Když zvětšujete rozměry budov, zvětšujete i problémy v jejich okolí

Urbanismus se musí vrátit k lidskému měřítku a pátrat po potřebách a preferencích lidí. Jen tak se nám bude ve městech dobře žít, myslí si David Sim z proslulého studia Gehl Architects.

Barbora_2_

Barbora Bakošová

28.10.2017 08:00

David Sim

Scala4

urbanista z Gehl Architects

David Sim pracuje v proslulé dánské kanceláři Gehl Architects. Její zakladatel, jedna z klíčových osobností moderního urbanismu, Jan Gehl, přišel už v šedesátých letech minulého století s konceptem „měst pro lidi“, v nichž prosazoval polidšťování veřejných prostorů a snižování počtu automobilů. Gehl a jeho spolupracovníci se zajímali především o to, jak se lidé ve městech skutečně chovají a co tam činí jejich život lepším.

David Sim se podílel na mnoha významných projektech: zklidňoval dopravu na newyorkském Times Square, oživoval veřejný prostor brazilského Sao Paula a společně s obyvateli navrhl, jak má vypadat zemětřesením zničené novozélandské město Christchurch. O jeho práci a o fungování měst jsme si popovídali během přestávky na konferenci Plán pro Brno, která hledala vizi udržitelného rozvoje Brna.

Chceme zjistit, jak chcete ve městě žít, jak chcete trávit čas. A pokud tohle víme, dokážeme přemýšlet o tom, jaká místa jsou k tomu potřeba. Foto Peťo Tkáč

V kontextu proměny veřejných prostorů mluvíte o potřebě přizvat lidi k jejich navrhování. Co napsat do pozvánky, aby měli lidé chuť přijít?

Často se městské plánování dostává do rizika jakéhosi dogmatu, kdy urbanisté prezentují jeden jediný možný způsob, jak místo proměnit. Podle mě je to velmi arogantní. Ve skutečnosti nikdo doopravdy neví, jakou podobu má prostor v budoucnu mít. Mnoho urbanistů se snaží hledat nejlepší možná řešení, ale ledacos jim může uniknout. Proto k naší práci zveme obyvatele.

Pozvánka musí lákat, jinak to není dobrá pozvánka. Raději než představovat nějakou dogmatickou tezi chceme dát lidem novou, atraktivní možnost. Nechceme například říkat, že musí jezdit na kole a nesmí používat auto, ale chceme i z jízdy na kole udělat něco přitažlivého.

Lidí se pak ptáte, jak se ve městě cítí, sledujete jejich chování, zjišťujete, jak by si prostor v budoucnosti představovali. Proč je to důležité?

Chceme zjistit, jak chcete ve městě žít, jak chcete trávit čas. A pokud tohle víme, dokážeme přemýšlet o tom, jaká místa k tomu jsou potřeba – a jaké budovy a infrastrukturu vyžadují. Trochu tím převracíme přístup „tady má být metro a tady má být obchvat“. Sbíráme data o tom, co chtějí obyvatelé – kudy chodí, jak se v místě cítí, co jim tam chybí – a podporujeme, aby je sbírali i oni sami. Učíme je pozorovat, jak funguje veřejný prostor.

Když přijdu do Brna, mám sice na město svěží pohled, ale vy ho znáte mnohem lépe. Znáte příjemná místa, nebezpečná místa, záludy zdejšího počasí. Já jsem jenom projektant, bylo by hloupé nenaslouchat vám. Potřebujeme slyšet co největší množství různých lidí, získat jejich svědectví o tom, co je ve městě důležité.

Jeden z nejhezčích projektů, na nichž jsem spolupracoval, byl ve francouzském Lille, kde jsme z lega vytvořili obrovskou maketu místa, které jsme právě proměňovali. Byly tam vyznačeny jednotlivé ulice a šedou jsme zvýraznili místa, kde můžou vzniknout nové budovy a parky. Pak jsme pozvali místní děti, aby si hrály a stavěly. Chtěli jsme vytvořit prostor, v němž se bude moci diskutovat o změně. Děti si umí představit budoucnost, která je zelenější, zdravější a demokratičtější. Dospělí viděli své děti něco tvořit. To jim otevřelo příležitost mluvit o svých představách a nakonec se zapojili i do přemýšlení o budoucí podobě místa.

Proměna náměstí v São Paolu vycházela z potřeb obyvatel. „Nikdy nepodceňujte lidi, jsou stejnými experty ve městě jako vy,“ říká David Sim. Foto Gehl Architects

Z abstraktních plánů architektů je zkrátka velmi těžko srozumitelné, jak bude město v budoucnu vypadat. Když se lidí zeptáte, jestli chtějí mít budovy vysoké sedmadvacet metrů, nevědí, co si představit. Když se ale zeptáte, jestli mají převyšovat stromy, je jim to najednou jasné. Nikdy nepodceňujte lidi, jsou stejnými experty ve městě jako vy.

Zároveň když lidé neuslyší jenom doporučení nějakého experta z Kodaně, ale i odlišné příběhy svých sousedů, pomůže jim to sestavit si komplexnější obrázek toho, co se ve městě děje. Každý tak potom může snáz pochopit, že jeho vnímání je jen jedním dílkem v mozaice pohledů na město.


Žijeme v mnoha městech, která se překrývají. Mé a tvé je odlišné

Nikdo ale není expert na všechno. Různí lidé využívají veřejný prostor v různých částech dne jinak. Neslyšící upřednostňují méně hluku, jiní chtějí mít dostatek prostoru například pro invalidní vozík či kočárek, v noci se chcete cítit bezpečně, přes poledne hledáte stín, v dešti místo, kam se schovat...

Přemýšlení o různých fázích dne a obdobích roku, ale i o různých etapách lidského života, z nás dělá tolerantnější lidi. Jak se mění náš život, mění se i naše očekávání od veřejného prostoru. Lidé užívající nějaké místo přes den a lidé, kteří jsou tamtéž v noci, mají jiné potřeby a poznatky. Život ve městě je jiný o víkendu, v neděli, o svátcích, v zimě nebo v létě. To dělá z města velmi komplexní prostor a my si musíme uvědomit, že vlastně žijeme v mnoha městech, která se vzájemně překrývají. Vybudujeme si tak toleranci k tomu, že mé a tvé město sice není totožné, ale prolíná se a proto se musíme navzájem respektovat.

To je jedno z pojetí lidského rozměru, který ve svých návrzích uplatňujete. Proč vlastně v minulosti modernističtí plánovači tento přístup opustili a vsadili na příliš monumentální, a tím pádem nefunkční budovy bez vztahu k okolí?

Myslím si, že když zvětšujete rozměry budov, zvětšujete i problémy v jejich okolí. Čím více plochu rozčleníte, tím lépe se vyhnete chybám – umožníte různým věcem, aby koexistovaly. Lidský rozměr – to jsou podle nás malé jednotky poskládané vedle sebe.

Další věcí je, jak velké by vlastně budovy měly být. Lidé jsou docela malí, chodíme určitou rychlostí, pokud postavíme příliš vysokou budovu, bude nám vadit silnější vítr a stín, pokud jsou budovy příliš nízké a nudné, taky se mezi nimi nebudeme procházet rádi. V projektování je důležité reagovat na velmi základní lidské potřeby a též na to, jak ve městě fungují naše smysly.

Čili lidský rozměr vychází z biologických predispozic člověka. Jak ale může pomoct u budování sociálních vztahů?

Jedna věc je lidské tělo v prostoru, tedy to, z jaké perspektivy prostor vnímáme. U plánování potřebujeme myslet na vzdálenosti, které lidem umožní hledět si tváří v tvář a navázat osobní kontakt. Tím, že víme, jak lidé veřejný prostor využívají, jim možná můžeme našimi návrhy dodat odvahu k tomu, aby spolu mluvili nebo aby se chovali ohleduplněji. Dosáhneme toho například tím, že lépe rozmístíme lavičky, nabídneme více prostoru chodcům, zastíníme přehřáté ulice stromy nebo lidi přilákáme veřejným letním kinem.

Pokud chcete lépe pochopit, jak spolu lidé navazují kontakt, sedněte si do kavárny nebo do baru a jen pozorujte, kam a jak si rádi sedají v různých situacích. Když chtějí vést intimnější rozhovor, sedají si do ústraní, když chtějí pozorovat okolí, sednou si na místo s výhledem. Lidé například milují lavičky, zejména ty, které jsou u stěny, o níž si můžou opřít hlavu. Dává jim to pocit bezpečí. Součástí naší práce je pozorovat lidi, jak využívají prostor a zjišťovat, kdy se cítí pohodlně. Děláme drobné úpravy a sledujeme, jestli jsou účinné. Pokud zabírají, pokračujeme v nich.

Všiml jste si nějakých specifik českého veřejného prostoru a chování lidí v něm?

Nevím, co je specificky jiné. Všiml jsem si, že Brno je ve velmi zajímavém stadiu, je tu hodně zajímavých míst, která se v poslední době proměnila. Je tu nová tržnice, viděl jsem mnoho lidí na kole. Takže některá místa se mění, některá však zůstávají stejná, například parkoviště před městskou radnicí. Brno je kdesi v polovině proměny. Překvapilo mě, kolik je v centru města podniků se zahrádkami. Znamená to mimo jiné, že místa bez aut dokážou přilákat podniky a služby. Podnikatelé cítí svou příležitost vytěžit potenciál proměněných míst. Samozřejmě, že je důležité mít i prostor, v němž nemusíte nic konzumovat, je však zajímavé sledovat, co obchodníci dělají, protože mají dobrý čich na to, co lidé chtějí.

Často odkazujete na spravedlnost ve veřejném prostoru i v používání dopravy ve městě. Co přesně pro vás představuje?

Spravedlnost souvisí s dostupností: například různých akcí, kultury, parků a veřejných míst, kde můžete potkat další lidi. Mnoho věcí se děje skrze setkávání a propojování. Když k těmto věcem máte přístup, máte více příležitostí. Na izolovaném místě, kde se nic neděje a nikoho tam nepotkáte, se prostě nudíte, ale v delším časovém horizontu také ztrácíte kontakt s jinými skupinami lidí. Myslím si, že město má být o možnostech a příležitostech pro všechny. I proto se do měst stěhujeme.

Součástí naší práce je pozorovat lidi, jak využívají prostor a zjišťovat, kdy se cítí pohodlně. Foto Peťo Tkáč

Kvalitní veřejný prostor je pokoj pro lidi navíc

Kdesi jsem četla, že se plánovači v posledních letech až příliš soustředili na veřejný prostor a zapomněli přitom na bydlení, na to, že je potřeba tvořit čtvrtě pro různé skupiny obyvatel, aby navzájem nebyly v izolaci. Platí to podle vás?

Když navrhnete veřejný prostor dobře, navrhujete vlastně pro lidi další pokoj navíc. To ocení hlavně ti, kteří mají malé byty, protože mají naráz venku o obývák navíc. Můžete veřejný prostor využít jako prostor pro hraní, odpočinek, můžete trochu rozšířit váš osobní prostor. To je velká výhoda kvalitních veřejných prostorů.

Pokud jsou privatizovány všechny byty a vinou gentrifikace si lidé nemohou dovolit život ve městě, nastává další problém. Různá města mají různé strategie, jak svým obyvatelům garantovat, že budou mít přístupné různé typy bydlení – pronájmy, sociální bydlení, dostupné bydlení a jiné. Tyto strategie musí doplňovat proměny veřejných prostorů.

V severských zemích se v šedesátých a sedmdesátých letech stavělo mnoho bytů a nemyslelo se přitom na veřejný prostor. Prostě se jenom stavěly byty. Dnes do plánování potřebujeme vnést rovnováhu mezi výstavbou bytů, tvorbou veřejných prostor a dostupností veřejné dopravy. Musíme o těchto věcech přemýšlet současně, ne o každé zvlášť.

Neplatí ale, že když vytvoříte přítažlivý veřejný prostor, automaticky tím vyskočí ceny nemovitostí okolí? Jak tomu zabránit?

To je velmi těžká otázka. Například ve Spojených státech v San Franciscu, kde pracujeme, vidíme obrovské problémy spojené s gentrifikací. Lidé končí na ulicích. Teoreticky ale gentrifikace může nabídnout možnosti pro některé lidi v jistém sociálním postavení. Majitelé, kteří nevyužijí růst cen svých bytů a rozhodnou se zůstat, můžou užívat nové kvality místa. Důležité je, aby lidé nezůstali bez možnosti rozhodnout o tom, kde chtějí žít a nepřišli o příležitost užívat proměněný prostor.

Je zajímavé, že gentrifikace též obrací naruby některé věci, které jsou jinak spíše garancí rovnosti, například používaní kola. V San Franciscu nechtějí někteří zaměstnanci jezdit do práce na kole, protože je vnímáno jako symbol bohatství. Představuje luxus, protože panuje představa, že ho využívají lidé s dostatkem času. My naopak víme, že jízda na kole šetří spoustu peněz. A mít kolo je podle mě i nástrojem lokalizace ekonomiky. Využíváte služby, které jsou k vám blíž, chcete více utrácet ve vašem okolí.

Být starostou, hodně by mě zajímaly skutečné náklady vlastnictví automobilu. Představte si, že váš tří- nebo čtyřletý plat neutratíte za auto, peníze neodplují do Japonska nebo Korey, ale utratíte je v místních obchodech. Pokud se ukáže, že města chudnou, protože jejich obyvatele utrácí většinu svých příjmů na jízdu autem, dokázali jsme pojmenovat obrovský problém.

Na newyorkském Times Square jsme pouze natřeli barvou část vozovky, umístili tam židle a stolky a tím ubrali místo autům. Lidé hned pochopili, že mají nový veřejný prostor. Foto Gehl Architects

Vaše návrhy městských prostorů jsou radikální, protože zásadně mění funkci místa a jejich proměna zpravidla trvá několik let. Pro politiky musí být přijetí takovéto strategie zkouškou odvahy. Jak je motivovat, aby na to přistoupili?

Důležité je realizovat několik malých, rychlých a levných projektů, které nabídnou alespoň nějaké řešení převládajících problémů. Může to být například nahrazení několika parkovacích míst hřištěm pro děti. Dočasné zásahy se mohou postupně proměnit na trvalé a ukázat, že se něco děje.

Velký díl v naší práci představují pilotní projekty. Na newyorkském Times Square jsme pouze natřeli barvou část vozovky, umístili tam židle a stolky a tím ubrali místo autům. Byl to dočasný pokus, u něhož jsme neznali výsledek. Lidé ale pochopili, že mají nový veřejný prostor a začali ho využívat způsobem, který nikdo nečekal.

Je důležité mít plán, kam chceme jít a v jakém městě chceme žít. Současně ale musíme myslet na první kroky, začít věcmi, které moc nestojí, ale u obyvatel vybudují důvěru a ukážou výhody proměněných míst.

Je veřejný prostor schopný sbližovat víc než virtuální sociální sítě?

V něčem se tyto dvě věci doplňují. Sociální sítě používám i proto, abych dal vědět, kde zrovna jsem. Přivolávám do prostoru své přátele. Mnohé aplikace mi například umožňují pohybovat se po městě snadněji bez automobilu. A taková mobilita vytváří sociální vazby. Věci se dějí na cestě z místa na místo. Při chůzi na tramvaj a při jízdě v ní se toho odehrává mnohem více než v autě.

Mluvíte o vzájemné toleranci a respektu lidí, kteří sdílejí stejný prostor. Neukazují však události v posledních letech, že v tom naše společnosti selhávají?

V chování lidí vnímám pozitivní posuny, i když mě vážně znepokojují a skličují věci jako Brexit, vítězství Trumpa nebo nárůst xenofobie. Jsem však optimista. Klíčové je dát lidem možnost setkávat se s odlišností. Doufám, že veřejný prostor dokáže být tím, co spoluutváří vazby mezi různými lidmi. Není jenom o vzniku krásné ulice pro chodce, úspěšných obchodech a kapučínu. Veřejný prostor je schopný mnohem větších věcí.


BARBORA BAKOŠOVÁ

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.