Bourání Transgasu: když unikátní architektura ustupuje developerům

Aktuální kauza plánovaného bourání komplexu budov Transgas poukazuje jak na naprostou dysfunkčnost památkové péče, tak na opakované selhání státu jako veřejné instituce, upozorňuje Pavel Karous.

Pavel_karous_foto_ond_ej_tyl_er_mal_fotka

Pavel Karous

10.04.2017 11:15

Související

Soubor budov bývalého ministerstva paliv a energetiky a plynárenského dispečinku Transgas, který se nachází níže od budovy Českého rozhlasu poblíž Václavského náměstí, představuje jeden z nejzdařilejších a nejodvážnějších architektonických celků postavených u nás v druhé v polovině 20. století. Z globálního pohledu je Transgas pokladem internacionální brutalitní architektury, kterou dnes již v zemích na západ od nás všeobecně obdivují a stále častěji státně chrání. Aktuálně ohrožený Transgas si už i u nás získal vedle odborníků i širokou domácí veřejnost, především z řad mladší generace. To dokazuje mimořádný mediální zájem, obliba komentovaných prohlídek, čtyři tisíce signatářů petice na jeho záchranu a další kulturní aktivity, které zpráva o ohrožení stavby k budově přitáhla. Pozadu jako vždy zůstává stát.

Nepodbízivý a „hipsterský“ Transgas si získal zejména mládež svým razantním tvaroslovím, impresí dobového technooptimismu a sci-fi retro estetikou, která vybízí k úvahám, jak chápali utopickou budoucnost v 60. a 70. letech. Skvělý výsledek, který vzešel z dobové architektonické soutěže, z velkorysého způsobu financování prestižní, technicky náročné a inovativní stavby a z mimořádné pozornosti, která se věnovala propojení architektury, designu a užitého umění, je v dnešní situaci nedosažitelný.

Je jasné, že unikátní soubor budov Transgasu nemůže být v současném tržním systému nahrazen kvalitnější stavbou, což by měl být jediný možný argument pro zbourání zdravé budovy. Naopak zveřejněná vizualizace stavby od architekta Jakuba Ciglera jasně ukazuje, že unikátní architekturu Transgasu má vystřídat pokleslé stavebnictví na základě rychlého projektu a levné technologie využívané pro administrativní a rezidentní zástavbu, u které jde především o maximální využití plochy a komerční vytěžení parteru. Unikátní architektura tak ustoupí tuctové budově zaměnitelné za jakoukoli novostavbu, kterou najdeme na kterékoli městské periferii ve světě.

Ovšem podivovat se tomu, že majitel – developerská firma (v tomto případě HB Reavis slovenského oligarchy Ivana Chrenka) se bude chovat nekulturně a jen podle logiky tržního kapitalismu, je stejné jako se divit, že žralok požírá ryby. Hlavní problém nespočívá v barbarském chování, ale v chybě celého systému – což ovšem z firmy zodpovědnost nijak nesnímá. Český stát, tedy ministerstvo kultury a Národní památkový ústav, které mají mít ochranu faktických kulturních památek v gesci, dlouhodobě selhává.

Politici často argumentují, že stát nemůže zasahovat do rozhodnutí soukromého majitele a omezovat jeho vlastnická práva. Tento argument je ovšem zcela v rozporu s principem památkové peče, která je již od svého počátku, tedy od druhé poloviny 19. století, chápana právě jako zásah do vlastnického práva ve prospěch veřejnosti (národa), jenž musí definovat stát. Ostatně vlastnické právo tu také naráží na právo přístupu ke kulturnímu bohatství podle Listiny základních práv a svobod, k jehož dodržování se Česká republika zavázala a jež se stal díky odkazu Charty 77 proklamativním ideovým obsahem nového demokratického státu.

Nekompetentnost ministrů kultury?
Český stát ale ve skutečnosti nejen v těchto ohledech dlouhodobě selhává. Jeho orgány nejsou vůbec schopny definovat, jak by se mělo hodnotit, co je a co není poválečná architektonická památka, a začít být samy aktivní. Posledních deset let se naopak ke všem návrhům veřejnosti postavily zamítavě. NPÚ i ministerstvo kultury přitom zaměstnává odborníky, kteří stavbu ke státní ochraně třeba i doporučili, ale politicky dosazené vedení ministerstva posudek vlastních profesionálů i odborné veřejnosti svévolně zamítlo.

Tak tomu bylo i případě zbourání obchodního domu Ještěd v Liberci, který představoval ve světě uznávaný architektonický unikát. I tady hrály hlavní roli peníze a na nejvyšších politických místech chyběla vůle tuto stavbu správně ohodnotit. Přestože odborná komise ministerstva Ještěd jako památku doporučila, tehdejší ministr kultury Vítězslav Jandák (ČSSD) ignoroval odborný názor, dal přednost ekonomickým tlakům  a rozhodl se vyslyšet argumenty majitele.

Stejně to dopadlo v případě dalších skvostů poválečné architektury: hotelu Praha a havířovského nádraží, nad kterými podepsala rozsudek smrti ministryně kultury v demisi Alena Hanáková (TOP 09). Přesto, že deklarovala svůj odchod, učinila definitivní rozhodnutí  proti doporučení vlastních expertů a naléhání odborné veřejnosti pod nátlakem finanční lobby. Přitom mohla klidně ponechat nepohodlné rozhodnutí na svém nástupci.

Následující ministr Jiří Balvín (nestraník) pak verbalizoval svoji nekompetentnost v oblasti památkové péče, když v rámci diskuse o budoucnosti pražského hotelu Praha v Českém rozhlase prohlásil: „Já si pamatuji, když se Hotel Praha stavěl. Tenkrát byla nesvoboda a nikdo nemohl demonstrovat. Vím ale, že se všeobecně o Hotelu Praha mluvilo jako o stavbě ne příliš povedené. A vidíte, uteče pár desítek let a všichni z toho chtějí mít historickou památku. Také si myslím, že se do toho ministerstvo nemůže vlamovat, protože ten hotel si koupila nějaká společnost, s tím si PPF může dělat, co chce. Rozhodně se v tom nebudeme angažovat."

Ani současné vedení ministerstva se nechová v případě komplexu Trangas jinak. Na podnět spolků a veřejnosti je Transgas navržen na vyhlášení kulturní památkou. Ministerstvo, které je ze zákona povinno se vyjádřit, následně zahájilo řízení a svolalo jednak odborníky do komise MK ČR posuzující návrhy na prohlášení kulturní památkou, jednak do komise pro ochranu památkového fondu 2. poloviny 20. století při generálním ředitelství NPÚ. Z jednání obou komisí vyšla kladná doporučení. Vedení ministerstva v čele s Danielem Hermanem (KDU-ČSL) však vydalo rozhodnutí budovy Transgasu za kulturní památku neprohlásit, čímž je odsoudilo k demolici. Negativní rozhodnutí státní instituce se opírá především o posudky, které dodal do řízení soukromý investor.

Tyto kauzy ukazují na naprosté selhání struktury Ministerstva kultury a jeho rozhodovacího aparátu. Neakceptování odborných názorů a podléhání moci investorů vede nenávratnému mazání celé kapitoly české kultury a drastickému přerušení kontinuity, tak důležité pro jedinečný charakter místa i povahu společnosti. Bohužel brzy nebude celá tato diskuse ani boj o ochranu kulturního dědictví relevantní, protože z unikátní architektury tohoto období nic nezůstane. Damoklův meč visí po nedávno zničené Dejvické telefonní ústředně a sportovní hale ve Frýdku-Místku i nad unikátním karlovarským hotelem Thermal.

Situace na ministerstvu kultury je součástí širšího negativního fenoménu, který sledujeme i v jiných oblastech státní moci, totiž k postupnému demontování demokracie a stále otevřenějšímu profilování státu jako služební složky pro mocnou třídu oligarchů. Pokud si necháme bez problému podřizovat fungování našich státních institucí zájmům mocných jednotlivců k naprostému neprospěchu široké veřejnosti, může se snadno stát, že následující generace nebude už moci obdivovat architekturu pozdní moderny, ale novostavby raného feudalismu.


A co si myslíte vy? Diskuse (5 příspěvků)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pondělí, 10.Dubna 2017, 16:03:55

Ve srovnání se sterilními, konvenčními nebo naopak extravagantně kýčovitými stavbami současné doby ta budova Transgasu skutečně působí jako architektonický zázrak nejen z jiného století, ale snad i z úplně jiné planety. Pokud bude zbourána, bude to opravdu z kulturního hlediska barbarský počin, který nebude už možno žádným způsobem napravit.

A nejhorší na tom je, že není nic, čím by ty bezduché - a zřejmě jakýmkoli estetickým cítěním naprosto nepostižené - byrokraty z ministerstva (kultury!!) za toto jejich barbarství bylo možno jakýmkoli způsobem volat k odpovědnosti. Po nás potopa! Hlavně když to posype.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Tak úplně jednoznačné to není. Úterý, 11.Dubna 2017, 16:45:11

Například autor ohrožené stavby sice lituje, že by se měla zbourat, ale o novém řešení v daném prostoru se nevyjádřil negativně. Označit ho za pokleslé mi nepřipadá spravedlivé, Cíglerův návrh se i u jiných odborníků setkal s uznáním. Není to pravda "brutalitní", ani jiným způsobem razantní, na kontext příliš nehledící architektura, ale když si zkusím představit situaci, že by do věci v době realizace Aulického projektu kecal spolek ochránců Prahy, úplně slyším jejich temné mručení právě o zkáze kontextu Vinohradské třídy.
Na druhé straně je samozřejmě pravda, že s architekturou druhé poloviny minulého století se obecně nezachází nejlépe.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Středa, 12.Dubna 2017, 14:18:3

Ten nový projekt neznám, k tomu se nemohu nijak vyjádřit. - Nemáte snad náhodou na to nějaký link?...

Josef Poláček - Manuální pracovník

Středa, 12.Dubna 2017, 14:26:3

Aha, už jsem si to sám našel. ;-) Napoprvé jsem ten link na tu novou vizualizaci zcela přehlédl.

- Nutno uznat, že ten nový projekt (nakolik se to dá poznat z jednom jedné jediné perspektivy) nepostrádá určitou stylistickou lehkost a eleganci, a skutečně docela příhodně zapadá do svého (ovšem jen málo inspirativního) okolí; nicméně i tak se jeví, že ta původní budova Transgasu byla architektonicky smělejší a progresivnější; a za druhé, pro její zachování by hovořilo právě to, že je to už zřejmě opravdu jenom jedna z nemnohých opravdu cenných staveb onoho období. Čili by byla nenahraditelná; zatímco ten nový projekt je možno postavit víceméně kdekoli, kde vznikne nějaká příhodná proluka.

Ivo Horák - Praha 3

Středa, 12.Dubna 2017, 16:50:50

Posoudit hodnotu nové architektury je velmi obtížné, ve fázi projektu prakticky nemožné. Osobně se domnívám, že nyní vznikající architekturu obecně srážejí co se týče její kvality dolů minimálně dvě skutečnosti. Bývá téměř vždy naddimenzovaná (což je arogantní vůči okolí) a výrazově krajně nekontextuální (což stupňuje onu aroganci a působí autisticky). I kdyby však byla každá současná stavba mimořádně kvalitní, stejně by neměla přinášet zkázu dílu našich předků (a průvodcům našeho žití). Zvláště tehdy ne, když nejlepší arbitr - čas již rozhodl, že se jedná o důležitou a významnou stavbu. A to už vůbec nezmiňuji, že stavět na místě mladých a funkčních budov je velmi nehospodárné a neekologické.
O architektuře 60. let (s přesahy) vznikla roku 2008 velká kvalitní stejnojmenná kniha (O. Beneše a O. Ševčíka), která je dokladem historizace, památkového dozrávání a odborného ocenění podstatného a vlivného tvůrčího fenomenu. Je smutné a stěží uvěřitelné, že pojednaný svět vrcholů dobové tvorby během stěží další dekády se vytrácí, skoro jako by prošla zemí válka. (Na obálce nejnovějsího čísla Věstníku Klubu Za starou Prahu stojí výstižně, že mizí celá vrstva naší architektury.)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.