Jak zkrotit supermarkety

Po letech opadá nadšení ze supermarketů a lidé čím dál raději chodí na farmářské trhy. A přibývá zákonodárců, kteří se snaží zamezit tomu, aby se obchodní řetězce nechovaly se ke svým dodavatelům vyděračským způsobem.

Barbora_mrazkova_cb

Barbora Mrázková

11.08.2013 14:10

0313_hypermarket4

Seznamte se: i pro vás možná balí banány. Foto Barbora Mrázková

Související

Je sobotní dopoledne, na náměstí v Úštěku proniká mezi gotickými domy váhavé jarní slunce. Hloučky obyvatel tohoto malého městečka v Českém Středohoří se rozpadají a zase znovu utvářejí jako při hře na molekuly, sousedé se potkávají na cestě k pekaři, do drogerie, do prodejny s ovocem a zeleninou… Prohodí pár slov, proberou politiku, fotbal nebo záhonky a zase pokračují dál.

Úplně jiný příběh se tou dobou odehrává v Brně. Na okraji jihomoravské metropole se rodí zácpy, každý míří na tradiční víkendový nákup. Parkoviště na periferii jsou přeplněná, zato srdce města zeje prázdnotou.

V České republice a většině evropských států v současnosti převažuje příběh druhý — expanze hypermarketů, supermarketů a diskontů (všechny budeme pro zjednodušení v článku nazývat supermarkety či obchodní řetězce) vylidňuje centra měst, přitahuje automobilovou dopravu a zatěžuje dopravní systém, ničí tradiční síť drobných obchodníků a lidem spíše práci bere než dává.

Kromě přímých, viditelných následků jsou tu ale i ty, které se dějí mimo dohled našich očí. Dodavatelé, kteří jsou vůči supermarketům v nerovné pozici, stlačují své náklady na minimum, aby dostáli všem požadavkům. Na druhém konci světa, v zemích globálního Jihu, pak lidé pracují po dlouhé hodiny za mizivou mzdu v nebezpečných podmínkách.

Není v možnostech tohoto článku pokrýt všechny problémy spojené s rozmachem supermarketů. Věnují se jim ale jiní, a tak se možná hodí je připomenout. Na supermarketové bujení se zaměřuje NESEHNUTÍ v rámci programu Zaostřeno na hypermarkety, zacíleného na negativní dopady na životní prostředí a rozvoj města.

Negativnímu vlivu na lokální ekonomiku a zaměstnanost se na stránkách Sedmé generace nejednou věnovala Naďa Johanisová (viz například 7.G 11/2004). Pracovními podmínkami zaměstnanců tuzemských supermarketů se také začaly zabývat české odbory.

Bezstarostná euforie
V tomto textu se zaměříme na další supermarketový problém — dominantní postavení na trhu a zneužívání vyjednávací síly. V oblasti obchodu, zpracování a prodeje jídla totiž v současné době panuje vlastnická koncentrace, jejíž skutečný rozsah mnoho lidí, kteří jsou přesvědčení, že malé je milé, děsí. Má ji na svědomí liberalizace obchodu, deregulace i snaha o neustálý růst — firmy se prostřednictvím akvizicí a fúzí stávají čím dál většími a mocnějšími a získávají stále větší podíl na trhu.

Výsledkem je, že každý sektor spojený s jídlem (například ovocnářství nebo prodej semen) ovládá obyčejně maximálně pět firem, a to na mezinárodní i národní úrovni. Velké rozhodování tedy zákazníka nečeká. Chiquita nebo Dole? Monsanto nebo Syngenta? Je to vlastně jedno.

S podobnou koncentrací se ve větší části světa setkáme i v oblasti maloobchodního prodeje. Například ve většině členských států Evropské unie ovládá tři až pět největších řetězců přes 60 % trhu a v některých zemích (Finsko, Dánsko, Německo, Rakousko) se toto číslo předloni vyšplhalo přes osmdesátku.

Česká republika je v tomto ohledu o něco pozadu — pět největších řetězců (Ahold ČR, Kaufland ČR, Tesco Stores, Penny Market a Lidl) zde podle předloňského odhadu společnosti Incoma GfK ovládá pouze 40,6 % maloobchodního trhu s rychloobrátkovým zbožím, deset největších má pak podíl 56 %. Incoma také zkoumala věrnost českých zákazníků a zjistila, že 70 % domácností uskuteční své nákupy v pěti řetězcích a například Kaufland označilo 22 % lidí, tedy 943 tisíc českých domácností, jako své hlavní nákupní místo.

Český trh tedy alespoň podle odhadů Incomy není tak koncentrovaný jako jiné evropské trhy, přesto na něm panuje tvrdý konkurenční boj. Podle Aleše Kubáče ze společnosti Ambruz & Dark/Deloitte Legal „má maloobchodní trh v České republice oproti zahraničním trhům určitá specifika, mezi jednotlivými řetězci panuje ostrá konkurence a zákazníci silně reagují na nabízené slevy. Toto na maloobchodníky vytváří tlak, který se projevuje mimo jiné i ve vztazích s dodavateli.“

Z ulic českých měst zároveň podle agentury Nielsen Czech Republic zmizelo od roku 2001 přes šest tisíc malých prodejen s potravinami a smíšeným zbožím: ze zhruba dvaceti tisíc se jejich počet snížil na současných čtrnáct a nadále stabilně klesá — i přes stoupající množství prodejen smíšeného zboží provozovaných vietnamskými obchodníky.

Zdejší supermarketový boom ze začátku provázela bezstarostná euforie, a tak chyběla koncepce rozvoje měst i opatření na ochranu drobných obchodníků. Města by si měla dávat pozor na dostupnost služeb pro všechny skupiny svých obyvatel — například obchody by měly být dostupné pěšky, aby nedocházelo k diskriminaci starších lidí nebo těch, pro které hromadná doprava znamená překážku.

Londýnská radnice kvůli podobným problémům zřídila komisi, která měla shrnout výhody malých obchodů (tzv. corner shops) a navrhnout vedení města, jak je podporovat. Ve výsledné zprávě komise uznává kromě hlediska diskriminace i pozitivní sociální roli drobných obchodů pro místní komunity a důležitou roli místního zaměstnavatele, který také většinou platí daně v zemi a do lokální ekonomiky vrací až 50 % obratu, zatímco vlastníci supermarketů jen pět procent.

Pravidla neférové hry
Na většině trhů v EU ale dnes malí obchodníci mizí a vytváří se podobné schéma ve tvaru přesýpacích hodin. V těch na jedné straně najdeme tisíce pracovníků, farmářů a dodavatelů, na straně druhé miliony spotřebitelů a uprostřed, v uzounké spojnici, jen několik málo firem, které byste spočítali na prstech jedné, maximálně dvou rukou. Fungují jako vrátní (gatekeepers), kteří pootevřením či uzavřením dveří ovlivňují, jaké zboží se ne/dostane ke spotřebitelům.

A dodavatelé reálně nemají jinou šanci než se jejich požadavkům přizpůsobit. Tato nerovnováha v postavení a vyjednávací síle dodavatelů a prodávajících — obchodních řetězců — je podle profesora Josefa Bejčka z Právnické fakulty Masarykovy univerzity „živnou půdou pro uplatňování neférových obchodních praktik, které nutí slabší smluvní stranu ke spolupráci na hranici rentability, zbavuje ji prostředků k inovacím a ohrožuje i kvalitu zboží a zdraví spotřebitele,“ jak píše v článku Úprava tzv. významné tržní síly na serveru Bulletin-advokacie.cz.

Vzhledem ke snižujícímu se množství jiných prodejních kanálů (pro potravinářský sektor příliš neplatí konkurence online prodeje) ale nemají především malí a střední dodavatelé jinou možnost než přijmout pravidla — neférové — hry.

Obchodní řetězce se tedy dostávají do pozice, v níž sice nutně nemusejí mít takzvanou dominanci na trhu (ve smyslu Zákona o ochraně hospodářské soutěže), ale disponují velkou vyjednávací silou (bargaining power) a možností zneužívat ji ve vztahu ke svým dodavatelům.

Podle profesora Bejčka je „znakem vyjednávací síly schopnost způsobit jinému náklady nebo jej připravit o výhody, pokud druhá strana neučiní požadované ústupky“. Zjednodušeně řečeno spočívá především v tom, že řetězce přenášejí risk a náklady na své dodavatele a samy je nenesou.

Nechtít slevu zadarmo
Jak vypadá zneužívání vyjednávací síly v praxi? Dobře známé je asi takzvané regálné neboli poplatek za prostor na pultě a listovné čili poplatek za to, že je zboží vůbec v sortimentu obchodu. Mezi nejčastější praktiky řetězců pak patří požadavky na změny dodávky poté, co zboží již bylo objednáno či doručeno. Často se mění i dodací lhůty, cena zboží nebo jeho objem.

Řetězce také vyžadují zaplacení nákladů „na marketing“, otevírání nových prodejen, slevové akce a platby za neprodané produkty, i když ty jsou většinou výsledkem špatného plánování na jejich straně. Neprodané zboží — včetně čerstvého ovoce nebo květin — pak často vracejí dodavateli. Předloňský výzkum Van der Stichelové a Younga Zneužití kupní síly supermarketů v prodejní síti potravin v EU ukazuje, že podobné platby mohou dosáhnout až 50—70 % příjmů dodavatele.

Běžné je i zpožďování plateb, které pro dodavatele znamenají problémy s cash flow a jistotou do budoucna. Řetězce také často odmítají písemné smlouvy, nutí dodavatele ke slevám, vyžadují exkluzivní spolupráci a informace o konkurenci. Supermarkety také často vyžadují informace o výrobních plánech a nových produktech, aby pak danou technologii mohly zkopírovat pro své produktové řady.

Evergreenem je také prodej zboží pod cenou s cílem stůj co stůj přitáhnout do obchodu zákazníky. Jiní klienti dodavatele pak mohou požadovat nižší ceny a ničivá spirála se znovu roztáčí.

Samozřejmě že vyjednávací sílu mohou zneužívat i nadnárodní korporace vyrábějící nebo zpracující potraviny. Rozdíl ale spočívá v tom, že supermarkety mají přímý přístup k zákazníkům. Jako hlídači důležité spojnice mezi zákazníkem a dodavatelem tak rozhodují, jaké zboží se bude prodávat a za jakých podmínek.

Na straně dodavatelů způsobuje zneužívání vyjednávací síly především nejistotu, která negativně ovlivňuje plánování a investice do ochrany životního prostředí, inovací, nových produktů a způsobů produkce (vzhledem k tomu, že na tomto tratí i spotřebitel, bude ohrožení inovací pravděpodobně základem vyšetřování Evropské komise). Tlak na snižování cen a nekončící řada nesmyslných poplatků pak mohou také vést k používání levnějších a méně kvalitních ingrediencí a materiálů.

Mezitím na druhém konci světa…
Obchod má velký potenciál snížit počet lidí žijících v chudobě, pokud by byl zisk i risk rozložen rovnoměrně v rámci dodavatelského řetězce. Neděje se tak ale právě proto, že moc je koncentrovaná v rukou několika firem, které vyžadují flexiblitu, nízké ceny a přenášejí náklady na své dodavatele. Ti tlak obratem přesouvají až na samý konec dodavatelského řetězce, k dělníkům a drobným zemědělcům, na něž dopadne nejhůře — zejména v zemích globálního Jihu, odkud pochází velká část sortimentu.

Tlak na nízké ceny a flexibilitu vede konkrétně k tomu, že dodavatelé vykupují suroviny za extrémně nízké ceny, popřípadě svým zaměstnancům neplatí ani mzdu, za kterou se dá vyžít (takzvanou living wage), nutí je k přesčasům nebo je zaměstnávají jen na krátkodobé smlouvy. Pracovníci se tak nemohou organizovat do odborů a hájit svá práva, protože jim neustále hrozí neprodloužení pracovní smlouvy.

Vezměme si za příklad ovocnářský průmysl a jeho nejoblíbenějšího a nejobchodovanějšího maskota — banány. Ovocnářské firmy (většina z nich plantáže přímo nevlastní, protože je to pro ně z hlediska ne/odpovědnosti za pracovní podmínky výhodnější) na tlak supermarketů reagují tlakem na své dodavatele a ti stlačují náklady na své zaměstnance na neúnosnou míru.

Pracovníci na plantáži mají dlouhou pracovní dobu, mizerné mzdy a nuceně pracují přesčas, kromě toho jim chybí ochranné pomůcky, které potřebují, protože jsou neustále v kontaktu s nebezpečnými chemikáliemi. Nemocným nebo těhotným ženám majitelé plantáže neprodlouží smlouvu nebo dostanou rovnou vyhazov.

A jelikož se lidé bojí o práci, raději se o svá práva nehlásí, nespolupracují s odbory a ženy nadto často snášejí i sexuální obtěžování. Nejhorší situace panuje v Guatemale, kde nezřídka dochází i k vraždám odborářů, a v Pobřeží slonoviny a Kamerunu, kam mnohé ovocnářské firmy v posledních letech přesunuly výrobu. Tamější výhody jsou jasné — jedny z nejnižších mezd, velmi nízká vymahatelnost práva a nezájem o ochranu životního prostředí.

Není kodex jako kodex
Problémy spojené s vyjednávací silou řetězců si začíná uvědomovat nejen množství občanských organizací, ale i čím dál více spotřebitelů a národních vlád. Jaká se tedy nabízejí řešení?

Jako nepříliš úspěšný koncept se jeví samoregulace pomocí pravidel chování či etických kodexů, které si řetězce nejen samy stanoví, ale i samy kontrolují jejich dodržování. Mnohé z firem mají celá oddělení pro společenskou odpovědnost (CSR), vydávají krásné CSR reporty, ale za skutečně systémovou změnu to považovat nemůžeme.

V tomto je specifický český trh, kde na otázku občanské organizace NaZemi řetězce v drtivé většině odpověděly, že v rámci své společenské odpovědnosti přispívají nadaci nebo poskytují svým zaměstnancům volno, aby mohli pomáhat jako dobrovolníci. To je ovšem naprosté nepochopení pojmu společenská odpovědnost, respektive jeho záměna za filantropii.

Každý obchodník má přece spoluzodpovědnost za to, co se děje v jeho dodavatelském řetězci. Fungování firemních kodexů by nepochybně prospěly nehlášené a nezávislé audity prováděné třetí stranou, které by je v zásadě přiblížily fungování některých certifikačních systémů.

Etické kodexy sice vytvářejí i některé státy, ani ty však nemusejí mít náležitý vliv. Kodex poctivého obchodního styku existuje třeba v Belgii (podepsalo jej 80 % řetězců a dodavatelů), v Argentině nebo ve Slovinsku. Slovinský kodex sám o sobě neobsahuje žádné vymáhací mechanismy, sankce nebo opatření, pouze tu existuje rada, která kontroluje jeho dodržování a upozorňuje na zjištěné nedostatky. Nutno ale dodat, že ve Slovinsku jsou kodexy vnímány jako součásti právního systému, přestože jsou dobrovolné.

Úspěch měl i systém v Argentině, kde v roce 2000 vytvořily dva největší svazy supermarketů a dodavatelů potravin a nápojů kodex, kontrolní komisi a také mechanismus mediace a rozhodčího řízení pro případ sporů. Veškeré informace jsou tajné až do chvíle, kdy se spor vyřeší, a tudíž mají jednotliví aktéři vůči systému větší důvěru. Od zavedení kodexu se vztahy mezi supermarkety a dodavateli zlepšily a snížil se počet případů mediace a rozhodčího řízení.

Naopak ve Velké Británii letos nahradí dosud neúspěšný kodex nový systém. Stávající nefunkční kodex totiž obsahoval nejasné definice, neumožňoval ukládat sankce nebo závazná opatření ani nezajišťoval možnost utajení stěžovatele. V roce 2010 byl tedy nově vytvořen Kodex správného fungování dodavatelského řetězce v potravinářství, který definuje a zakazuje většinu způsobů zneužívání vyjednávací síly.

Koncem loňského roku parlament dokonce schválil i to, o co vehementně bojovali britští aktivisté: na dodržování kodexu bude dohlížet nezávislý orgán s právem zahajovat vlastní vyšetřování a udělovat pokuty. Odborníci i aktivisté očekávají, že tento postup bude funkční, a navrhují, že z britského kodexu by mohla vyjít doporučení Evropské komise.

Blaho soutěže a spotřebitele
Mnoho národních států, například Německo, Litva nebo Maďarsko, přistupuje k regulaci řetězců skrze soutěžní právo, tedy ochranu hospodářské soutěže. Problémem je však definice dominantního postavení na určitém trhu, viz výše zmíněný příklad České republiky, kde řetězce ve smyslu českého zákona nedosahují dominantního postavení, přesto však disponují významnou vyjednávací silou.

Jak podotýká profesor Bejček: „Je jich dost na to, aby dominantního postavení nenabyly, ale na druhé straně málo na to, aby se jejich dodavatelé mohli ubránit diktátu obchodních podmínek ze strany kupujících tím, že by přešli k jinému odběrateli."

Regulační úřady postupují opatrně také proto, že jejich cílem je chránit blaho spotřebitele a efektivitu trhu. Narážíme zde tedy na klasický konflikt krátkodobého a viditelného (nízké ceny, velký výběr) a dlouhodobého, založeného na odhadech: redukce dodavatelů vedoucí k vyšším cenám, omezení možnosti volby, snižování zaměstnanosti, závislost na dovozu či snižování kvality zboží.

Je libo skonto?
V České republice reguluje řetězce Zákon č. 395/2009 Sb. o významné tržní síle při prodeji zemědělských a potravinářských produktů a jejím zneužití, jehož dodržování hlídá Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS). V probíhajících správních řízeních se podle informací ÚOHS řeší především nedodržování lhůt splatnosti a nucení dodavatelů k akceptování takzvaného skonta (sleva na fakturách zaplacených včas).

V roce 2011 také ÚOHS udělil první pokutu — Kaufland měl zaplatit 13 milionů korun, protože s „nadpoloviční většinou svých dodavatelů dojednával lhůty splatnosti delší než 30 dnů“. Rozhodnutí bylo ale kvůli formální chybě zrušeno a kauza se řeší znovu.

ÚOHS zároveň uvádí, že mezi dodavateli panuje zjevný strach stížnosti podávat, protože se bojí, že se tyto informace dostanou k řetězcům. Podobná atmosféra strachu je běžná v mnoha zemích a jakékoli regulace by se jí měly snažit zamezit. Přesto se ale v minulých letech začalo o tlaku řetězců otevřeně mluvit i u nás (například Kofola, Agrofert) a několik velkých nadnárodních firem (Pepsi, Danone, Ferrero) se rozhodlo přestat prodávat své zboží do některých řetězců.

Český zákon je nicméně kritizován především kvůli nejasným formulacím a očekává se, že bude novelizován nebo úplně zrušen při momentálně probíhající novelizaci zákona o ochraně hospodářské soutěže. Někteří poslanci z pravicových stran však opakovaně navrhují jeho zrušení bez náhrady.

Zbytnělou vyjednávací sílu supermarketů lze řešit i pomocí národní regulace smluvního práva. To ale umožňuje pouze projednávání v soukromě-právním řízení, stěžovateli tedy nezaručuje anonymitu, která je v podobných případech samozřejmě zásadní (jedinou možností by bylo nechat se zastupovat například obchodní komorou).

Podle některých hlasů by však diktování smluvních podmínek zasahovalo do práva svobodně uzavírat smlouvy a regulaci lze řešit obecnými soukromoprávními korektivy dobrých mravů a poctivého obchodního styku. Navíc smluvní regulace pozbývá smyslu v situaci, kdy smlouvy neexistují, respektive jejich obsahem je pouze záměr obou stran spolu obchodovat, ne však konkrétní detaily ohledně ceny či množství zboží.

Leccos se začíná dít i na celoevropské úrovni. Uvažuje se o regulaci na úrovni ochrany a zajištění správného fungování vnitřního trhu (podle článků 101 a 102 Smlouvy o fungování EU). Před pár lety vzniklo Fórum na vysoké úrovni pro lepší fungování potravinářského řetězce, které pracuje na návrzích regulace, a Evropská komise nedávno přijala Zelenou knihu o nekalých obchodních praktikách v dodavatelském řetězci potravinového a nepotravinového zboží.

Jejím cílem je vyvolat diskusi, na niž by mělo navázat jednání o regulaci. Ať tak či onak, vypadá to na běh na dlouhou trať. Inspirací pro tvůrce nových pravidel by ale mohla být doporučení Britského institutu mezinárodního a srovnávacího práva, který ve své zprávě shrnuje, že v rámci (ideálního) systému je důležité:

  • vytvořit kodex, mít autoritu, která vymáhá dodržování jeho pravidel, vyšetřuje na základě vlastní vůle, přijímá anonymní stížnosti a může udělovat pokuty,
  • vytvořit fórum, kde mohou dodavatelé a supermarkety řešit své spory,
  • vytvořit mechanismy řešení sporů (například institut mediátora nebo rozhodčího),
  • nepoužívat omezených možností soutěžního práva a spíše využívat sdílené představy o poctivém obchodním styku,
  • zajistit platnost regulace i pro zahraniční firmy podnikající v konkrétním státě,
  • vytvářet profesionální sdružení drobných dodavatelů chránících jejich kolektivní práva a pravidla soutěže.
Alternativy hledají nejen politici, ale i spotřebitelé, a lze jen doufat, že jim trend obracet se k řetězcům zády, nakupovat méně, ale kvalitněji, lépe i odpovědně vydrží. Návrat k „úštěckým“ klidným dopoledním by nám všem jen prospěl.

Článek byl původně publikován v Sedmé generaci 3/2013. V Deníku Referendum vychází v rámci spolupráce DR a SG.



A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.