Na rohu Ondříčkovy ulice na Vinohradech zastavuje vůz koronera. „Vražda, nebo zase umřel někdo z původních Vinohraďáků?“ říkám si. To asi proto, že mi nedávno majitel nedalekého domu, ve kterém pronajímám garsonku, vyprávěl, jak v našem domě zemřel starší člověk.

Umírají s původními obyvateli i tradiční Vinohrady a Žižkov? Na hranici těchto čtvrtí rekonstruují jeden dům za druhým. Na lešeních nezřídka visí nepřehlédnutelné reklamní bannery s nápisem „Koupíme bytový dům v této lokalitě“. Trh s nemovitostmi jde „chátrajícím“ domům nemilosrdně po krku. Domy mají totiž oproti lidem jednu výhodu, mohou být zrekonstruovány či zbourány a nově vystavěny. Slovy investora: zhodnoceny.

Slavíkova 18, Praha 3, 130 00 

Když loni v létě uzavřeli čínskou restauraci v přízemí, říkal jsem si, že asi zkrachovala. Potom se ale náhle odstěhoval legendární nonstop Abstrakt, kultovní místo, kde svoje noční putování pohraničím druhého a třetího pražského obvodu zakončil nejeden neukojitelný žíznivec. O pár týdnu později se objevili dělníci, stavební výtah, kolečka, suť. Z domu zbyly jen nosné konstrukce. Až tehdy mi došlo, že z domu museli zmizet také jeho obyvatelé. Sbíječky teď rozvibrují vnitroblok každý den pravidelně v 7:15.

Dům prochází přestavbou na luxusní bydlení v centru Prahy, jak se dočtete na webových stránkách developera. Bydlení je popisováno v superlativech a ilustrováno fotkami nablýskaných koupelen. Cena půdního bytu s rozlohou 50 metrů čtverečních a drobnou terasou přesahuje šest milionů. Člověku se při pročítání tabulky s posledními nabízenými byty těžko polyká. Přesto jsou už skoro všechny byty v domě prodány či zarezervovány.

Stojí za povšimnutí, že v domě po rekonstrukci budou pouze byty se specifikací 1+kk a 2+kk. Symptom doby. Větší byty v dnešní době nejdou tolik na odbyt, zejména ve vnitřním městě. Nestabilita městského prostředí a větší počet lidí, kteří žijí jako „singles“, způsobuje, že bytový fond ve městě přestává vyhovovat životním strategiím zejména mladších a starších obyvatel města.

Stačí se jenom zamyslet, kolik vašich přátel nad 25 let stále využívá možnosti takzvaných „mamma hotelů“ nebo spolubydlení se svými vrstevníky. Mnoho z nich by jistě nepohrdlo větším soukromím. Menší byty jsou tedy potřebné. Budeme na ně ale mít?

Zatracená gentrifikace, řeknou si mnozí. Ta je spíš nezamýšleným důsledkem. Problém je hlubší. Movitější a úspěšnější obyvatele do „Slavíkovky“ cíleně přivádí investor. Jsme svědky extrémního projevu komodifikace bydlení, tedy proměny bydlení v prostředek výdělku či prodejní artikl.

Trh s bydlením a odpor

Touha po výdělku pohlcuje vše, co jen trochu zavání ziskem. Tato tendence se odráží ve snahách některých jednotlivců být co nejsamostatnější, konstantně růst. Mít vlastní bydlení je pro mnohé nezbytnost. To jsou spouštěcí faktory tlaků, tření a odporů. Představme si nyní situaci kolem bydlení — s vypůjčením konceptů antropoložky Anny Lowenhaupt Tsing (2005) — jako valící se koleso.

Koleso trhu s bydlením se neohrabaně valí díky síle kapitálu, který akumuluje a nabaluje na sebe vše, co je nějakým způsobem zhodnotitelné. Současně odpuzuje to, co nemá sílu se udržet (méně movité obyvatele, zchátralé budovy, nelukrativní lokality). Jeho nerovnoměrný pohyb je doprovázen důležitými procesy — valivým a smykovým odporem, jež koleso zpomalují, snižují jeho výkon, vychylují je z dráhy, obrušují, zahřívají. Bez nich by koleso nebylo tím, čím je.

Zjednodušeně v praxi: V Praze konstantně přibývají obyvatelé i návštěvníci. Developeři pod vlivem stagnace stavebního průmyslu tlačí na novou výstavbu i na to, aby se staré byty přestavovaly na nové a zákonitě dražší. Koupě nemovitosti se stává pro běžného obyvatele města zbožným přáním, neboť ceny dosahují nereálných výšin. To nahrává movitým spekulantům s bydlením, kteří skupují byty a nemovitosti jako investici.

Bankovní sektor reaguje škrcením úrokové míry na hranici rentability. Toto přehřívání trhu (bublina) vyvolané tlakem developerů, disproporcí mezi nabídkou a poptávkou, spekulacemi a absencí regulace spoluvytváří reakce ve formě legislativního, normativního i společenského odporu — specifické byrokratické překážky (složitost a délka územního a stavebního řízení), varování ČNB a hlavně zájem o nájemní bydlení nebo alternativní formy přebývání.

Trh s nájemním bydlením začíná nedostačovat poptávce. To způsobuje odliv části obyvatel do původně levnějších lokalit. Ty se díky přílivu nové „městotvorné“ síly stávají stále dražšími. Navíc část původně nájemních bytů pohlcují „sdílené platformy“ pro cestovatele jako Airbnb či Flipkey, které za ideou sdílení a svobody pohybu skrývají i poskytování prostoru predátorským praktikám některých podnikavců.

Ceny nájemního bydlení začnou podobně jako ceny nemovitostí stoupat o desítky procent ročně. Sledujeme rozsáhlý, neprůhledný a ošemetný proces, v němž přijdou na hůl zase zájemci o bydlení.

Ošemetnost a bezradnost

Před pár dny jsem zaslechl lamentování jednoho ze svých sousedů, který je na prahu důchodového věku. Stěžoval si, že platí nehorázných pět tisíc za 1+kk v přízemí činžovního domu nedaleko od Slavíkovy 18. Zní to trochu jako vtip, že? Někteří obyvatelé v post-regulačních bytech jsou takřkajíc „mimo“, aniž by tušili, v jak prekérní situaci se mohou velmi rychle ocitnout. Solidní pronajímatel na tom také není moc dobře. Když nechce zvyšovat nájmy dlouholetým a osvědčeným nájemníkům, sedře z kůže sebe.

Hned jsem si vzpomněl na diskusi o nájemním bydlení v galerii Jaroslava Fragnera, kde urbanisté, politici, aktivisté a vědci erudovaně hovořili o významu a nutnosti rehabilitace nájemního bydlení. Téměř nikdo však neakcentoval, že výstavba nájemního bydlení za nezměněných podmínek trhu s bydlením a téměř nulové obecní bytové politiky nezmění naprosto nic. Zdá se, že v odborných kruzích vzniká tváří v tvář této ošemetné kombinaci pohybů, tlaků a odporů prostředí bezradnosti.

Je třeba přemýšlet o celkové redefinici bydlení a začít smysluplnými kolektivními akcemi podporujícími subvence a regulace. Inspiraci si můžeme vzít například z Barcelony, kde vytvářejí mnohovrstevný systém podpory a regulace bydlení za přispění dotací z Evropské Unie.

I když jsou subvence a regulace v českých zemích v současnosti stereotypně vnímány jako „kacířský“ relikt zhýralé socialistické minulosti či nepříčetnosti byrokratů Evropské unie, mají skutečně zásadní význam. Mohou alespoň částečně vyrovnávat téměř prohraný boj mezi bydlením-komoditu, výsadou a zásluhovou záležitostí a bydlením-právem, tedy podmínkou existence garantovanou, podporovanou a vymáhanou občany za podpory státního aparátu.