Progresivní daň jako téma pro pravici

Lidé, jimž se dobře vede, mají i nadání pro velkorysost, odvěkou touhu člověka dělit se o požitky. Proto by mělo být progresivní zdanění téma zejména pro pravici, říká Ondřej Vaculík.

Škoda, že s návrhem na progresivní zdanění nepřichází pravice. Myslím, že kdyby byla více spjata se společností i se svými voliči, mohla by. Progresivní zdanění neznamená jenom způsob, jak ulevit lidem s nižšími příjmy a zároveň zajistit výběr daní do státního rozpočtu v plné výši. Obsahuje i vyšší myšlenku solidarity a může být také pokusem, jak naplnit odvěkou lidskou touhu podělit se o požitky, odvést jakýsi desátek jako projev díku za to, že se mi dobře daří. Vždyť kdyby se mi začalo dařit hůř, využiji výhody nižšího zdanění.

Vím – kázat vodu, když člověk nikdy neměl na víno, je velice snadné. Nicméně bylo mi dopřáno čtyřletého období ve funkci starosty, kdy by můj měsíční příjem spadl do pomyslného pásma vyššího zdanění, přesahujícího současných patnáct procent. Uvědomil jsem si ale, že můj skutečný výkon se nezvýšil ani nezlepšil od časů, kdy jsem měl příjem asi dva a půl krát nižší a život uštvanější. Jako starosta malého města jsem se přece jen mohl občas rozvalit v křesle a jen tak zírat, lelkovat či provívat, nechat volně rotovat myšlenky bez užitku, což v období mého novinářského „volnonohařství“ možné nebylo. Tehdy jsem naopak musel každou myšlenku vměstnávat do formy, z níž by mi vzešel alespoň nějaký honorář.

Asi tři roky jsem kromě jiného přispíval fejetony do plzeňské přílohy Mladé fronty DNES. Honorář činil čtyři sta padesát korun, daň pět procent, čistého tedy čtyři sta dvacet tři koruny. Pak vláda zavedla rovnou daň patnáct procent, a já za týž fejeton začal dostávat toliko tři sta osmdesát tři koruny; za půl dne práce a při myšlenkách permanentně roztočených na plný výkon. Začal jsem se cítit vykořisťovaný, protože čtyři sta korun bylo také za komentář v plzeňském rozhlase. O nějaké meditativní metodě mindfulness, která prý pomáhá proti stresu, nemohlo být ani řeči – na nic nebyl čas. Přitom tři sta osmdesát korun spousta lidí zaplatila klidně jen za oběd a odváděla stejnou daň jako já.

Funkci starosty jsem ve svém životě pokládal za výjimečnou včetně naplnění touhy „odvésti jakýsi desátek jako projev díku za to, že se mi daří dobře“. S jedním místním továrníkem jsme vytvořili neoficiální fond na pomoc lidem, jimž hrozí exekuce. Že „každý je strůjcem svého osudu“, může říkat jenom ten, kdo o lidských osudech nic neví. Nemluvě o jiném, pojem „nezdárný syn, nezdárná dcera“ jde s člověkem od doby, kdy se někde usadil a začal hospodařit. Nebudu rozepisovat. Nicméně onen továrník pomohl – a pomáhá – desítkám lidí, které postihl stav nouze. Domnívám se, že podobně velkoryse se chovají tisíce lidí, kteří prostě naplňují onu „odvěkou lidskou touhu podělit se o požitky“. Velkorysost se vyplácí!

Čtenář mi promine ještě jednu osobnější historku. V devadesátých letech minulého století jsem několikrát doprovázel mého tatu na jeho autorských čteních v Německu. Ta byla z našeho pohledu štědře honorována zpravidla bankami, a bankéři pak také seděli v první řadě, starosta uprostřed. Kupodivu i naslouchali – neznámému spisovateli z východu. Vím, že například v Osnabrücku činil tatův honorář dva tisíce marek. Pak se šlo se všemi bankéři a hodnostáři města na večeři. A tata tu večeři za všechny zaplatil, velice nenápadně, s čímž pořadatelé vůbec nepočítali. Zbylo mu osm set marek. Byl jsem na něj sice hrdý, ale trochu se i divil. Vysvětlil mi, že to byl jeho projev díku za to, že oni na jeho čtení přišli, poslouchali, pak i diskutovali, a sál byl vskutku plný. Velkorysost se mu i nadále vyplácela.

Soudím, že lidé, jímž se dobře vede, nadání pro velkorysost mají. Někteří o něm jen nevědí, nebo se je stydí či bojí uplatnit. (A těm tápajícím by velice pomohlo právě progresivní zdanění.) Proto si myslím, že „progresivní zdanění“ je téma pro pravici, neboli pro ty, kdo pijí víno a mohou si dovolit z něj trochu ulít. Je to vlastně jejich návrh, Sobotka ho za ně jen vyslovil – tak mu odpusťte, Fialo i Kalousku, že s tím přišel jen o chvilku dřív než vy, solidarita s chudšími je jistě i vaše téma. A nevymýšlejte něco, co sami víte, že je neuskutečnitelné, vždyť daně jste nám tenkrát zvýšili vy.

2245922742_995f0da554_o-1Progresivní zdanění je téma pro pravici, neboli pro ty, kdo pijí víno a mohou si dovolit zněj trochu ulít. Foto Tom Mascarde, Flickr

Bohuslav Sobotka na sjezdu ČSSD vyslovil několik zásadních a stále aktuálních myšlenek: „Budeme se orientovat na zaměstnance, chceme zlepšit situaci rodin s dětmi, seniorů, chceme se věnovat živnostníkům a drobným podnikatelům. Chci, aby se sociální demokraté zaměřili na lidi, kteří tvrdě pracují, nemají privilegia, neměli šanci něco privatizovat. Potřebují stát, který jim vytvoří dobré podmínky.“

Lidové noviny sice v komentáři poznamenaly, že Sobotka a sociální demokraté vůbec nemají téma, podle mého však naopak jde o téma, kterému by měla věnovat pozornost (a možná zejména!) i pravice: Spravedlnost, solidarita a svoboda.

A co si myslíte vy? Diskuse (8 příspěvků)

Tomáš Tožička - Praha

Dobrý článek, ALE Úterý, 14.Března 2017, 12:59:22

Přeci jen bych poopravil to, že v článku se zaměňuje solidarita s altruismem. Zatímco altruismus je jen dalším prvkem moci přístupu privilegovaných k neprivilegovaným, solidarita je inkluzivní rovný vztah, kde nejde o "dávání" a "braní" ale o sdílení mezi rovnými. Solidarita je ono bratrství v hesle Francouzské revoluce.

Altruismus je převážně škodlivý. Altruismus, nikoli solidarita, je fundamentem tzv. sociálního státu.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Solidarita, nebo altruismus? Úterý, 14.Března 2017, 14:57:47

Dozajista má pravdu pan Tožička, že "z hlediska vyššího principu mravního" je solidarita vyšší hodnotou nežli altruismus - totiž altruismus ve výše uvedeném smyslu, který (i přes sebelepší úmysly jeho aktérů) nevyhnutelně vždy zavání určitým paternalismem.

Jenže: ta solidarita jako vůdčí princip celé společnosti by vyžadovala právě tu naprostou rovnost všech, v ekonomickém a příjmovém smyslu. Čili, jinak řečeno: naprosté rovnostářství.

A - to se nedá nic dělat - veškeré zkušenosti s (reálným) socialismem ukazují, že toto rovnostářství vede konec konců jenom k víceméně všeobecně rozdělovanému nedostatku. (A ani to ne, neboť se vždycky najdou takoví, kteří v tomto všeobecném nedostatku dokáží "lépe chodit", a tak nakonec mají daleko více nežli ti "normální".)

Jinak řečeno: jestliže je solidarita myslitelná jenom za podmínek naprosté ekonomické rovnosti, pak její zavedení či prosazení naráží právě na to, že tuto naprostou ekonomickou a příjmovou rovnost není možno reálně zavést. Alespoň v historicky dohledné době ne. (Až bude možno ve velkém vyrábět "designové děti", kterým bude možno implantovat geny solidarity, bude možná situace poněkud jiná.)

Takže za dané situace se skutečně staví otázka, jestli ten altruismus není druhým nejlepším možným řešením. Že když není možno reálně prosadit všeobecný princip solidarity, jestli by přece jenom nebylo smysluplné, alespoň v těch slušnějších z těch, kteří jsou obdařeni větším majetkem, podporovat a pěstovat a oceňovat jejich ochotu nezůstat prostě dřepět na svém žoku s penězi, nýbrž alespoň o část svého majetku se rozdělit s potřebnými.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Úterý, 14.Března 2017, 20:37:37

Implantovat geny solidarity, pane Poláčku?
Nešlo by to jinak?

Čtu teď Žalmy podle rozpisu na celý rok a v tom dnešním stojí:
"Mou radostí je konat vůli tvou,
tvůj Zákon, Bože můj, v nitru nosím si."

Tak by to mělo být, ne?

Josef Poláček - Manuální pracovník

Závazná solidarita a dobrovolný altruismus Středa, 15.Března 2017, 12:59:59

To bylo ovšem z mé strany míněno poněkud sarkasticky, paní Hájková. (Tedy to s těmi "geny solidarity".)

Svým způsobem se mi jedná přesně o to co Vám: totiž aby ten altruismus byl člověku radostí.

Na straně druhé nelze odhlédnout od toho, že nějaký "totální altruismus" - ve smyslu oné solidarity jako obecně vládnoucího principu - tady asi sotva v historicky dohledné době zavládne.

Takže ještě jednou: jde o to aby ti bohatší byli nějakým způsobem dovedeni k tomu, aby to dělení se o ten svůj majetek pociťovali nikoli jako nějaké nařízení vnucené jim shora, státem (neboť v tom okamžiku se automaticky postaví "na zadní", a budou naopak hledat všechny cesty jak se z této povinnosti vyvázat) - nýbrž aby tak činili ze svého vlastního přesvědčení, z té "radosti".

Jenže, tady se staví velice zásadní otázka, jak toho dosáhnout. A to právě u těch bohatých, kteří jak známo spíše tím víc lpějí na svém bohatství, čím víc ho mají. (Bill Gates je tady opravdu výjimkou velice vzácnou.)

Apely na křesťanskou morálku? - Dozajista i ty mají svou účinnost; ale nezdá se že by mohly mít účinnost opravdu všeobecnou, obzvláště v moderním sekularizovaném světě.

Takže je třeba hledat jiné cesty. Je nutno vidět, že tito lidé jednají - a smýšlejí - v prvé řadě individualisticko-soukromovlastnicky. Oni prostě skutečně bytostně nesnášejí, když jim někdo n a ř í d í, aby své peníze odevzdali státu, který je pak přerozdělí nějakým jim neznámým osobám.

Jak řečeno, oni smýšlejí soukromovlastnicky - což ovšem jenom zčásti znamená egoisticky, ten druhý význam je: podnikatelsky. To jest: oni vždy chtějí vidět zcela konkrétní, reálný výsledek svého podnikání, svého snažení.

Jak poukazuje pan Vaculík, i mezi těmi bohatšími se najde celá řada takových, kteří by byli ochotni podniknout něco pro ty majetkově méně obdařené: jenže se jim bezpodmínečně musí ponechat pocit že tak konají d o b r o v o l n ě, ze svého vlastního rozhodnutí. A - musí se jim ponechat právě ta možnost nikoli obecně-anonymních, nýbrž zcela konkrétních a jmenovitých akcí.

Ještě jednou, ten podnikatelský duch musí vidět: já jsem učinil toto a toto, a má to takové a takové pozitivní důsledky pro tohoto a tohoto člověka. Jenom a jedině za takovýchto okolností má takovýto podnikatelský duch pocit, že vykonal něco smysluplného.

Právě v tom spočívá zcela zásadní - a ve své podstatě nikdy plně nepřekonatelný - protiklad a konflikt mezi těmi, kteří (jako pan Tožička) žádají všeobecnou solidaritu a p r i o r i - a mezi těmi, kteří ji chtějí vykonávat zásadně jenom ad hoc, jak řečeno ve zcela konkrétních případech.

Ovšem: z té pozice všeobecné, závazné solidarity se věc jeví tak, že těm bohatým je ponecháno jenom na jejich vlastní l i b o v ů l i, jestli nějaké drobty ze svého bohatství přenechají (v záchvatu dobročinnosti) také těm chudším.

To je samozřejmě naprosto legitimní pohled; jenže - a právě na to jsem se snažil poukázat - v r e á l n é praxi tomu může velice dobře být tak, že když se těm bohatým přenechá ta jejich dobrovolnost, ta jejich s v o b o d a d á v á n í - že v reálu ti chudší, ti potřební nakonec dostanou v í c e, nežli pod tím státním tlakem (či nátlakem)!! To je právě to, o co se jedná.

Jak už jsem napsal minule, z hlediska ryze mravního je to pouze až druhé nejlepší řešení; ale z hlediska pragmatického to naopak může být řešením mnohem efektivnějším.

Jde o to, vytvořit - a zároveň institucionalizovat! - takovou společenskou atmosféru, aby se to dělení těch majetnějších s těmi méně obdařenými pro ně stalo víceméně společenskou samozřejmostí. Nesmějme se nad zdánlivou naivitou toho očekávání, že bohatí se budou dobrovolně dělit s chudými; v USA - ano, právě v té ultraindividualistické Americe! - je právě toto už dávno naprostou samozřejmostí, že bohatí podporují či sami vytvářejí příslušné sociální nadace; a ten z těch bohatších, který by žádným způsobem nepřispíval na nějaké dobročinné účely, by se prostě společensky naprosto znemožnil.

Takže, ještě jednou o co se jedná: aby dělení se o svůj majetek nebylo obtížnou, vnucenou povinností - nýbrž aby to bylo radostí, počinem spojeným s pocitem uspokojení za pozitivní vlastní skutek.

Ivo Horák - Praha 3

Altruistická svoboda Čtvrtek, 16.Března 2017, 15:56:49

Rozdíl mezi altruismem a solidaritou bych pominul jako celkem nepodstatný, daný především úhlem pohledu a terminologií. V dalším budu mluvit o altruismu. Nejsilnější je mezi příbuznými, ale nechybí ani mezi ostatními jedinci, prostě všude tam, kde jako výhodná strategie pro přenos genů prošel sítem přírodního výběru. Rozhodně není škodlivý, ba právě naopak, jen jej nelze „zavádět“ jaksi předčasně.
Mimořádná vzájemná genetická blízkost mravenců z jednoho mraveniště umožňuje výjimečně silný altruismus, jenž ústí do chování jakoby podle hesla „Všichni za jednoho, jeden za všechny.“ Důsledkem je, že (prý) 90% hmotnosti veškerého hmyzu připadá nyní na mravence. Také lidé našli cestu, nepodmíněnou ovšem zvláštní genetickou blízkostí, jak se stát neobvykle altruistickými a posléze i početnými společenstvími.

Pokud bojují dvě srovnatelné (tradiční) armády, zvítězí zpravidla ta, v níž je větší odhodlání nasadit vlastní život za spolubojovníky. Vítězové ovšem dříve, či později zaberou území protivníka, podřídí si jej a učiní nakonec víceméně sebou samým. Je jasné, že při takovém vývoji začne nad rolí genetické expanze převládat úloha rychlejšího šíření výhodných idejí, především náboženství, morálky a kultury.

Je zřejmé, že mimořádně podstatným, rozhodujícím činitelem se již dávno stala schopnost ekonomického a technického rozvoje. Neznamená to však, že přitažlivost (a obrazy) společenství, tedy také její kultura a způsob života, nejsou rovněž silně zapojeny. Ještě za napoleonských válek žilo v v Anglii tuším asi 8 milionů „anglických mluvčích“ a v kousku dnešních USA zhruba půlka tohoto počtu. Následujících 10 lidských generací toho změnilo celkem dost, není-liž pravda?

No, a nyní tu máme různé ctnosti, co stojí proti sobě. Jednu ztělesňuje jistá rozhazovačnost, od indiánských potlačů (a Našich furiantů) až po války a jiné projevy loterijní povahy. Druhou je usilovná akumulace kapitálu plus (nyní) nějaké to užitíčko si. Nerovnostářská společnost zjevně již dlouho zrovna „tahá pilku“. Podobným společenským dilematem bylo, zda bohatství spíše tezaurovat (jako třeba ve středověku v podobě darům kostelům), nebo zda peníze investovat tak, aby se zmnožovaly. Nikoliv náhodou jsem v předchozí větě užil minulého času.

Článek O. Vaculíka se mi velmi líbí. Je to opravdu hezká, samozřejmě marná výzva. Bohatí lidé určitě mohou jako jedinci myslet na chudé, ale oni také spolu soutěží coby firmy. Prostředky, které „poztrácejí“ či „rozpustějí“, jim budou chybět. Až dosud jsem tedy nenapsal mnoho optimistického.

Bohatí následníci úspěšných rozsévačů altruistických genů však v zásadě čekají na nějakého arbitra, jenž by je vposledku zbavil nutnosti sázet na egoismus místo altruismu. Daně, minimální mzda (od níž se odvíjejí další), sváteční dny pracovního klidu pro zaměstnance, příplatky za práci o svátcích, nemocenské a spousta daleko odvážnějších věcí může přes obligátní ne projít. Také zajištění nekorupčního prostředí, postih klamání a lhaní, důsledná ochrana přírody či památek. Samozřejmě, mnohým z úspěšným to (principiálně) nedá, aby nezkoušeli argumentovat ve společný prospěch. Tak či tak si pořizují podpůrce, či sami kandidují do společenských rozhodovacích funkcí. Zas takovými altruisty však nejsou! Je potřeba vzít jim placený aparát a oni za jisté atmosféry, poměrů a vývoje na změny přistoupí! Také jim se nemusí vyplatit, jako dnes obecnému lidu, usilovat o zásadní změnu obecného nastavení společenských parametrů. Mohou si hledět prostě svého a neztrácet z očí ten samý, jen nižší horizont vlastního snažení.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Čtvrtek, 16.Března 2017, 18:06:1

Správně by měl být takový ekonomický systém, který neumožňuje tak závratné rozdíly v příjmech. Jenže není. A zřejmě není člověka, který to mohl nějak celosvětově změnit. Nevím, jestli by to spravil světový stát, ale spíš ne. Je to těžké.
Napadá mě, že třeba na adopce na dálku, ať už je provozují církve nebo různé neziskovky, se vybere poměrně dost peněz, aniž by kdo dát musel. Nemám bohužel přehled, zda častěji platí lidé bohatí nebo jen mírně bohatí, tedy střední vrstvy. Ale platí, aniž by museli. A děti v Africe chodí do školy, do které by jinak nechodily.
Říká se, že charita je často ze špatného svědomí, ale kdo ví, zda je to pravda. U adopcí na dálku je výhoda, že člověk ví, komu a co platí. Může se přesvědčit o tom, nač jsou jeho peníze použity. Děti jsou vděčné, vědí, co pro ně děláte, pravidelně vám píšou a přejí vám, aby vám žehnal Bůh... Je to možná trochu hloupé, ale některým lidem to vyhovuje.
Že by se někdo choval altruisticky k anonymnímu státu, to je málo pravděpodobné. Tomu se platí jen proto, že se musí.

Ivo Horák - Praha 3

Paní Hájková, Čtvrtek, 16.Března 2017, 18:31:35

určitě platí, že lidé přispívají mnohem radši adresně. Netýká se to jen adopcí (dětí) na dálku, ale třeba i sponzorování zvířat v ZOO. Představa, že nějaký zoborožec zobe za moje, je milejší než že nějaké příspěvkové organizaci něco připsali na účet... Tím spíš to platí o nějakém novém Kipčogem z Keni. Koneckonců popíší-li v novinách nějaký hodně emotivní osud, tak kolikrát ani nemusí následovat výzva ke sbírce, a stejně se sejde dost peněz. Žijeme v době, kdy si lidé rádi kupují "zážitkové dárky" a sami si také platí aspoň za příslib emocí. Takže toto je vhodná cesta.
Jinak bych nechtěl nedoceňovat fakt, že někteří bohatí dospějí dříve či později k významnému, ba i nezištnému dárcovství. Někdy na to ovšem zřejmě musí přijít další generace.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Na co přistoupí úspěšní? Pátek, 17.Března 2017, 12:14:22

Právě to je velice zásadní otázka, pane Horáku. Samozřejmě - na straně jedné je možné prosadit to či ono. A také se už prosadilo. Jenže - nedá se nic dělat, ale ona existuje určitá hranice. Hranice, za kterou se těm aktivnějším už prostě vůbec nevyplatí být dále aktivními.

Právě to je ta hranice, na kterou levice naráží znovu a znovu: když se někde dostane k moci, pak v prvním návalu euforie prosadí všechna její programatická opatření ve prospěch těch chudších a jinak znevýhodněných. Prostředky na to vezme - ovšemže od těch bohatších; to jest, zatíží je daněmi a odvody.

Výsledek? - Firmám (které ovšem patří těm bohatým) se nevyplatí více produkovat (respektive jsou těmi daněmi zatížené natolik že to prostě finančně neunesou) - začnou omezovat výrobu, propouštět zaměstnance. Takže roste dramaticky nezaměstnanost - a nakonec je ta levicová vláda donucena právě svou vlastní dělnickou třídou, aby ta napohled tak prosociální opatření spěšně vzala zpátky, aby se ekonomika zase rozběhla a neměstnanost klesla.

Jestli by se tomu dalo odpomoci "světovým státem", jak zmiňuje paní Hájková? I to je velká otázka; ale spíše ne.

Samozřejmě, takovýto globálně světový stát by mohl mnohem účinněji nežli za současného stavu omezovat mnohé výstřelky kapitalismu, úniky do daňových rájů, nestejné odměňování za stejnou práci atd.atd.; ale to všechno by nemělo nic na tom zcela základním faktu, že základní motivací člověka je jeho vlastní prospěch. A že pro naprostou většinu lidí je to v prvé řadě prospěch ryze materiální; a že principiálně vždy jedna polovina populace naplnění toho svého materiálního prospěchu bude vždycky spatřovat jenom v tom, když bude vlastnit víc než ti ostatní.

Takže, my máme stále na vybranou jenom mezi dvěma alternativami: buďto připustit volnost soukromého majetku - která vždy nevyhnutelně povede k nerovnoměrnému rozdělení bohatství, a tedy nakonec i k třídním protikladům a konfliktům; anebo zavedeme striktní rovnostářství, ovšem za cenu dramatického potlačení produkční aktivity. A tedy dramatickému poklesu životní úrovně pro všechny. (A jak už jsem zmínil minule, ani to nařízené rovnostářství se dokonce ani v totalitním státě nedá plně kontrolovat a prosadit; vždycky se najdou takoví kteří si pro sebe samotné dokáží "přilepšit". A to i přes riziko trestních sankcí.)

Ostatně, ani u těch zmíněných mravenců není - podle nejnovějších výzkumů - ten altruismus ani zdaleka tak rozšířený, jak se nám zdá když se na to jejich hemžení díváme "seshora". Naopak, skutečně poctivě v těch mraveništích pracuje jenom relativně malá skupina "workoholiků", zatímco velká většina pracuje jenom "tak aby se neřeklo", anebo nedělá vůbec nic! Vědci zatím nepřišli na to jak je něco takového vůbec možné, jak je možné že se takovýto parazitismus vůbec mohl evolučně udržet; ale je to prostě objektivní fakt.

V každém případě, pro nás to znamená: my nemáme páky na to, abychom účinně mohli ty bohaté donutit chovat se altruisticky; neboť to zásadně odporuje jejich primární mentalitě.

A právě proto je tady ta myšlenka, nepokoušet se o nemožné, počítat s touto mentalitou jako s objektivním faktem evoluce, a namísto onoho tlaku (který vždy vzbudí protitlak) se pokusit vytvořit takové společenské prostředí, kdy ty akty altruismu jim nebudou připadat jako nátlak zvenčí, nýbrž kdy budou mít pocit, že tak činí z vlastní svobodné vůle.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.