Západomoravský Manchester a čínské hadříky

Úpadek českého a moravského maloměsta je zjevný i ve Svitavách. Vnější vzhled domů se zlepšil, ale vnitřní život města hrozně trpí automobilismem, existencí nákupních center na okrajích a zoufalým nedostatkem pracovních příležitostí.

Městu Svitavy se říkalo západomoravský Manchester. Obrovské textilní továrny tu dodnes stojí v samém středu města, jedna z nich je přebudována s podporou EU na kulturní a společenské centrum (s restaurací, knihovnou, divadelním sálem, mnoha klubovnami a učebnami, připojenými na internet a poskytujícími zázemí městskému spolkovému i společenskému životu. Koná se tu národní přehlídka divadla hraného dětmi Dětská scéna a krajská přehlídka amatérského divadla Fanda, ta mě ostatně do Svitav přivedla). Kulturně společenský dům se jmenuje Fabrika a patří dnes spolu s několika kostely a starou radnicí k dominantám města.

Svitavy jsou vůbec kulturní město, působí tady nejrůznější amatérské soubory, některé z nich už legendární, je tu dramatická školička, jejíž žáci vynikají na národních přehlídkách a soutěžích, a to mluvím jenom o divadle, jehož prostředí trochu znám, ale koná se tu i celostátní soutěž a výstava amatérské fotografie, Porta a další akce – nechci jen vyjmenovávat bez znalosti věci. Stále tu normálně funguje kino, mají zde divadelní předplatné s dobrým programem.

Svitavské náměstí je rozlehlé, lemované podloubím, dlouhé půl kilometru, malebné. V podloubí se prodává vesměs textil a levné boty, jsou tu dvě pekárny, trafika a prodejna zeleniny (bídná), papírnictví a nějaké čaje a tak, ale množství obchodů s nekvalitním textilem východní provenience nebo přímo second handů je zarážející. Čtenář neznalý poměrů v České republice by se mohl podivit, proč by mělo být v „západomoravském Manchesteru“ divné, že se na náměstí všude prodává textilní zboží. Znalec poměrů si domyslí, že textilní průmysl ve Svitavách v současné době už neexistuje, podobně, jako neexistuje v Aši, v Liberci nebo ve Varnsdorfu.

Když jsem se s ředitelem Střediska kulturních služeb Petrem Mohrem bavila o tom, jak lidé přijali přestavbu fabriky na kulturní zařízení, říkal, že shoda rozhodně nebyla stoprocentní ani okamžitá, že teprve teď, po pěti letech, si zvykají a kulturní Fabriku přijali za svou. Člověka při tom napadne, že lidem možná ani tolik nevadí to, že se továrna, která byla činná ještě na počátku 90. let 20. století, změnila v kulturní zařízení, kdyby ve městě zůstaly jiné továrny, které by zajistily, tak, jako dřív, lidem jistotu práce a perspektivu. Že nejsou proti kulturnímu využití prázdné továrny, ale jaksi anachronicky proti jejímu předchozímu uzavření.

Ten naprostý pád textilního průmyslu, na který jsem si třeba v Aši už zvykla, mě ve Svitavách znovu zarazil. Způsobily to krámky s aušusovým zbožím v podloubí, tolik hadrů a bot na první pohled zbytečných, nepohodlných a netrvanlivých snad ani nikdo nepotřebuje, člověk by čekal třeba řeznictví, zeleninu, knihkupectví a hračkářství, nějaké lahůdkářství a bufet s polévkou, koloniál, hodinářství, lékárnu, drogerii – a samozřejmě hospodu, kde se vaří. To je zřejmě všechno po obvodu města v supermarketech, na něž se přenesl tržní smysl, přináležející původním náměstím, a jejichž přičiněním se z náměstí ten smysl naopak vytratil a zmrtvěla tak, jak jsem to viděla v sobotu po ránu. V pátek večer byl pohled dekorován blikáním heren.

To není nic proti Svitavám, takhle to vypadá ve všech menších českých a moravských městech v sobotu dopoledne – po obvodu rachotí nákupní káry a zpívají pokladny, zatímco na náměstí chcípl pes. Už jsme si zvykli a radši se sami sebe neptáme, jestli jsme to takhle opravdu chtěli.

Iluze 90. let, že privatizace přinese svobodné podnikání a to rozšíří sortiment a vrátí do měst radostný sousedský vzruch, zmizela, marně jsme psali, že supermarkety zlikvidují drobné obchodníky. Věděli jsme, že se to stane, vždyť to bylo logické, a nešlo tomu zabránit. Obchodní řetězce nás dostaly bez boje.

Svitavy, pro ty, kteří nemají v hlavě národnostní mapu Československa s jeho německou vnitrozemskou enklávou na Vysočině a Hřebečsku, byly město německé. Německy hovořili všichni jeho velkopodnikatelé 19. a 20. století, německy hovořili mecenáši. Do dějin německého obyvatelstva Svitav (Zwittau) patří i proslavený příběh Oskara Schindlera, frajera a hochštaplera, pozdějšího zachránce stovek Židů z tábora smrti (pusťte si Spielbergův film Schindlerův seznam, tam to všechno je, a co tam není, najdete v muzeu).

V tom hospodářsky se rozmáhajícím městě v 19. století se podnikatelé předháněli v dobročinnosti a okrašlovacích aktivitách, zakládali školy a sirotčince, americký tiskový magnát Valentin Oswald Ottendorfer, svitavský rodák, založil knihovnu a nechal pro jejích 22 000 svazků postavit nádhernou budovu, která vypadá, jako by ji přestěhoval z Bostonu, ale také přispěl na zřízení nemocnice, městského sirotčince a starobince, a tyto instituce finančně zabezpečil. Ottendorfer, v té době významný a ctěný občan města New Yorku, se slavnostního otevření obou institucí osobně zúčastnil. K tomu jej ostatně přiměl muž, který měl o rozkvět Svitav mimořádný zájem, starosta Johann Budig, který za svoje poslání pokládal vybudování svitavské nemocnice a zřízení vodovodu pro obytné domy i pro továrny. Budig také postavil elektrárnu, kterou věnoval městu v roce 1911.

Jistě i tehdy se na radnici děly všelijaké věci a stavby veřejných budov byly bezpochyby zdrojem zbohatnutí s konšelstvem propojených firem, o tom se bezpochyby najdou materiály v archivu a budou to podobné historie jako v jiných podobných městech, takové, jaké známe ze současnosti. Péče o veřejné blaho je však na našich maloměstech patrná ještě po stu letech a těžko ji zpochybnit.

Rozpad českého a moravského venkova není sice zrovna tématem na první stránky novin, ale píše se o něm, v souvislosti se zemědělstvím, kvalitou potravin a vůbec kvalitou života, k níž patří i příležitosti k rekreaci a krajinné krásy. Úpadek českého a moravského maloměsta je kapitola, o níž se nemluví vůbec, a přitom to člověk vidí hned, jak tam přijede. Vnější vzhled domů se zlepšil, ale vnitřní život města hrozně trpí automobilismem, existencí nákupních center na okrajích a zoufalým nedostatkem pracovních příležitostí. Z pojmu (malo)měšťan zůstalo jen to hanlivé, směšně konzervativní, malicherné, omezené. To cenné, totiž vztah k vlastnímu (malo)městu, snaha o jeho vzestup a péče o jeho potřeby se z pojmu vytratilo.

Ostatně žádný konkrétní podnikatel v našich maloměstech už nepodniká, všechno je to složitě propojené bůhví kam a z celé ideologie osobní zodpovědnosti za vlastní život, skutky a prostředí, v němž žiju, zůstala jen zpotvořenina, která se hodí tehdy, když se po nás chce, abychom si něco, co dosud šlo ze společné kasy, sami platili.

Na internetu jsem našla, že v časech, kdy není tak škaredě a zima, jako bylo této víkend, se na svitavském náměstí konají farmářské trhy. Na fotkách to vypadá moc pěkně. Kdybych tam byla třeba v máji, možná bych tenhle článek nenapsala.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Zima1

Petr Jedlička - editor zahraničního zpravodajství

V máji Středa, 10.Dubna 2013, 13:10:52

Nebyl jsem ve Svitavách zrovna v květnu, nýbrž (loni) v červnu, ale to myslím vyjde na stejno ... v neděli okolo druhé hodiny odpolední bylo náměstí naprosto prázdné, pouze na horní kašně seděly vrány a u ní tři bezdomovci. Měli jsme zde s ženou asi dvě tři hodiny čas před odjezdem vlaku, a tak jsme prošli celé centrum. Ze všech podniků byl otevřený jen supermarket Albert v horní části náměstí, předražená pizzerie vařící z polotovarů u hotýlku asi pět minut od náměstí a jakýsi malý zakouřený bar u dolního konce náměstí, kde vařili nějaké maso a smažili sýr. Mimo tyto podniky nebylo kde se najíst – jediná restaurace na náměstí (myslím U Dobrého ducha, nebo tak nějak) byla zavřená a zavřená byla i ta ve Fabrice, respektive tam nebyl kuchař. V celé budově Fabriky jinak mimochodem byli jen vrátní či pracovníci ostrahy, nebo jak to nazval, a spousta zamčených dveří. Odjížděli jsme přesvědčeni, že se ve Svitavách podruhé nezastavíme ...

... ale abych byl spravedlivý: ve městě zůstala spousta zajímavých domů v typickém stylu přelomu 19. a 20. století, okraje Svitav lemují nové cyklostezky a některé hostince ve městě čepují pivo z místního svitavského či blízkého poličského pivovaru, nejen ten všudypřítomný Staropramen a Gambrinus bez chuti.

Lepenka

Michal Špína - komparatista

Manchestery západní Moravy a východních Čech — Středa, 10.Dubna 2013, 18:34:31

Taky tam působí punková kapela výkup jablek.

Mám velmi rád označení typu "západomoravský Manchester", zvlášť když uvážíme, k jakému městu, k jaké sociální a ekologické situaci se to sídla českých a moravských okresů politických i soudních hlásila. — Dvacet minut vlakem od západomoravského Manchesteru leží východočeský český Manchester Ústí nad Orlicí; mezi další české Manchestery patří, pokud vím, přinejmenším Liberec, Humpolec, Kolín a Broumov.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.