K bojkotu supermarketů Albert jsem se nepřipojil. Ne snad, že by mi ten pět set metrů vzdálený od mého domova tak uvízl v srdci. Důvod je prozaičtější: široko daleko jinou — byť by jen garážovou — prodejnu potravin nemáme. A tak je široké daleké okolí odkázáno na sortiment, který není nijak přepychový, zato však nejedna jeho položka ukrývá jiné (méně kvalitní) složení než výrobky stejných značek na západ od českých hranic. K tomu však někdy jindy…

Za pár let se stihly v našem Albertu vystřídat desítky zaměstnanců, a to i na šéfovských pozicích. Zvlášť se mi stýská po mladíkovi, možná to byl zásobovač, spíš ale „tajnej“, který se mě hned u vchodu kolikrát večer ujal a v přesvědčení, že chudý politolog jde nakupovat zlevněné koblihy, mne s řadou postřehů k tuzemské politice táhl do oddělení pečiva.

Zmizel stejně jako četné, zpravidla cizojazyčné pokladní, které ani nezdravily, byly pomalé a často uváděly zákazníky v šílenství, poněvadž markovaly nesmysly. „To by se u nás v Havířově nestalo,“ podotýkala moje máma. Jenže zatímco na severní Moravě s nadstandardní nezaměstnaností je čest pracovat i za kasou v sámošce, tak v Praze, kde je příležitostí více, je zázrak, když někoho na nuzně placenou, monotónní, a přesto nervově vyčerpávající práci seženete.

Politici mezi svými voliči

Právě platy se dostaly v souvislosti s Albertem veřejně na přetřes. Konečně! Jestli je průměrná mzda osazenstva Alberta dvanáct a půl, nebo patnáct a půl procenta, pokládám za vedlejší, stejně jako úvahu, jsou-li do ní započítáváni vedoucí či další manažeři. Že si za kasou vydělá člověk jen o málo víc než minimální mzdu, je jasné všem. A v Albertu je bída téměř největší.

Tím spíš je důležité a správné, že se na špičky společnosti Ahold, která Alberty provozuje, rozhodl ruku v ruce s odbory udeřit — byť nepřímo prostřednictvím nizozemského velvyslance v České republice — sám premiér Bohuslav Sobotka. V prvním čtvrtletí se prý zisk Aholdu u nás zvýšil o pětasedmdesát procent, ovšem zaměstnanci si od března polepšili jen o tři procenta. Zato dostali „štědrého Ježíška“: třísetkorunovou poukázku na nákup zboží, které prodávají. Ukázkový příklad zahraniční firmy, které se chudý a nenáročný Východ tuze hodí — v přepočtu na eura jsou zde mzdy třikrát nižší než na Západě. Od pověstné neviditelné ruky trhu schytáváme jednu facku za druhou.

Ahold v České republice zaměstnává sedmnáct tisíc lidí. Celkově zde v maloobchodu a velkoobchodu pracuje na sto osmdesát tisíc lidí. Měnil by s nimi málokdo. K almužnám, které dostávají, se přidalo i nedávno uzákoněné volno pracovníků velkých prodejen — pouze o namátkou vybraných svátcích.

↗

Čím častěji budou politici mezi svými voliči, tím lépe pochopí, jak mohou pomoci jim i sobě. A platí to i o situaci zaměstnanců velkých řetězců. Foto archiv Firmy.cz

Prodavačky a prodavači si zaslouží nejen lepší odměňování, ale také politiky, které jejich osudy zajímají. V tomto směru Sobotka příjemně překvapil a předvedl vyšší dynamiku, než jakou sám spojuje s nynější výměnou dvou ministrů. Zachoval se jako sociální demokrat, který čtvrtstoletí od listopadu 1989, v němž kdekdo viděl záblesk svobody, ale i prosperity, už nemůže dál mlčet ke zběsilostem tržní ekonomiky.

Kdyby se podobným způsobem stavěli k problémům svých voličů, v první řadě zaměstnanců, všichni politici ČSSD, nemusela by se jejich druhdy hrdě plující bárka potápět. Ta svízel se týká představitelů různých stran, ovšem u sociálních demokratů bolí nejvíc: Proč je jich tak málo ve firemních provozech, obchodech, na poštách, v prostředcích hromadné dopravy…?

Hodně práce, jistě. Ale stojí to za vzdalování se voličům, kteří pak lačně lapají po Andreji Babišovi? Ten sice přehrává etudu „Jsem jeden z vás“ se zjevně předvolební motivací, ale pro občany platí, že je lepší něco než nic.

Čím častěji budou politici mezi svými voliči, tím lépe pochopí, jak mohou pomoci jim i sobě. Protože volič, který je spokojený a má důvěru, že jeho zástupci se mu budou dál snažit zlehčovat život, se stává voličem přesvědčeným a věrným. Kam dřív skočit, mohou ministrům, poslancům a senátorům poradit například odbory. Anebo spolky, jako jsou Idealisté.cz, jimž neuniká platový dumping či chatrné zaměstnanecké poměry, ať už jde o Českou poštu, Albert nebo řidiče MHD.

Až zas zamířím do Alberta a rozšafný pan pokladní mezi výčtem položek, které bych si měl v košíku vyměnit, jelikož zná lepší, třeba prohodí i cosi o tom, že ne všichni politici jsou k zahození, budu o kus klidnější. Nejen kvůli naději ČSSD na přežití, ale také proto, že se politika dostává do normálu. Normální totiž není křepčit národovecké tance kolem zlomku válečných uprchlíků, kteří mají tu „drzost“ zabloudit na náš bizarní dvorek. Normální je zajímat se o situaci a každodenní životy všech obyvatel země bez ohledu na věk, pohlaví či národnost.

A co už je může trápit víc, než zda dokáží uživit sebe a své rodiny?