Když jsem se vracela z Německa zpět do České republiky, vyběhala jsem si vyplácení německé podpory v nezaměstnanosti, než si tady najdu novou práci. Nebylo to úplně jednoduché, protože jsem nejprve západoněmeckou zaměstnankyni úřadu práce musela přesvědčit, že Česká republika je v roce 2013 už opravdu členem Evropské unie, a já tak skutečně můžu tohoto přenosu sociálních nároků mezi členskými státy využít.

Dávka, kterou jsem do Prahy dostávala, činila každý měsíc 60 procent mého posledního měsíčního výdělku na polovičním doktorandském úvazku na univerzitě — tedy na místě v německých poměrech nijak obzvlášť příjmově lukrativním. Když jsem po několika týdnech v Praze našla práci na jednom českém ministerstvu, pozici vyžadující vysokou školu a dva cizí jazyky ve v podstatě nejvyšší možné platové třídě, našla jsem na platovém výměru hrubého o deset tisíc méně, než činila ta má německá podpora z polovičního úvazku. A já najednou měla ty pochyby německé úřednice, že s Německem skutečně patříme do té stejné Evropy, také.

Začátkem května zveřejnila Evropská odborová konfederace zprávu, že místo abychom se Německu platově přibližovali, od roku 2008, kdy jsme průměrně nominálně vydělávali 34 procent toho, co Němci a Němky, jsme se od něj o další čtyři procentní body vzdálili. Přepočítáno paritou kupní síly, která by měla zohledňovat případné rozdíly v cenách a umožnit porovnání, co si lidé mohou za svoji mzdu reálně dovolit bez ohledu na její absolutní výši, naše platy sice ze srovnání s německými vycházejí o něco lépe, pořád jsou ale jen asi poloviční.