Digitální platformy propojují nabídku a poptávku vytvářející trh. Rozšíření trhu do nových oblastí, ke kterému tímto způsobem dochází, sice může vytvářet různé nové příležitosti, ale zároveň to také podkopává tu klíčovou instituci, jejímž prostřednictvím naše společnosti zajišťují ochranu pracujících a stanovují jejich mzdu: zaměstnanecký poměr.

Přeorganizování aktivit, které se tradičně odehrávaly v zaměstnaneckém poměru, do samostatné výdělečné činnosti, představuje zřejmě ten nejradikálnější transformativní potenciál těchto platforem.

Úspěšné platformy jako Uber zatím spíše proměnily fungování těch oblastí, které již dříve fungovaly na způsob určitého druhu samostatné výdělečné činnosti. Každopádně ale obecně vytváří tlak na výši mezd a pracovní podmínky, protože zvyšují konkurenci, když snižují bariéry pro vstup na trh. Někdy také usnadňují obcházení regulatorních opatření.

Je už dostatečně známo, jak moc je rozšířená práce zprostředkovaná přes platformy. A je také známo, v jakých pracovních podmínkách se odehrává (viz například zde, zde, nebo zde). Zdá se, že většina takto pracujících využívá platforem k přivýdělku při pravidelném příjmu. Existuje však také nezanedbatelná menšina, čítající zřejmě přes milion pracovníků v EU, kteří se na platformy spoléhají jako na hlavní zdroj svého příjmu.

Jen malý zlomek z nich přitom dostává lokální minimální mzdu. Většina transakcí zprostředkovaných přes platformy není ani zdaněná ani pokrytá sociálním pojištěním.

Právě nízká mzda a paradoxně i nedostatek kontroly nad svou pracovní dobou jsou s odstupem ty nejpalčivější problémy spojené s tímto fenoménem. Například nedostatečné pojištění je zase hlavní starostí těch, kteří používají platformy k rozvozu jídel. Nehody vedoucí i k závažným zraněním jsou časté především u cyklistů.

Regulátoři bohužel otázku mezd a pracovních podmínek dosud zanedbávali. V nejlepším případě slýcháme o důležitosti přenositelnosti mezi pojišťovacími systémy. Jenže přenositelnost sama zabezpečení nezajistí, tím spíš pokud jde o tak nízké mzdy.

Vzhledem k prekérní pozici takto zaměstnaných lidí bychom měli přemýšlet o dalších opatřeních, která by se mohla lépe vyrovnat s riziky spojenými s takovou prací. Vzhledem k tomu, že řada těchto pracujících bude někdy v budoucnosti zřejmě formálně uznána za zaměstnance a zaměstnankyně, vyžaduje si specifická povaha takové práce odpovídající novelizaci pracovního práva.

Hlavní výzva: důstojný plat

Lidé zastávající práci nabízenou přes platformy totiž potřebují zvláštní ochranu podobnou regulaci částečných úvazků, práce na dobu určitou či agenturního zaměstnávání, která existuje i na úrovni EU.

Evropské právo na ochranu hospodářské soutěže by nemělo bránit platformovým pracujícím, aby se organizovali. Aktuálně je takové organizování osob samostatně výdělečně činných zakázané podle článku 101 Smlouvy o Evropské unii. Evropská jurisdikce nicméně z působnosti tohoto článku vyňala „falešnou samostatnou výdělečnou činnost“ (Case C 413/13).

Rozhodování, zda mají být lidé přijímající práci zprostředkovanou platformami klasifikováni jako zaměstnanci, živnostníci, nebo osoby falešně samostatně výdělečně činné — což posléze určuje, v jaké míře je možné regulovat jejich mzdy a pracovní podmínky s pomocí kolektivních smluv — takové rozhodování je v kompetenci jednotlivých národních soudů. Ty ale tyto případy musí posuzovat právě ve světle evropských pravidel pro hospodářskou soutěž.

Působnost kolektivních smluv by mělo být možné rozšířit na širší kategorie pracujících právě s ohledem na zahrnutí platformových pracujících. V současnosti legislativa mnoha evropských zemí neobsahuje možnost osob samostatně výdělečně činných uzavřít kolektivní smlouvu nebo být pod její působností.

Rovněž by měla být pracujícím, kteří nemohou být kvalifikováni jako zaměstnanci, poskytnuta ochrana regulací statutu samostatné výdělečné činnosti nebo dokonce zvláštní ochrana pro specifický případ platforem.

Stejně tak je důležité rozlišovat různé druhy platforem a jejich rozdílné důsledky pro trhy práce a také možnosti a limity pro jejich regulaci. Platformy propojující nabídku s poptávkou, které určují výši poplatku za jejich využití i ostatní podmínky smluv jejich prostřednictvím uzavíraných (k nim patří například Uber nebo Deliveroo), takové platformy jsou nejvíc kompatibilní s ochranou, která se podobá nebo je plně totožná se standartní ochranou zaměstnaných.

Uber již dokonce garantovanou minimální mzdu mnohdy platí. V Belgii těží lidé pracující pro Deliveroo z dohody uzavřené za ně agenturou SMart, která zahrnuje minimální hodinovou sazbu, minimální pracovní dobu, pojištění proti pracovním úrazům a sociální pojištění. Je ale potřeba regulatorní rámec, který by tyto výdobytky poskytl širší skupině zaměstnaných.

Platformy, které pouze mění organizaci místních trhů, je nejsnadnější regulovat také proto, že se na zákazníky i dodavatele služeb vztahuje jeden právní systém. Díky tendenci k vytváření oligopolů, která je dána síťovými efekty, je také pro regulátora jednodušší zaměřit se pouze na hrstku platforem — taková byla zkušenost s Airbnb a někdy i Uberem.

V těchto případech naopak platformy poskytují možnost zákonně upravit dosud nedeklarované činnosti, protože jejich model fungování umožňuje užitečné pozorování mikro-transakcí stejně jako jejich zahrnutí do pojišťovacích a daňových systémů.

Na druhé straně spektra se nachází platformy jako CrowdFlower and Upwork, které zprostředkovávají služby, které je možné vykonat na dálku. Tím potenciálně mohou způsobovat odvádění práce z lokálních trhů práce, často za hranice dané země. To je jeden z důvodů, proč je třeba celoevropské opatření, ale i další řešení nad evropský rámec pro outsourcing služeb do nízkopříjmových zemí.

A konečně je potřeba zohlednit i platformy jako Upwork nebo Mechanical Turk. Ty práci přidělují pomocí různých aukcí a „soutěží“. Při nich je zaplaceno pouze vítězům, zatímco všichni ostatní účastníci odvedou práci, aniž by vůbec něco dostali. Je třeba nových institucí ochrany, které by cílily na specifické otázky spojené s takovými soutěžemi. Například: nedostatek mechanismů, jak si stěžovat v případě nezaplacení za práci, nekalé praktiky při specifikování obsahu práce a podobně. I zde představuje hlavní výzvu důstojný plat.

Vzestup platforem tedy přináší celou řadu výzev a není zatím jasné, jak může být ve všech takto vznikajících oblastech zajištěna důstojná mzda a důstojné pracovní podmínky. V každém případě ale potřebujeme, aby na nové otázky aktivně odpovídala politická reprezentace. Příliš nepomáhá, že přístup Evropské komise i mnoha členských států se soustředí na odstraňování regulatorních bariér této „collaborative economy“ a ignorují přitom hrozby související se mzdovými a pracovními podmínkami.

V praxi tak nestojíme před otázkou, zda platformy mají zůstat neregulované nebo ne, protože už jsme byli svědky toho, že si platformy vyvinuly samoregulaci vlastní. Otázkou spíše je, zda bude nové regulatorní prostředí odrážet zájmy pouze některých aktérů tohoto byznysu, nebo bude vytvářet rovnováhu mezi zájmy všech zúčastněných.

Z anglického originálu přeložila Kateřina Smejkalová.