Ve své eseji Kalifornská výzva píšete o společnostech založených na nových technologiích, jako je Uber nebo Airbnb. Většina lidí je vnímá jako aplikace, které nám ulehčují život. Méně už o nich smýšlí jako o společnostech s vysokými zisky, které zneužívají principy sdílení. Proč je nemůžeme chápat pouze jako technologickou vymoženost a jaká rizika s sebou nesou?

Původní nápad, který stál u zrodu třeba Airbnb, nebyl špatný. Přišel v době ekonomické krize, kdy lidé potřebovali peníze a Airbnb představovala online platformu, skrze kterou mohli někomu pronajmout volný pokoj a přivydělat si. Chvíli se zdála být skvělou myšlenkou. Když cestujete, je příjemnější bydlet v bytě s kuchyní namísto hotelového pokoje. Potom však nápadu využili realitní společnosti.

V mnoha velkých městech přišli na to, že vydělají víc peněz, když budou byty pronajímat turistům, než místním. V San Franciscu, Berlíně, ale také v Praze se najednou objevila celá řada vlastníků nemovitostí, která začala vystěhovávat původní nájemníky. Nezajímá je, co se nimi stane, prostě byty pronajmou turistům. Nejenže lidé přichází o bydlení, navíc v době, kdy jdou ceny nájmů nahoru, trpí také městské čtvrtě samé. Sousedství neobývají lidé, kteří tam žijí, znají se a vytváří komunitu, ale neustále se proměňující zástupy turistů.

Samozřejmě nemám nic proti turistům ve městech. Někdy je ale něčeho příliš. Je to jako s čokoládovým dortem: dát si jeden kousek je v pořádku, ale sníst celý? To vám neudělá dobře. A stejně je tomu s Airbnb.

V čem se Airbnb liší od běžného hotelu a proč pro ni neplatí podobná pravidla?

Společnost Airbnb nerada platí daně. Běžné hotely musí odvádět místní poplatky. Výnosy z ní jsou důležitou součástí veřejných rozpočtů měst, z nichž se financuje veřejná doprava, vzdělání a další potřebné věci. Víte co ale říká Airbnb? My nejsme hotel, jsme technologická společnost. Jsme jen aplikace, která propojuje lidi, co chtějí pronajímat a co si chtějí pronajmout byt. Jsme jen prostředníkem, pokud tedy chcete někoho zdanit, zdaňte pronajímatele. Když jim odpovíte, dobrá, dejte nám jméno pronajímatele, abychom ho mohli zdanit, řeknou: to nemůžeme kvůli ochraně osobních údajů.

Hodně měst se nyní pokouší Airbnb regulovat. Nesnaží se ji úplně zakázat, ale uvědomují si, že se byty, kde mají bydlet místní, nemůžou všechny proměnit v hotelové pokoje. Proto nastavují limity. Snaží se omezit počet dní v roce, kdy lze byt pronajmout. Případně dovolí pronajmout pouze jeden pokoj a celý byt jen v případě, když odjedete na dovolenou. Problémem ovšem je, že se městům nedaří tyto regulace vymáhat, neboť jim Airbnb odmítá poskytnout potřebná data. Nevíte, kdo je pronajímatelem, zda je na dovolené, zda pronajal celý byt nebo jeden pokoj atakdále. Znovu a znovu se ukazuje, že bez dat zkrátka města nic nezmůžou.

Airbnb nedodržuje stejná pravidla jako hotely, ani pronajímatelé je nedodržují. Když vedete hotel, musíte třeba prokázat, že splňujete bezpečností předpisy. Airbnb nemusí, a to je velký problém. Znám nespočet příběhů, kdy si lidé pronajali byt a něco se jim stalo, protože nebyl v pořádku. Airbnb se vždycky zbaví viny, protože se označí za pouhého prostředníka. A kdo je tedy na vině? Nemůžete žalovat pronajímatele, často to jsou lidé, kteří nemají peníze, ani pojištění. Na rozdíl od hotelů. Například ve Spojených státech dokonce platí zákaz využívat pojištěný dům ke komerčním účelům.

Jedno chci ale zdůraznit. V současné digitální společnosti je nejdůležitější otázkou, kdo má přístup k datům a jaké jsou vlastně povahy. Debata se o tom teprve začíná vést a odpovědi jsme se ještě zdaleka nepřiblížili.

Potýkají se s problémy, o nichž hovoříte, pouze velká, turisty hojně navštěvovaná města?

Nejvíce to zasahuje místa s nízkým počtem volných bytových prostor. Nejsou to vždy turistická města, ale také města s průmyslovými podniky, kam dojíždí hodně lidí za prací. Třeba v americkém Utahu žije málo lidí, v malých městech, zato tam jezdí hodně turistů do národních parků. Oblast tak trpí nedostatkem bytových jednotek a najednou se navíc objeví Airbnb. Vezměte si třeba San Francisco, kde jsou pouhá dvě procenta volných bytů. Za ideální se však považuje deset až patnáct procent volného bytového fondu. Pokud je míra volných prostor nízká, nájmy jsou dražší. A díky Airbnb je trh ještě napjatější. Ohrožena jsou tedy prakticky všechna města s nedostatkem bytů.

Důsledky, které popisujete, lidé mnohdy nevnímají nebo přinejmenším nepřipisují vinu společnosti Airbnb. V České republice se o problému teprve začíná hovořit, neboť se rozmáhá až v posledních svou letech. Máme tedy stále šanci rizikům účinně bránit. Můžeme se inspirovat nějakými řešeními ze Spojených států?

Pokud se budeme držet příkladu Airbnb, neznám jediný stát v USA, který by společnost dokázal účinně regulovat. Protože se jim nepodařilo získat potřebná data. Nepovedlo se to ani v městech, která s Airbnb zasedla k jednacímu stolu. Data si vymohl pouze New York, a to jen díky pohrůžce státního návladního. Získal však pouze anonymní údaje.

Jak jsem říkal, Airbnb vždy argumentuje ochranou osobních údajů. Z hlediska obchodního práva je to zvrácenost. Vždyť když podnikáte, poskytujete služby, musíte se ze zákona zaregistrovat, uvést své jméno. Ve chvíli, kdy svůj domov proměníte v hotel, musíte přece počítat s určitým odhalením osobních údajů. Nikdo po lidech přece nechce, aby vyvěsili svá jména na billboardy.

Představte si, že se chcete přestěhovat. Vyhlídnete si byt v pěkné obydlené čtvrti, složíte kauci. A najednou zjistíte, že vedlejší budova slouží jako Airbnb hotel, z něhož se po celý den trousí turisté. Někteří Airbnb pronajímatelé jsou zodpovědní, ale někteří v daném místě ani nežijí. V mnoha městech Airbnb domy vlastní mezinárodní investoři, kteří si najmou lokální firmu a úklidovou agenturu , aby za ně nemovitosti spravovaly. Takový dům poznáte na první pohled podle bezpečnostních schránek. Turista jen obdrží e-mailem bezpečnostní kód, otevře jím schránku a vezme si klíč.

Celý tento způsob pronajímání je podle mého zneužitím přelomového technologického vynálezu. Řekněme tedy, že známe pozitivní stránku Airbnb a tu odvrácenou. V pořádku je, když máte pokoj navíc nebo odjíždíte na dovolenou, a někomu zkrátka jednou za čas pronajmete svůj byt. Problémem jsou profesionální pronajímatelé, kteří v bytech ani nežijí, nestarají se o ně, a celý rok se jim v bytech střídá jeden turista za druhým. Jde jim jen o čistý zisk nehledě na důsledky pro města. V jednom městě za druhým se ukazuje, že potřebujeme získat data. Jinak jsou zákony bezzubé.

Problém dostupnosti dat se však netýká jen Airbnb, ale třeba Facebooku. Není třeba změnit celé pojetí vlastnictví digitálních údajů?

V případě Facebooku jde o něco trochu jiného, protože z něj uživatelé neprofitují. Je to komunikační kanál. Otázka dat je samozřejmě na místě, ale spíše jde o to, jak Facebook nakládá s osobními údaji. Nevím jak vy, ale sám se cítím obtěžován mechanismy Facebooku nebo Googlu, které mě sledují na každém kroku. Tyto společnosti o nás sbírají data, aby je přeprodaly ke komerčním účelům. Ve své knize píšu o takzvané programatické reklamě. Vysvětlím na příkladu: navštívíte nějakou webovou stránku, ta údaj o vaší návštěvě přepošle inzerentům a rozjede se online aukce, v níž společnosti soutěží o to, kdo vám nabídne reklamu. Než mrknete okem, na stránce na vás vyskočí vítězný inzerát.

Společnosti dříve najímali odborníky, aby reklamy prodávali. To je pryč, dnes za ně pracují algoritmy. Myslí si, že na nás všechno ví, že vědí, jak nás zaujmout. Ve skutečnosti jsou ale hloupé, v mém případě se nikdy nestrefily.

Sdílená ekonomika původně vznikla na principech vylučujících primární zájem o zisk. Na příkladu Airbnb však můžeme vidět, že kapitalismus myšlenku ovládl. Vidíte cestu zpět? Musíme sdílení oprostit od moci peněz?

Ne nutně. Jak jsem říkal, existují cesty jak Uber nebo Airbnb regulovat. Ve Spojených státech fungují také online aplikace, u nichž si můžete pronajmout třeba pečovatele nebo někoho na běžné opravy domu. Například portál UpWork zprostředkovává pracovní sílu, na jakou si vzpomenete — designéry, architekty, programátory a další z celého světa.

Řekněme, že potřebuje navrhnout logo. Navštívíte stránku, na které někdo z Německa inzeruje, že práci udělá za osm euro, někdo z České republiky za pět, a pak je tam inzerát od člověka z Indie nebo Pákistánu, který to udělá za dvě eura. Lidé z Evropy nebo Spojených států jsou de facto v přímé soutěži o pracovní místo s celým zbytkem světa. Na takové stránce nabízí své služby deset milionů lidí, kteří neplatí daň z příjmu a společnosti zase neplatí jejich sociální a zdravotní pojištění. Počet takových lidí narůstá a z čeho pak chcete financovat sociální stát? Je to velký problém, který ale jde regulovat. Potíž je, že technologie předběhla politiky vytvářející legislativu.

V San Franciscu a Spojených státech obecně, nebyla taxislužba nikdy příliš kvalitní. Trvalo třeba půl hodiny, než taxík přijel. Uber a další společnosti v počátcích tuto díru zaplnily a lidé z toho byli nadšení. Nyní je ale v San Franciscu 1800 taxíků a 45 000 řidičů Uberu a Lyftu. Takže odvoz sice přijede za deset minut, ale trvá hodinu, než se někam dostanete, protože město je přeplněné auty. Hodně lidí tvrdí, že Uber zvyšuje konkurenceschopnost, to už je ale pasé. Získal monopol. V počátcích srazil ceny taxíků a donutil je zlepšit kvalitu služeb. Když ale nyní jedete s Uberem, platíte pouze polovinu skutečné ceny. Tu druhou kryjí společnosti ze Silicon Valley, které poskytují rizikový kapitál. Platí miliardy dolarů, aby uměle snižovaly cenu a získaly tak monopol na trhu.

Taková strategie jim dlouhodobě vychází?

Víte, ne všechny start-upy ze Sillicon Valley jsou úspěšné. Ve skutečnosti sedm z deseti zkrachuje a devět z deseti nikdy nezačne vydělávat. Podnikají rizikovým způsobem. Uber podle mě do pěti let skončí, protože nedokázal najít udržitelný model. Nemůžete přece donekonečna dotovat padesát procent výše ceny. Nastane chvíle, kdy ho fondy poskytující rizikový kapitál přestanou financovat. Společnost Lyft, která je druhým největším poskytovatelem car sharingu po Uberu, se již pokusila sama sebe prodat větším společnostem, jako je Apple. Uber skončil v loňském roce tři miliardy ve ztrátě. Není to stabilní společnost, během pár let může zmizet.

Kdo je nahradí?

Jiné, podobné společnosti. Třeba v Austinu v Texasu, kde je hodně studentů a car sharing je oblíbený, radnice prosadila povinné testování řidičů. Uber je totiž skoro nijak neprověřuje. Zákon stanovil například povinnost poskytnout otisky prstů, a to se Uberu a Lyftu nelíbilo. Utratily proto deset milionů dolarů na uspořádání referenda, aby zákon zvrátily. Lidem pohrozily, že z města odejdou, ale neuspěly a nakonec se stáhly. A místo nich přišly čtyři nové společnosti. Způsob jak regulovat tu tedy je, jen musíme být chytří. Účinná regulace může podpořit prospěšnou konkurenci. Airbnb se dosud nikde regulovat nedaří, má proto monopol a to se musí změnit.