR

V Praze, kde je památek a výstav mnoho, je epopej spíše kapkou v moři. Přestože návštěvnost výstavy po přesunu stoupla, turistický ruch hlavního města na ní rozhodně nestojí: atrakcí a lákadel pro turisty je tu více než dost. Kdežto pro malé město bylo pětadvacet tisíc návštěvníků velkým přínosem.

Další argumentem ze strany Prahy byla otázka vlastnictví zámku, se kterou také souvisel problém s případnými opravami. Moravský Krumlov se proto rozhodl zámek koupit v dražbě, která proběhla v červenci tohoto roku. „Zámek je náš a my můžeme zažádat o dotace na celkovou opravu. V této chvíli jsou výstavní prostory opravené a rozšířené,“ upozorňuje starosta na snahu města situaci napravit. Dotace budou postupné a mají zajistit celkovou opravu zámku.

Alfons Mucha Slovanskou epopej začal malovat v roce 1910 a celý cyklus dvaceti obrazů postupně daroval československému lidu prostřednictvím hlavního města. Dílo bylo poprvé vystaveno v roce 1928 — majitelem pláten je tedy od té chvíle hlavní město Praha, které má vlastnické právo a může rozhodovat, kde budou plátna vystavena.

„My to nezpochybňujeme. Pouze bychom chtěli, aby do té doby, než Praha splní podmínky závěti Alfonse Muchy, byla Epopej vystavená u nás,“ potvrzuje Třetina názor, který převládá i mezi místními. Testament Muchy totiž stanovuje, že plátna musí být vystavena ve speciálním pavilonu, který bude za tímto účelem postaven. Přestože je tedy právoplatným vlastníkem Praha, je složité určit, zda má na epopej nyní opravdu nárok: nesplnila podmínky pro její výstavu .

Zisk a sláva

Stěhování Slovanské epopeje bylo v Moravském Krumlově spojeno s velkými emocemi. Obyvatelé měli k epopejí velmi silný vztah. Pro podporu pláten v Krumlově vznikla také studentská iniciativa, složená převážně z žáků místního gymnázia. „Zapojila se v podstatě celá škola napříč všemi věkovými kategoriemi. Dostávali jsme podporu i od dalších škol po celé republice,“vzpomíná jeden z tehdejších studentů Vojtěch Jelínek.

Největší akce pro zachování Epopeje — pochod z Moravského Krumlova do Prahy — vznikla právě pod touto iniciativou. Během pěti dnů bylo sesbíráno zhruba dvanáct tisíc podpisů na petici o zachování epopeje v Moravském Krumlově. Na akci se sešlo zhruba dvě stě lidí, asi třicet z nich se pak vydalo s podepsanými petici na pochod, který skončil u pražského zastupitelstva. 

↗

Moravský Krumlov Alfonsem Muchou stále žije, i bez Slovanské epopeje. Foto Fatima Rahimi, DR

„Již jednou jsme epopej zachránili. Právě v Moravském Krumlově byla postupně opravena a zrekonstruována. Násilný převoz a touha po zviditelnění některých pražských rádoby odborníku zapříčinily to, že se plátna odstěhovala. Vůbec nezáleželo na Moravském Krumlově a stavu zámku, šlo čistě o vlastní prospěch,“ uzavírá místní starosta.

Na otázku, jaké si myslí, že jsou neoficiální důvody stěhování Slovanské epopeje z Moravského Krumlova do Prahy, mi ve zkratce podotkne: „Největším nepřítelem pláten je mamon, touha po bohatství. Dále to nechci rozebírat.“ Není pochyb, že Praha získává spolu se Slovanskou epopej zisk a slávu, kterou nechtěla nechat v Moravském Krumlově.

Na cestě do Asie

Otázka stěhování Epopeje se v Praze řešila již od 90. let, o návrat díla do hlavního města zastupitelstvo zažádalo až v roce 2010. Bylo to politické rozhodnutí. Moravský Krumlov byl upozorněn na špatný stav zámku, a že je třeba s tou stavbou něco udělat. To byl ale pro město problém, protože nebylo vlastníkem zámku.

Právě katastrofálními podmínkami, ve kterých byly obrazy vystaveny, odůvodňuje důvod stěhování Milan Bufka, bývalý ředitel Galerie města Prahy. Zámek byl podle jeho slov v dezolátním stavu, Praha se tak obávala o stav obrazů samých: v průběhu zimních období teplota v prostorách zámku klesala pod bod mrazu, v létě vysoko přesahovala dvacet stupňů. Starosta Moravského Krumlova však připomíná, že zámek nebyl v tak špatném stavu, za který ho v Praze vydávali.

Jan Wolf, zastupitel hlavního města Prahy, však vidí jako hlavní důvod stěhování to, že řádným a výlučným vlastníkem souboru dvaceti obrazů Alfonse Muchy, tedy Slovanské epopeje, je hlavní město Praha. Stav zámku pro něho zřejmě nebyl důležitý, proto to neuvedl jako hlavní důvod.

Hlavním důvodem přemisťování Epopeje z Moravského Krumlova bylo tedy podle Bufky opatrovat plátna a snažit se, aby byly vystaveny ve vhodných podmínkách. Praha se přitom rozhodla od příštího roku epopej zapůjčit na turné po Asii a Spojených státech. „Způsob přepravy je pro obrazy naprosto bezproblémový,“ argumentuje bývalý ředitel Galerie města Prahy a předpokládá, že o obrazy bude v Japonsku, Číně či Spojených státech velký zájem.

Podle Milana Bufky totiž Mucha obrazy maloval se záměrem, že budou natrvalo vystaveny Praze, ale rovněž zapůjčovány do celého světa. Technika, kterou jsou obrazy malovány, podle ředitele nasvědčuje tomu, že Mucha tvořil technologií vhodnou k transportu (navíjením na válce).

Jan Wolf je stejného názoru. Cestování po Asii podle něj obrazy nepoškodí. Alfons Mucha těžil při jejich realizaci ze svých dlouholetých zkušeností malíře divadelních kulis a opon, které musely odolávat neustálým přesunům a manipulaci. Volil proto techniku vaječné tempery, která je uzpůsobena k tomu, aby byla plátna rolována na válce. Takto byla díla transportována v roce 1921 už za života Alfonse Muchy například do Chicaga.

Hledání ztracené identity

Slovanská epopej se postupem časem stala symbolem Moravského Krumlova a proslavila ho nejenom v České republice. Město díky plátnům žilo kulturním životem a čerpalo výhody z turismu.

Téma epopeje v Moravském Krumlovu dlouho spalo — výstava na zámku se považovala za samozřejmost. Jakmile se ale začalo uvažovat o odvozu, město bylo nuceno vcelku oprávněné připomínky Prahy vůči stavu zámku řešit. Hlavní argumenty, kterými Praha stěhování zdůvodňovala, již dnes neplatí. Zámek vlastní Moravský Krumlov, výstavní prostory jsou opravené a rozšířené. Špatný stav zámku tak dnes působí jako pouhá záminka.

Po většinu času dílo nikoho nezajímalo — ještě v osmdesátých letech byla Slovanská epopej považována za kýč. Ostatně u některých tento názor přetrvává dodnes. Kdyby tehdy někdo přišel s návrhem postavit pro Slovanskou epopej speciální místo, jak si to Mucha přál, nejspíše by slýchal pouze kritiku. To je možná důvodem, proč Praha na epopej nepomyslela dříve.

Co a proč se stalo, že nás začala Slovanská epopej opět zajímat? Zájem o ni se postupně zvyšoval na začátku nového milénia. Po rozpadu Československa totiž opět vyvstala otázka národní identity — češství —, která je dnes velmi aktuálním veřejným tématem. Po zásadní společenské proměně jsme se octli v situaci, kdy se muselo znovu definovat, co je český národ. S tím také souvisí nacházení „vhodného“ umění, které bude odpovídat národnímu mýtu a podpoří budování dříve ztracené identity.

Probuzení zájmu souvisí i s uměleckou hodnotou díla samého: přestali jsme je hodnotit jako kýčovité. Secese totiž představovala pro modernisty exemplární kýč. To, co bylo před třiceti lety umělecky bezcenné dílo, se dnes považuje za respektované umění. Většinou musí uběhnout osmdesát až sto let, aby taková proměna vnímání nastala.

Není pochyb, že spor o Slovanskou epopej ještě neskončil. Nedávná debata mezi starostou Moravského Krumlova Tomášem Třetinou a Adrianou Krnáčovou, primátorkou hlavního města Prahy, dala jihomoravskému městečku novou naději. Po návratu z asijského turné by se mohla plátna vrátit do místního zámku. Mezi tím by se ale také mohlo stát, že Praha postaví nebo najde vhodný speciální pavilon, a k návratu nikdy nedojde. Takový scénář je nejpravděpodobnější.

Nesmírný zájem o Epopej — i spory, které jej provázejí —, ukazuje, jak významné je dnes pro Čechy dílo, které bylo léta považováno za kýč a omyl. Výtvarné umění má moc „promlouvat“ i beze slov. Dnes, znovu po takřka sto letech, k nám „mluví“ dílo zobrazující dějiny slovanských národů.