Deník Referendum Svět

Minulý týden se v Bruselu uskutečnila třídenní konference Evropské odborové konfederace (European Trade Union Confederation, ETUC) a Evropského odborového institutu (European Trade Union Institute, ETUI) s názvem Shaping the new world of work. The impacts of digitalization and robotisation.

V osmi plenárních blocích a čtyřiadvaceti panelech přednášely desítky především odborářů a odborářek a výzkumníků a výzkumnic z různých zemí Evropy před publikem čítajícím na šest stovek zástupců a zástupkyň odborových organizací, výzkumných institucí a státních správ z různých koutů Evropy.

Celou konferencí vinulo následující poselství: digitalizaci nelze chápat předně jako téma technické, nýbrž nové technologické možnosti musí být politicky utvářeny tak, aby došlo k pozitivním společenským změnám v kvalitě života lidí.

To je však úkol z několika důvodů velmi obtížný. Budoucí technologické trendy je těžké odhadnout. V éře internetu se nicméně technologické novinky šíří ještě daleko rychleji než dřív, a odbory a politika tak často reagují až v okamžiku, kdy už jsou důsledky pro práci masivní a zároveň těžko zvratitelné.

Další komplikací pro sociálně smysluplné utváření aktuálního technologického vývoje je, že na rozdíl od minulosti má tentokrát místo inovačního disruptivní charakter – tedy místo aby se produkty a služby postupně modernizovaly, jsou často ráz na ráz nahrazovány úplně jinými nového druhu. Nicméně politika má nadále tendenci k takzvané „path dependency“: původní instituce a opatření se většinou řadou malých změn přizpůsobují nové realitě. A provádět rychlé a radikální změny v reakci na disruptivní změny hospodářství a pracovních podmínek je těžko možné (a je také otázkou, zda v demokratických společnostech záhodné).

Manévrovací prostor politiky a odborů je dále zužován často predátorským chováním nadnárodních společností – ne náhodou se celý jeden panel konference věnoval praktikám Amazonu – a také potřebou souběžně reagovat na další megatrendy, jako jsou demografické a klimatické změny nebo migrace, které na sebe vzájemně působí těžko odhadnutelným způsobem.

Na rozdíl od české debaty o digitalizaci, která u nás začala se značným zpožděním a vévodí jí Průmysl 4.0 a velice okrajově v této souvislosti pozměněné pracovní podmínky pracujících v chytrých továrnách, se velká část bruselské konference zaměřovala na různé aspekty ekonomie sdílení, respektive „gig economy“, jak zní preciznější pojmenování fenoménu, kdy člověk prodává svou pracovní sílu přes zprostředkovatelské online platformy.

V českém prostředí je asi nejznámější z nich aplikace Uber. Nebezpečí takzvané uberizace pracovního trhu, kdy masy lidí nebudou mít stálé zaměstnání a z něho plynoucí sociální zabezpečení, ale budou online číhat na špatně placené minizakázky, o které se budou ucházet v konkurenci s lidmi se zemí s jiným životním standardem a u kterých si nebudou nikdy jistí, že jim koncem měsíce vystačí na živobytí, se zdá být v západoevropské diskuzi vnímáno jako nejpalčivější téma.

Diskutovalo se z hlediska možností takto pracující odborově organizovat, z perspektivy nutných reforem sociálního systému včetně debaty o možnostech a limitech nepodmíněného základního příjmu. A šlo i o to, zda není řešením vytvořit jako alternativu k predátorským globálně působícím platformám například lokální družstevní platformy.

V dalších panelech pak šlo o ochranu dat pracujících při práci na počítači nebo chytré výrobní lince, o zdravotní důsledky digitalizace pracovních procesů, o možnosti zkracování pracovní doby nebo o problematiku intenzifikace práce v důsledku využití IT technologií při práci.

V souvislosti s řadou jednotlivých témat byl diskutován také jejich genderový rozměr – kupříkladu do jaké míry mohou ženy utvářet digitalizaci podle svých specifických životních zkušeností, když v oblasti IT výrazně dominují muži, nebo zda časová a prostorová flexibilizace pracovních podmínek nepovede k upevnění tradičních genderových rolí.

Digitalizaci nelze chápat předně jako téma technické, nýbrž nové
technologické možnosti musí být politicky utvářeny tak, aby došlo k
pozitivním společenským změnám v kvalitě života lidí. Fotov hbr.org

Málokterému z těchto nastíněných témat se česká diskuze více věnuje, ať již na úrovni odborné či politické, a tak i bruselská konference znovu potvrdila pozorování, že alespoň prozatím pro odborné publikum v podstatě neexistuje jiná alternativa, než čerpat expertízu o řadě důležitých otázek v souvislosti s budoucností práce v zahraničí.

Specifická situace postkomunistických zemí, kde jsou práce a otázka působení odborů jako legitimního společenského aktéra nadále pro široké vrstvy lidí mylně zprofanovaná jako něco, co bylo fundamentem minulého režimu a my se tím již ve volnotržním hospodářství příliš zabývat nemusíme, se okatě promítala do zastoupení těchto zemí jak mezi vystupujícími, tak v publiku konference. Náš pohled na budoucnost práce je přitom do jisté míry odlišný od výchozí situace západoevropských zemí a ve prospěch plodné celoevropské debaty by měl zaznívat daleko silněji.

Mělo by zaznívat, že jsou v našich zemích zatím tak nízké mzdy, že existují pochybnosti, zda se firmám v našem regionu vůbec vyplatí investovat do robotů. Že prekérní práce a nedodržování osmihodinové pracovní doby, které se západní odbory v souvislosti s digitalizací obávají, je u nás často realitou i bez digitalizace. Že u nás mají odbory historickými otřesy oproti Západu oslabenou pozici, takže je pro ně reagovat na disruptivní změny ještě obtížnější než pro jejich západní protějšky.

Mělo by také zaznívat, že v důsledku historicky daného společenského nezájmu o fenomén práce máme k dispozici daleko méně ekonomické a sociologické expertízy o práci, abychom na nový vývoj uměli reagovat. V tomto ohledu bylo jednou z mála výjimek vystoupení předsedy ČMKOS Josefa Středuly, který v panelu k nerovnostem v důsledku digitalizace upozornil právě na již existující nerovnosti v ohodnocení práce na východě a západě Evropy. Dohromady by se však dali přednášející z našeho regionu spočítat na prstech jedné ruky. I v publiku byla mezi stovkami účastníků a účastnic pouze šestičlenná česká delegace. I tak byla z nových členských zemí ta s odstupem stále ještě delegací nejpočetnější…

A tak bychom si vedle nespočtu konkrétních věcných podnětů z bruselské konference k budoucnosti práce měli odnést především tento impuls – snažit se i u nás pro téma práce vybojovat zpět uznání jeho společenské důležitosti a vzbudit znovu širší zájem o něj.

To se pak musí promítnout mimo jiné do posílení vzdělávacích a výzkumných institucí k práci s nejrůznějším odborným zaměřením, které budou sledovat aktuální debaty a mít zájem o mezinárodní dialog a jejichž expertíza bude zároveň na evropských sympóziích uznávaná.

Taková expertíza pak může být jak východiskem pro odbory a politiku u nás, tak impulsem do celoevropské debaty, jak se vyrovnat s oním nelehkým úkolem utvářet digitalizaci ve prospěch pracujících při zohlednění specifických podmínek jednotlivých regionů.