„Zvýší-li se cena šunky, tak se bez ní můžeme obejít, ale zvýší-li se neúnosným způsobem cena bydlení, tak ho není možné přestat zítra nebo pozítří konzumovat,“ přiznával v roce 1993 premiér Václav Klaus v rozhovoru pro Respekt. Následných pětadvacet let neexistující politiky bydlení nám přitom ukázalo, jak lehce se může stát, ze ho ze dne na den konzumovat přestaneme.

Pro takřka 180 tisíc lidí v bytové nouzi je dnes bydlení něco jako výběrová šunka. A pro nastupující generaci se tou šunkou může stát v blízké budoucnosti.

Jestliže po revoluci mladé rodiny neměly jistotu vlastního bydlení, které jim tehdejší elita jednohlasně slibovala, dnes už v ně někteří ani nedoufají. Touha po vlastnictví přitom stále přetrvává, přestože se dnešní generaci čím dál více vzdaluje.

Za minulého režimu mladí lidé zakládali rodiny a poté čekali na přidělení vytouženého bytu. V současném režimu pracují, aby dosáhli na přidělení hypotéky a mohli vůbec nějakou rodinu založit. Slibovanou svobodu jim systém zajišťuje na omezenou dobu: mohou odejít z domu a užívat si pár bezstarostných — libovolně prodlužovaných — let ve sdíleném bydlení. Potom přichází nejistota, z níž už dnes mladým nepomůže ani pověstný milion od rodičů.

Ti samí rodiče přitom v porevolučních letech omlouvali nastupující problémy a zmatky s bydlením slovy „děláme to pro své děti“. Pro koho se tu tedy pětadvacet let dělala, nebo spíše nedělala, bytová politika?

Stát do toho nemá co mluvit

Historie české polistopadové politiky bydlení je dějinami malých i větších nespravedlností. V krátkodobém horizontu vyvolaly každodenní konflikty mezi lidmi, v dlouhodobějším zakořenily už tak podlomenou nedůvěru ve správu státu, ba přispěly k dnešní celkové frustraci.

Každý si vybaví alespoň jeden příklad neférovosti, kdy někdo dostal málo nebo nic a někdo zase příliš. Liší se názory na to, proč a jak se to tu zpackalo. Ovšem jednohlasně se vzpomíná na pocit žité nespravedlnosti, který českou společnost provází dodnes.

Bylo by proto příliš zjednodušující nahlížet na události devadesátých a nultých let pouze optikou otevřeného konfliktu mezi minulým režimem a novou ideologií, či mezi nájemníky a vlastníky. Takový konflikt určil směr veřejné i odborné debaty, ba ji výrazně vychýlil. Na minulé kroky se ale také můžeme dívat jako na řetězec převážně špatných rozhodnutí, které vyplynuly z nevědomosti, neochoty či nezájmu polistopadových politiků.

Současně musíme státu přiznat, že neměl přílišnou naději na to sehrát v nově se formující bytové politice nějakou roli. Potřebu vymanit se z bezbřehé státní kontroly — prezentované nenáviděnými pořadníky — doprovázela nová představa formulovaná nástupem neoliberální ideologie: „Každý nechť si svoje bydlení obstará sám.“

Bydlení se zkrátka považovalo za záležitost jednotlivce: všem bude nejlépe, když do něj stát nebude zasahovat. Taková představa se od 80. let šířila po celém západním světě. Česká republika do ní po revoluci naskočila jako do rozjetého vlaku. A na rozdíl od většiny západních měst dosud nevystoupila.

Téměř ihned po revoluci dal stát od svého bytového fondu ruce pryč: část zrestituoval jednotlivcům a zbytek převedl na obce a u několika výjimek na podniky, které se však bytů měly poté stejně zbavit. Na rozdíl od jiných postkomunistických zemí ani nenastavil obecná pravidla, která by jednání obcí mohla sjednotit, a tím alespoň zabezpečit co nejrovnější podmínky pro všechny.

Podporoval-li tedy stát vůbec něco, bylo to pořizování bydlení do soukromých rukou — formou stavebního spoření či hypoték, po nichž se v prvních porevolučních letech svorně volalo. Naopak se tehdy vůbec neuvažovalo o tom, že může vyvstat skupina lidí, které trh bydlení zabezpečit nedokáže.

Do úvah se nezahrnuly ani společenské proměny, jako je migrace do větších měst za prací nebo narůst počtu lidí, kteří bydlí sami. Stát tak přestal řešit nejen to, kde mají bydlet ti nejslabší, ale také to, kde mají bydlet lidé přicházející do měst.

Bytová politika — která by promýšlela, kdo a kde potřebuje bydlet — fakticky přestala existovat a byla ponechána vůli trhu. Stát se omezil na jeho podporu a vyrovnání se s dědictvím minulého režimu. Činil tak ve třech klíčových krocích: restitucí, privatizací a deregulací. S jejich průběhem není v posledku spokojený takřka nikdo.

Restituce: ten dostal činžák a ten zas nic

V dubnu roku 1991 se u nás rozběhl proces, který neměl v bývalém východním bloku obdobu: začalo se restituovat. Stejně jako se u nás znárodňovalo víc než jinde, tak se taky restituovalo radikálněji než jinde. Zatímco ostatní země východního bloku se až na Estonsko s těmi, co přišli o majetek, vyrovnaly převážně finanční kompenzací, u nás byly objekty zestátněné po únoru 48 prostě navráceny původním majitelům či jejich dědicům.

V praxi restituce vytvořily nový segment: soukromé nájemní bydlení. Kupříkladu v centru Prahy obsáhly až sedmdesát procent trhu s bydlením. Většina obyvatel je zejména v počátcích devadesátých let schvalovala, ti, kteří v domech bydleli, na ně ale doplatili.

Za minulého režimu žili ve státních bytech, k nimž měli alespoň nějaká vlastnická, byť omezená, práva — například směnit byt za jiný. Po restituci se octli pod soukromým vlastníkem, a tedy v pozici regulérních nájemníků, s ochranou slabší, než mají nájemníci v dnešních smlouvách.