Chci přispět X

Řeznictví bylo tam, co je dnes Prada

Zisky z turismu celosvětově rostou, ne všem ale přinášejí užitek. Stěžují si místní obyvatelé i zaměstnanci cestovního ruchu. Trpí veřejný prostor. Jaká pravidla turismu nastavit, aby se s ním žilo lépe?

„Když jsem se sem nastěhovala, život pochopitelně vypadal o hodně jinak. Turistů jenom pár. V domě naproti byla zelenina, vedle čistírna oděvů, za rohem, co je dnes Prada, řeznictví. A na rohu byla mlékárna. Dnes se sem turisti jenom valí. Jen se podívejte, zaberou celý chodník,“ ukazuje Helena Čižinská na protější stranu ulice, zatímco nás míjí skupina znavených španělských turistů.

V krásném secesním domě v Praze na Josefově žije od počátku sedmdesátých let, k místním památkám přilnula i profesně, věnuje se historii umění a památkové péči. Podobně jako mnozí další obyvatelé centra Prahy se v posledních letech občas cítí turisty utlačovaná – například když kvůli nim musí s vnoučaty v kočárku opakovaně scházet z chodníku nebo když ji v noci budí hluk z okolních restaurací a klubů.

Město okupují turisté. Jak ho vrátit místním? Foto Barbora Bakošová

Praha se, stejně jako jiná evropská města, ocitá pod stále větším tlakem turistů. Každým rokem jich výrazně přibývá, mezi lety 2009 až 2016 jejich počet narostl o čtyřicet procent. Loni se z Prahy podle počtu jednotlivých noclehů stalo se sedmi miliony turistů páté nejnavštěvovanější město Evropy.

O přínosech cestovního ruchu se mluví neustále. Dává lidem práci a podílí se na hrubém domácím produktu. Jeho nekontrolovaná expanze po hospodářské krizi však začíná obnažovat i negativní stránky. Myslí si to obyvatelé některých západních evropských měst, například Benátek, Bilbaa nebo Barcelony, kteří na protest proti turistům letos vyšli do ulic s hesly „turismus zabíjí sousedství“, „nikam nejdu, zůstávám“ nebo „tohle není turismus, tohle je invaze“. Blíží se k hraničnímu bodu únosnosti návštěvníků i Praha?

„Šílenství se rozjelo v posledních třech letech. Do té doby pro mě bylo průvodcování po Praze opravdu krásnou prací. Město miluju, narodila jsem se tu, znám ho jako své nejmilejší boty a jsem na něj k neuvěření pyšná. Dnes Praha praská ve švech, před hospodami se objevili naháněči jako v Thajsku. Černí průvodci tu možná byli vždycky, ale teď je to masovější,” popisuje nárůst turistů i agresivních služeb bývalá průvodkyně, novinářka Tereza Šimůnková.

Český statistický úřad dokládá, že průměrná doba pobytu turisty v hlavním městě je jenom 2,3 noci. V takto limitovaném čase se návštěvníci logicky zaměřují hlavně na nejužší centrum a několik základních památek – pohybují se tedy převážně na malé ploše Starého Města a Malé Strany. O hlubším poznání města a porozumění místnímu charakteru a kultuře nelze mluvit, převahu získávají podbízivé atrakce. Celý tento mix lidí a reklam je potom jedna velká nepříjemnost pro místní usedlíky.

Středověk, matrjošky a kostlivec s absintem
O příjemně teplém úterním odpoledni se davy turistů procházejí přeplněnou Královskou cestou a užívají si sluneční paprsky končícího léta. Někteří zastavují u nabídek thajských masáží, někteří stojí frontu na trdelník, jiní zkoumají ceny matrjošek v jednom z početných obchodů se suvenýry. Ve vedlejší uličce hodnotí mladá Američanka slovy „this is cool“ umělého kostlivce opírajícího se se skleničkou v ruce o stolek před vchodem do absintového baru.

Ostatní směřují na Staroměstské náměstí, aby chytili dobré místečko pod orlojem, a pomalu ostří fotoaparát v mobilu správným směrem. Mezi nimi se proplétají i dvě místní obyvatelky a jedna tahá druhou za rukáv: „Pojď, musíme to obejít, bude celá, neprojdeme.“

O pozornost – a peníze – turistů se zde utkávají také živé sochy, samozvaní průvodci, prodejci projížděk v kočáře, artisté s obřími mýdlovými bublinami. Staromák prostě patří turistům, hledat zde místo k relaxaci by místní nenapadlo. Prostor s unikátní historickou a architektonickou hodnotou se tak nevkusnými atrakcemi banalizuje.

Typické české suvenýry vyrobené v Číně... Foto Barbora Bakošová 

„Pořád si říkám, že je musím mít ráda, protože když jedu do ciziny, jsem taky turistka,“ popisuje své dojmy z bujícího pražského turismu paní Čižinská. Vystihuje tak dilema mnohých z nás – respektujeme to, že i jiní lidé chtějí vidět krásy hlavního města, ostatně, při cestování sami toužíme po tomtéž. Na druhou stranu na nás ale kvůli cestovnímu ruchu doléhá čím dál více omezení a naše tolerance slábne.

Avšak kdo je vlastně tím hlavním narušitelem? Velké skupiny turistů, kteří v ulicích tvoří neproniknutelné davy? Víkendoví nájezdníci barů, jejichž hlavním cílem je opít se – nebo zůstat opilý – během dopoledne? Nebo my všichni, kteří chceme poznávat, ale naše touha naráží na touhu a potřeby jiných?

Z turismu se v druhé polovině dvacátého století stala masová zábava, trend, který nelze ze života jen tak vynechat. Dopřát si týden dva takzvaně zasloužené dovolené dnes znamená hlavně být někde jinde, daleko od práce, domova a každodenní rutiny. Pokud o tom ještě někdo není přesvědčen, pomůže vábení cestovních kanceláří, které ve svých lesklých katalozích slibují celoročně fantastické zážitky.

Kam míří davy, míří i podnikavci, pro které je turista skvělou kořistí a příslibem výdělku. Snaží se upoutat, zaujmout a prodat, co se dá. Na své cestě k mohutnému zisku však turismus zanechává poničený veřejný prostor, blaho místních a dokonce i zaměstnanců v tomto odvětví.

Bránit se lze jen promyšleným plánem
Sedíme se čtyřiadvacetiletou studentkou Zuzanou u chladivé limonády v kavárně kousek od Obecního domu. Vypráví o své dvouleté zkušenosti z práce recepční v menším hotelu na kraji Prahy. „Jako brigádnice jsem sice také pracovala na dvanáctihodinové směny, ale ve srovnání s pokojskými, které byly původem z Ukrajiny a měly dvanáctihodinovky každý den po dobu půl roku až roku, to bylo vlastně dobré. Dostaly se do spárů agentury, která je vydírala a strhávala jim velkou část výplaty.“ Cestovní ruch sice vytváří pracovní místa, často se však jedná o práci prekérní, podhodnocenou anebo sezónní. Lehké to tak nemají nejen zahraniční, ale i domácí pracovníci.

Podle statistického úřadu pracuje v cestovním ruchu v České republice téměř 230 tisíc zaměstnanců, jejich platy jsou však podle údajů ministerstva práce ve srovnání s jinými odvětvími podprůměrné. Zatímco se průměrná hrubá mzda pohybuje kolem 29 500 korun, mzdy v ubytovacích službách, pohostinství a stravování jsou o čtyřicet procent nižší – na úrovni 17 600 korun. Mimo statistiku navíc stojí mnoho lidí pracujících načerno.

Rovněž zahraniční výzkumy ukazují, že celosvětově patří mzdy v turistickém ruchu k těm nejnižším a přispívají k sociálním nerovnostem. Statistické ukazatele Evropské komise potvrzují, že nezaměstnanost v turistických regionech je sice nižší než mimo ně, ale jedná se o práci podhodnocenou a pouze sezónní.

Thajský ráj není pražský ráj. Foto Barbora Bakošová

Nepoměr rostoucích zisků v cestovním ruchu a dlouhodobě podprůměrných mezd není jedinou slepou skvrnou turismu. Stále více se v poslední době hovoří právě o dopadu turismu na již zmíněné společenské vazby místních obyvatel a na dostupnost bydlení. Od počátku devadesátých let ostatně Prahu 1 opustila více než třetina trvalých obyvatel, do dneška jich zůstalo jenom necelých třicet tisíc. Vylidňování center čelí i jiná historická města. Z Benátek se například kvůli turismu v posledních letech ročně stěhuje až tisíc obyvatel.

Jednou z důležitých příčin tohoto stavu jsou ubytovací služby typu Airbnb. Pociťují to i ti, kteří ještě v centru města bydlí a úbytek trvale usazených sousedů nesou těžce. I profesorka Olga Lomová, která se nedávno z rodinných důvodů odstěhovala z bytu kousek od Národního divadla, vnímá proměnu svého bývalého sousedství: „Rozmach krátkého pronájmu bytů byl v našem okolí skutečně znát. S cizinci jako novými sousedy se setkáváme mnohem častěji. Má to samozřejmě dopad na atmosféru. S další vlnou turistů bydlících v sousedství přibývá hluk, ale mění se třeba i způsob nakupování potravin v Tescu, kde se najednou tvoří velké fronty i v době, kdy to dřív bylo pohodlné,“ říká.

Podle Hospodářských novin tvoří Airbnb už téměř padesát procent pražského trhu s krátkodobým bydlením. Kromě toho, že je kvůli neplacení poplatků neférovým konkurentem pro ostatní hotely a penziony, ubírá o příjmy i městskou kasu. Ta podle odhadů ročně přichází kvůli platformě minimálně o sto dvacet milionů korun.

Že je dopad nelicencovaného ubytovávání na Prahu skutečně závažný a vyžaduje regulaci, si uvědomuje i radní pro oblasti kultury, památkové péče, výstavnictví a cestovního ruchu Jan Wolf z KDU-ČSL. „Nejdříve chci osvětu. Na konec září chystáme web, kde pro pronajimatele zveřejníme všechny informace o tom, jaké jsou jejich povinnosti, co se musí kde hlásit a jaké poplatky odvádět. A pokud to nebudou dodržovat, jsme připraveni přistoupit k regulování,“ říká. O možných podobách zkrocení Airbnb v Praze, jak je promýšlí pracovní skupina magistrátu, jsme již v DR referovali.

Postup pražské radnice však přichází až v situaci, kdy se ono pověstné ucho džbánu, se kterým se chodí příliš dlouho pro vodu, prakticky utrhlo. Že se situaci zatím nedaří účinně řešit, může – jak ukazují zkušenosti ze zahraničí – souviset právě s nedostatkem vůle sáhnout po ostřejších regulacích, zasahujících do sféry soukromého vlastnictví.

V obchodech na turistických trasách si místní nenakoupí. Ledaže by k životu nutně potřebovali pravidelný přísun malých absintových lahviček. Foto Barbora Bakošová

Architektka Maria Topolčanská z platformy Fake Cities True Stories svůj doktorandský titul získala na Polytechnické univerzitě v Barceloně, kde mohla sledovat, jak problémy turismu řeší místní vedení města. Upozorňuje, že odpor k turismu narůstá právě tam, kde politici a úředníci nejsou schopní vyvažovat jeho přínosy pro město a neduhy pro starousedlíky. V barcelonské městské částí Staré město tato diskuse probíhá už desetiletí a jedním z jejích vyústění je speciální Plán užívání (Plan de uso), jenž pracuje s důslednou regulací a plánováním toho, na co se v jednotlivých ulicích a náměstích smí udělovat nové licence k podnikání.

Snaží se tak citlivě zohlednit nároky všech zúčastněných: podnikatelů v cestovním ruchu i lokálních prodejců, omezuje počet nových hotelů a naopak uvolňuje prostor pro bydlení i dostupné služby pro trvalé obyvatele. V barcelonském centru proto ještě stále žije relativně velký podíl starousedlíků, kteří se rovněž umějí hlasitě ozvat, pokud mají pocit, že je dopad turismu existenčně ohrožuje.

„Politika barcelonské radnice cílí na soužití různých společenských skupin bydlících a pracujících v turistických částech města. Chrání lokální a komunitní služby. Místní média i občané vždy nesou zkrachování po generace fungujícího obchodu nebo hospody velmi nelibě. Snahou radnice proto není jenom podporovat bydlení pro místní, ale i malé podnikání a služby pro každodenní život. Barcelona tím výrazně odklání diskuzi o veřejném prostoru od pouhé estetizace a klade si otázku, kdo z obyvatel ho vůbec bude užívat,“ říká Topolčanská

Takovýto plán českým městům chybí, Praze však nejcitelněji. A rovněž ho momentálně ani nemá na čem postavit. Chybí data a statistiky k mnohým ukazatelům, o něž by se plán měl opírat. Podle našich zjištění radnice neví ani to, kolik lidí pracuje v cestovním ruchu a v jakém typu pracovního poměru jsou. Neví, kolik obyvatel v centru města reálně bydlí trvale a jaká je výše jejich příjmů. Neví dokonce ani to, jaký objem příjmů z turismu se dostává do městské kasy. Bez těchto informací si město nemůže vytvořit komplexnější obrázek o přínosech a neduzích turismu.

I turismus by si měl osvojit smýšlení s ohledem na budoucnost a v mezích udržitelného života. V mězích, které zajistí, aby z návštěv turistů netěžily jen některé vybrané skupiny, ale svým způsobem každý zúčastněný: obyvatelé, zaměstnanci, podnikatelé a všichni, kteří užívají veřejný prostor.

Bude-li nadále nekontrolovaně bujet, zůstanou nám po něm časem jen opuštěné části města, v nichž bude kromě turistů pusto. Když se z veřejných prostorů stane prostor prodejných turistických atrakcí, ztrácí se neutrální a nepeněžní povaha sdílených míst pro všechny. Praha o takováto místa postupně přichází. Pokud tomu chce zabránit, měla by se na otázku turismu zaměřit komplexněji. Je s podivem, že se ještě neozvalo více Pražanů.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.