Supermarkety bez hranic

V supermarketu by chtěl pracovat málokdo. Proto tu většinou pracují ti, kteří nemají jinou možnost. Přesto si dosud příliš solidarity nevysloužili: mzdy nerostou, ponižování nekončí a média o situaci prodavaček a prodavačů téměř nereferují.

Neexistuje snad příznačnější místo takzvaného „trhu bez hranic“, než je supermarket. Téměř každý si rád zajde do místního Tesca nakoupit suroviny pro uspokojení svých základních potřeb. A leckoho vlastně ani nenapadne, že se v tom momentě ocitá ve svatyni divokého kapitalismu z vášnivých snů devadesátých let…

V první řadě je třeba si přiznat, že podstatou supermarketu zůstává obyčejný konzum. Jeho fungování staví na vyprovokované honbě za slevami, nejlevnějšími rohlíky, česnekem v akci či novými sandály. Nevadí, že česnek je bez chuti, protože je napumpován chilským ledkem a pesticidy. Nevadí, že sandály šijí děti v Bangladéši místo toho, aby chodily do školy. Co by dělali jiného. Přece bychom je nenechali umřít bez práce.

Takové myšlenky jsou v supermarketu úspěšně potlačovány i díky nekonečné smyčce písní Wabiho Daňka prokládané hlášeními o výhodném zboží a informacemi o tom, kdo se má dostavit na pokladnu.

Zadruhé, na supermarketu si lze ukázat úspěšnou hierarchizaci společnosti: zaměstnavatel jako autokratický monarcha peskuje a kontroluje pokladní, když chtějí na záchod, nakupující nadává, když se do jedné sekundy nepodaří namarkovat desetimístný kód na okurce, který zkrátka nejde naskenovat.

V supermarketu to klient miluje, protože právě tady má vždy pocit vítězství a svrchovanosti. Realita mimo automaticky posuvné dveře bývá přitom zásadně odlišná.

Neexistuje snad příznačnější místo takzvaného trhu bez hranic, než je supermarket. Jeho podstatu tvoří kombinace vykořisťováná a konzumu. Foto seriouseats.com

Zatřetí, fungování supermarketu je ukázkou sociálního dumpingu v přímém přenosu. Zaměstnanci v supermarketu pobírají v průměru asi 13 500 korun hrubého. Čistého to je zhruba jedenáct tisíc, tedy potenciální výše minimální mzdy od příštího roku, což je jen těžko pochopitelné při takovém pracovním vytížení.

Moc tomu nepřidává ani nejistota existence pracovního místa, které může být lusknutím prstu nahrazeno automatickou pokladnou, aneb „udělej si to sám, zaplať a vypadni“.

Světlo naděje
V takových podmínkách by chtěl pracovat málokdo. Proto tu většinou pracují lidé, kteří nemají žádnou jinou možnost. Přesto si tito zaměstnanci příliš solidarity od společnosti nevysloužili: mzdy nerostou nikterak závratným tempem, permanentní ponižování nekončí, pochopení nepřichází a média o situaci prodavaček a prodavačů téměř nereferují.

Centrem pozornosti se stali zaměstnanci a zaměstnankyně v obchodu až ve chvíli, kdy přišel sociálně demokratický senátor František Bublan s návrhem na omezení prodejní doby. V tu chvíli se rozsvítilo světélko naděje, jež využili odboráři ze svazu pracovníků obchodu ke kampani s reflexními páskami. Ta dokázala jak aktivizovat zaměstnance, aby si šli za svým, tak vzbudit malou vlnu solidarity napříč veřejností. A i když mnozí zákonodárci při projednávání zákona stále upřednostňovali svůj komfort nákupu kapra na štědrodenního kapra před solidaritou se zaměstnanci v obchodu, přece jen se se skřípěním zubů podařilo prodejní dobu omezit u hlavních svátků v průběhu celého kalendářního roku.

Pozornost si jistě zaslouží i mnohé další profese. Máloco ale bije do očí tolik jako situace pokladních v pomyslném chrámu neregulovaného trhu.

Tyto dílčí úspěchy v boji za práva zaměstnanců jsou sice zapotřebí, situaci však radikálně nemění. A zrovna supermarkety - zvláště v souvislosti s pracovními podmínkami – takovou radikální změnu určitě potřebují.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.