Muž, který zkrotil supermarkety

Nový francouzský zákon zavádí pravidlo, podle kterého musí supermarkety odevzdat neprodané potraviny charitám. Jakkoliv jde o bohulibý nápad, nesmí se stát výhradní politikou boje proti chudobě.

Reflektory září, famfáry hrají, na červeném koberci se před blesky fotoaparátů plaše usmívá drobný mladý muž v brýlích s tmavou obroučkou. Hlas v reproduktoru s nadšením zvolá: A sympaťákem měsíce května se stává… Arash Derambarsh!

Ne, tato scéna se nepřihodila na nedávném filmovém festivalu v Cannes. Tato scéna se totiž nepřihodila vůbec, ačkoliv by si ji Arash Derambarsh, zastupitel pětaosmdesátitisícového města Courbevoie, které leží osm kilometrů severozápadně od centra Paříže, zasloužil.

Podařilo se mu totiž přesvědčit francouzské poslance, aby přijali zákon, který tamním supermarketům zakazuje vyhazovat a znehodnocovat neprodané potraviny. A naopak je nutí, aby je odevzdávaly k charitativním účelům.

Že lidstvo na jedné straně nehorázně plýtvá jídlem a na druhé straně stále více lidí chudne a hladoví, není žádná novina. Média si v posledních letech oblíbila iniciativy typu Food Not Bombs či Zachraň jídlo, které na tento problém poukazují.

Reportáže o tunách vyhozených potravin můžeme vídat takřka pravidelně – připomeňme si například nebohé papriky, jež zetlely na českých polích vloni na sklonku léta. Na motivy plýtvání potravinami a dumpsterdivingu – tedy lovení jídla z kontejnerů, nejčastěji těch za supermarkety – vznikla také řada dokumentárních filmů. A hovoříme-li o Francii, tak tam připadá na každého občana až třicet kilogramů jídla v popelnici ročně, z toho sedm kilo ještě v původním obalu.

Arash Derambarsh při kampani do komunálních voleb. Foto arashderambarsh.tumblr.com

Jídlo se vyhazuje v domácnostech, ve školních jídelnách, v restauracích, v supermarketech, zkrátka všude.

Zatímco v domácnosti ještě můžeme uplatnit zdravý rozum – s každým kouskem potraviny přece hážeme do koše i peníze, které jsme za ně utratili, v supermarketech je to úplně naopak. Zdravý rozum jakoby si s logikou velkého byznysu vůbec nerozuměl. Vyhazování potravin do popelnic zde má naopak hluboké opodstatnění.

V diskuzi o plýtvání potravinami jsme mohli často slýchat, že České republice je pro obchodníky výhodnější neprodané jídlo zlikvidovat, než darovat potřebným, a to kvůli patnáctiprocentní dani z přidané hodnoty. My nic, my muzikant, to všechno zlý stát…

Od prosince loňského roku už je to jinak. Generální finanční ředitelství zavedlo nová pravidla, která supermarketům umožňují darovat jídlo potravinovým bankám bez daňové zátěže. Je to samozřejmě sympatické a nese to svoje výsledky. Potravinovým bankám narostly zásoby.

Ovšem jakkoliv je takový krok motivační, stoprocentní výsledky nemá. Úkolem supermarketů je totiž jídlo prodat, nikoliv darovat, což například znamená, že supermarkety neztrácejí ke svému odpadu z neprodaného jídla vztah.

Je to totiž jejich neprodané jídlo a každý jeden člověk, který si je přivlastní, přestává být potenciálním platícím zákazníkem. Každé naťuklé jablko, každá oschlá hlávka zelí a každý jogurt s končícím datem trvanlivosti, které si vyloví z konťáku za supermarketem partička studentů nebo jiných chudáků, co mají hluboko do kapsy, je také obchodní transakcí, jež se neuskutečnila.

Právě z toho důvodu tolik supermarketů své kontejnery s vyhozenými potravinami zamyká, případně to vše ještě znehodnocuje chemikáliemi, aby si „černí pasažéři“ nemohli pošmáknout. Známe ale i horší případy, kdy byli lovci odpadků kriminalizování.

Ve Francii se nyní v souvislosti s novým zákonem připomíná příběh devětapadesátiletého otce šesti dětí – pracujícího za minimální mzdu pro supermarket Monoprix v Marseille – který málem přišel o svou práci poté, co se pokusil odnést si po šichtě domů šest vyřazených melounů a dva saláty. Aneb když z toho nemáme nic my, nebudete z toho mít nic ani vy.

Špatný pocit z vyhozeného jídla jde nejspíš od určité míry stranou.

Nový francouzský zákon se bude týkat prodejen nad čtyři sta metrů čtverečních – ty všechny budou muset podepsat smlouvy s charitami, v opačném případě jim hrozí pokuty až 75 000 eur.

Opatření, které přijali francouzští poslanci napříč politickým spektrem, je v zásadě jedním z mála účinných řešení nesmyslného koloběhu produkce toho, co je určeno čistě k likvidaci. Jeho cílem není na prvním místě zaplnit sklady potravinových charit od podlahy po stropy jídlem a nakrmit hladové, ale naučit supermarkety tomu, co lze zvládnout na úrovni domácnosti: neplýtvat.

Hladovějící a nuzní jsou přece důsledkem chyb v společensko-politickém systému. Bylo by dalším krokem na scestí, pokud bychom uvěřili, že medicínou mají být supermarkety se svou handlířskou morálkou.

Vraťme se ale ještě na chvilku k onomu muži s plachým úsměvem. Jak to vlastně všechno Arash Derambarsh dokázal? Během čtyř měsíců získal dvě stě tisíc podpisů pod petici a podporu celebrit, s čímž úspěšně apeloval na poslance. Nyní by chtěl k témuž přesvědčit i všechny ostatní, nejen evropské, státy.

Přejme mu úspěch – a ještě více si přejme, aby hladoví nemuseli čekat, co upadne do popelnice za supermarketem, ale měli spíš šanci otevřít si třeba svůj vlastní malý obchod, pekárnu, výrobnu sýrů nebo založit sad… Mělo by to přece nějak jít.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.