Češi jsou mzdoví outsideři

Jiří Dolejš jmenuje faktory, jež způsobují, že Češi pobrají v Evropské unii téměř nejnižší platy. Pomůže nám zvýšení minimální mzdy?

Čeští zaměstnanci patří v Evropě mezi nejhůře placené zaměstnance už od časů takzvaného transformačního propadu. V čase masivního přerozdělení majetků nastal značný propad reálných příjmů. S tím souvisí posun od finalizující ekonomiky k montovnám. Mzdový dumping zůstal přitom pro kapitál na našem území významným nástrojem konkurence.

Nominální růst mezd v lepších časech nedokázal s tímto faktem zatím příliš mnoho udělat. Průměrná mzda se v ČR pohybovala roce 2000 na úrovni pouhých 14 tisíc korun. V letošním roce by měla průměrná mzda dosáhnout 28 tisíc korun (mediánová mzda se přiblíží 24 tisícům korun). Počet lidí pracujících v nízkovýdělkových profesích přitom navozuje problém pracující chudoby. Až pětina lidí nevydělává víc než 16 tisíc měsíčně.

Reálnou situaci České republiky v evropském srovnání ukazuje srovnání několik čísel – jestliže ekonomická úroveň naší země dosahuje zhruba 85 procent průměru, mzdy dosahují asi 40 procent nominálního průměru EU a v přepočtu na paritu kupní síly asi 60 procent. Mzdově nás dohánějí země, které byly za námi: Slovinsko, Chorvatsko, ale i Estonsko, Polsko či blízké Slovensko.

3442698544_8519627704_bČeští zaměstnanci patří mezi ty nejhůře placené v EU. Pětina lidí u nás pracuje v nízkovýdělkových profesích. Foto Jaime Bisbal

Ještě po roce 2000 se mzdy na Slovensku pohybovaly na 75procentní úrovni oproti České republice, nyní nás však naši sousedé postupně dohánějí. Před krizí v roce 2008 dosahovali už 84 procent, a poté, co měnová intervence České národní banky výrazně změkčila českou korunu, dosahují slovenské mzdy v přepočtu na korunu 102 procent oproti těm českým (Slovenská republika zavedla euro v roce 2009). Slovenští zaměstnanci už k nám také přestávají odcházet za prací.

V tomto kontextu lze chápat i diskusi o minimální mzdě. Tento institut má 22 zemí z evropské osmadvacítky – mimo Dánska, Švédska, Finska, Rakouska, Itálie a Kypru. V nastavení minimální mzdy najdeme velké rozdíly. V Bulharsku dosahovala loni v přepočtu 215 eur, v Lucembursku 1920 eur. Pokud provedeme srovnání dle parity kupní síly, nejmenší a nejvězší minimální mzda dosahují  poměru 1:4.

Výše minimální mzdy se v ČR postupně rostla. V roce 2000 se pohybovala kolem 3,5 tisíce korun, od roku 2008 byla na šest let zmrazená na 8 tisíc a po poslední valorizaci dosáhla výše 11 tisíc korun. Důležité také je, kolik lidí vlastně minimální mzdu pobírá. V ČR je to asi 5 procent zaměstnanců. Ve Španělsku jsou to jen 0,2 procenta, ve Slovinsku až 19 procent.

S tím souvisí také poměr minimálních mezd k průměrným hrubým mzdám. Ten se v EU pohybuje od 33 procent (Španělsko) až po 51 procent (Slovinsko). U nás dnes činí 39 procent. KSČM dlouhodobě navrhuje, aby úroveň úrovně minimální mzdy dosahovala 50 procent průměrné mzdy. V roce 2018 by tak minimální mzda činila 14,5 tisíce korun.

Optimistická predikce průměrného hrubého výdělku koncem příštího volebního období, tedy v roce 2021, se pohybuje kolem 33–35 tisíc korun. To by podle výše zmíněného kritéria odpovídalo 16–18 tisícům korun minimální mzdy. Zaměstnavatelé se minimální mzdě brání, větší rozdíl rozdíl oproti výši dávek však přinese větší motivaci k práci.

Spor nejen o mzdy
Vedle sporu o mzdy zaměstnavatelé často zdůrazňují, že v České republice je vysoký podíl nemzdových nákladů práce. Jde především o povinné odvody na státní pojištění a náklady na pracovní pomůcky, pracovní školení a případné zaměstnanecké benefity. Ano, podíl těchto nákladů na celkových nákladech práce činí asi třetinu, zatímco napířklad v Dánsku je to jen 14 procent.

Znamená to však, že je třeba tyto náklady snížit? Jde totiž o podíl z menších částek a absolutní snížení zejména pojistných odvodů by zvýšilo bilanční napětí v penzijním i zdravotním pojištění a zhoršilo pozici těchto systémů. To by jen nahrávalo privatizaci těchto veřejných služeb. Pokud malé podnikatele trápí výše podílu nemzdových nákladů, je to i proto, že je rdousí velký kapitál. Oslabením pojištění si ale nepomohou.

Slabost zaměstnanců ukazuje i spor o takzvanou karenční lhůtu. To, že se z náhrady mzdy neplatí první tři dny nemoci, zavedla v roce 2008 Topolánkova vláda. Současná vláda se zavázala v koaliční smlouvě tuto lhůtu zrušit, protože má negativní dopad na nemocnost. ANO spolu s pravicovou opozicí to ovšem zablokovala s odvoláním na neshodu v tripartitě.

Mzdové outsidery z našich zaměstnanců dělají i další problémy. Rozšířená je nehlášená či takzvaná kradená práce – obcházení řádných pracovních úvazků, takzvaný švarcsystém. Neproplácí se přesčasy a příplatky, výplaty se vyplácejí opožděně. Pracovník může nýt přidělen na práci mimo svou kvalifikaci. Pracovní agentury s využitím mezer v zákoně dovážejí pracovníky pod cenou a bez pojistného, nemluvě o těch nelegálních.

Závěr tedy zní, že zaměstnavatelé by měli více tlačit na prostor pro svůj rozvoj v hospodářské politice státu, a nejen tlačit na nízké náklady práce. Tím se jen připojují k neperspektivním závodům ke dnu.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.