Internetový dav čekající na zakázky

Kateřina Smejkalová přibližuje problematický fenomén trhu práce: zadávání a plnění zakázek přes digitální platformy. Takové zakázky mnohdy obnáší neplacenou práci, šibeniční lhůty a nerovnou pozici vůči zadavateli.

Pokud se u nás o něčem už jakž takž začalo v souvislosti s digitalizací hospodářství a práce kriticky diskutovat, pak to je hrozba masivního úbytku pracovních míst ve vztahu k automatizaci průmyslu a také řady služeb. S výjimkou problematiky dvou asi nejznámějších digitálních platforem Uber a Airbnb, kde ale v naší debatě stojí v popředí spíš otázka nekalé konkurence vůči taxikářům a hotelům s ohledem na koncese a placení daní než pracovní podmínky lidí tyto služby nabízejících. Oproti tomu zatím zůstává stranou pozornosti takzvaná zakázková ekonomika, jejíž jsou obě služby součástí.

Jde o zadávání a plnění jednotlivých větších či menších zakázek nejrůznějšího charakteru přes digitální platformy. Čím dál tím více studií přitom ukazuje, že se jedná o fenomén jednak rychle se rozšiřující a jednak kvalitativně dále v mnoha ohledech zhoršující již tak prekérní pracovní podmínky a zajištění pracujících. Dystopickou vizí budoucnosti tak je automatizace doprovázená digitálním nádenictvím v těch zbývajících oblastech, které – alespoň ještě dočasně – zůstanou neautomatizovatelné.

Již nyní se přitom jedná o fenomén takového rozsahu, že to výzkumníky zabývající se trhem práce zaskočilo. Průzkum ve Velké Británii ukázal, že placenou práci přes digitální platformy ve formě jednotlivých malých zakázek vykonávaných v nezávislém kontraktorském poměru má jedenáct procent britských dospělých (asi pět milionů lidí), z nichž skoro třetina si tak vydělává veškerý příjem nebo jeho nadpoloviční část. Dohromady dalších deset procent respondentů uvedlo, že o zakázky na virtuálních portálech usilovalo neúspěšně. Se zakázkovou ekonomikou tedy má co do činění celkem pětina britské dospělé populace.

Obdobný průzkum pro Německo ukázal, že najít krátkodobé úkoly přes digitální zprostředkovatele se pokoušelo již dvaadvacet procent obyvatelstva, úspěšných jich bylo čtrnáct procent (asi osm milionů lidí). Z nich jich asi pětina, tedy 1,4 milionu, touto cestou vydělává alespoň polovinu svého celkového příjmu. Ve Spojených státech amerických se v roce 2015 fenomén týkal osmi procent respondentů.

Globální konkurence
Čísla pro český trh práce neznáme a experti otevřeně přiznávají, že nám na zmapování situace zatím chybí nástroje – známe pouze počet osob samostatně výdělečně činných, ne ovšem to, jak své jednotlivé zakázky získávají. Jen mezi celkem deseti miliony lidí sdružujících se na portálu UpWork ale zcela jistě přinejmenším stovky Čechů a Češek figurovat budou.

Jan Drahokoupil z Evropského odborového institutu rozlišuje digitální platformy, které pouze díky nové technologii efektivněji dokážou propojit poptávku a nabídku na lokálních trzích, které už dříve fungovaly převážně na bázi samostatné výdělečné činnosti. Jedná se o zmíněný Uber nebo třeba zprostředkování úklidu nebo řemeslnických prací. Problematické aspekty tohoto druhu digitálního nádenictví již byly popsány například zde.

Ještě o něco zákeřnějším typem digitálních portálů jsou ty, které činí přebytečnými dosavadní zaměstnanecké poměry. Ty vznikly jako institucionalizace jistoty a efektivity pro obě strany zejména u kvalifikovanějších činností – zaměstnavatel si ušetřil čas a úsilí, které by jinak musel vynaložit na neustálý opakovaný výběr z jednorázových nádeníků, zaměstnaný dostal výměnou za upsání se jednomu zaměstnavateli jistotu práce. Platformy nyní čas a úsilí nutné na vybrání jednorázových pracovních sil radikálně snižují a z hlediska zaměstnavatelů tak v mnoha případech činí regulérní zaměstnanecký status obsoletním.

Po vlně outsourcingu, kdy firmy propustily vlastní lidi a začaly část činností zadávat přes kontrakty externě jiným firmám, tak nyní přichází rozmach takzvaného crowdsourcingu (anglické crowd zde slouží jako označení pro internetový dav čekající na zakázky), štěpení pracovních procesů na ještě menší dílčí úkoly zadávané jednotlivcům přes digitální platformy (pro práci získanou prostřednictvím crowdsourcingu se pak vžil pojem crowdworking).

Takto získávaní pracovníci také trpí velkým tlakem na flexibilitu a rychlost – nikdy sice neví, kdy dostanou novou zakázku, ale jakmile ji dostanou, musí ji co nejrychleji vyřídit. Foto massappeal.com

Na rozdíl od prvního typu platforem, jejichž dosah je většinou místně omezen, protože na ucpaný odpad si přes platformu instalatéra z Indie nenajdete, se týká crowdsourcing často činností, které lze vypsat globálně, jako těch kreativních (programování, grafických prací nejrůznějšího druhu, skládání reklamní hudby a podobně), ale čím dál tím více také různých inženýrských prací (čímž digitalizace práci v průmyslové výrobě nahlodává z jedné strany automatizací a z druhé crowdsourcingem). Předmětem crowdsourcingu přitom může být potenciálně enormní množství činností.

Výzkumný tým z Centra vědy a poradenství Svět práce (Forschungs- und Beratungsstelle Arbeitswelt) ve Vídni a vídeňské univerzity provedl jako jeden z prvních kvalitativní průzkum pracovních podmínek kreativců, kteří takto prodávají svoji práci. Možnost ucházet se o zakázky globálně byla pro ně v zásadě jediným pozitivním bodem tohoto průzkumu, který má ale hned i svou odvrácenou tvář, tedy větší konkurenci, a to i cenovou. Zbytek výhod crowdsourcingu připisuje výzkum už jen výhradně zaměstnavatelům – mají najednou přístup k enormním zdrojům kreativity a kvalifikace, a to za nízkou cenu a s bezprecedentně velkou mírou flexibility.

Rychle a zadarmo
Ztráta bezprostřední kontroly nad vývojem práce na zakázce musí být nějak kompenzována – v prostředí digitálních platforem se tak děje v extrémním (a zatím málo častém) případě s pomocí softwarů sledujících dění na počítači pracujícího, zejména ale pak přes systémy hodnocení. Rating je pro kontraktory natolik stěžejní, že je to staví vůči zadavateli do velmi nerovné pozice – účastníci a účastnice výzkumu podávají zprávu o tom, jak se neodvažují se vzdalovat od počítače, aby náhodou na novou zakázku příliš dlouho nereagovali a nebyli za nespolehlivé, nebo jak dělají práci zadarmo, a to vše ve jménu dobrého ohodnocení.

Neplacené práce se na platformách vůbec najde hodně – některé zakázky mají formu soutěží, kdy si zadavatel vybere a zaplatí až nejlepší z již hotových produktů. Dotazovaní a dotazované pak také podle vlastní výpovědi trpí velkým tlakem na flexibilitu a rychlost – nikdy sice neví, kdy dostanou novou zakázku, ale jakmile ji dostanou, musí ji co nejrychleji vyřídit. Lhůty jsou údajně čím dál tím nerealističtější, protože někdo se nakonec vždycky i s šibeniční lhůtou najde.

Autoři studie pokládají otázku, jak kvalitní práci lze vlastně za takovýchto podmínek ještě odvést, zejména když se ke všemu popsanému zohlední, že komplexní procesy bývají rozložené na nejmenší možné úkoly zadávané rozdílným lidem a také že zadavatelé považují jakoukoli upřesňující komunikaci mimo standardizované zadání úkolu přes platformu za obtěžující.

Pokud nechceme v roli podřadných nádeníků přikovaných k počítači a stejně bez jistoty, že koncem měsíce bude na nájem, skončit všichni, je na čase začít se tomuto tématu věnovat. Pro začátek ho pro české poměry vůbec zmapovat. A poté na základě toho učinit odpovídající opatření – německé odbory v kovoprůmyslu například zřídili portál, na kterém se lze zorientovat, která z platforem nabízí jaké pracovní podmínky.

V již zmíněném článku Jana Drahokoupila lze zase nalézt první úvahy o tom, jak systémově zajistit platformovým pracujícím důstojné mzdy a sociální zabezpečení. Některé z nich lze přitom již dnes klasifikovat jako zaměstnance platforem, a ty tak popohnat k jejich příslušné zodpovědnosti. Možností je mnoho. Jen začít věc konečně brát podobně vážně jako hrozbu, že nám vezmou práci roboti. Protože popsané vyhlídky jsou růžovější jen nepatrně.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.