Jídlo místo zbraní, ulice místo Ježíška

Brněnská skupina Food Not Bombs vaří pro bezdomovce každou sobotu. Tu poslední před Vánocemi se její stánek ocitl v těsném sousedství jednoho z ukřičených a přelidněných brněnských vánočních trhů.

Zuzka_7g_cb

Zuzana Vlasatá

23.12.2014 10:24

Sobota před poslední adventní nedělí tohoto roku. Svátky frenetického nakupování vrcholí. Odpadkové koše v centru Brna přetékají plastovými kelímky od turbomoštů, svařáků a všelikých více či méně pitelných punčů. Aspoň, že už z chodníků zmizely
nevábné stopy těch, co se nad ránem potáceli z vánočních večírků.

Možná si je na svých podrážkách odnesly davy lidí, hledající ducha Vánoc v obchodech. Možná – snad je to ta pravděpodobnější varianta – je stihla odstranit jakási úklidová četa.

O čtvrté hodině noční z pátku na sobotu Brno vypadalo, jako by začínaly poslední Vánoce v dějinách lidstva. Před čtvrtou odpolední v sobotu to však není o mnoho slavnější. Náměstí Svobody a Moravské náměstí – tedy místa, kde se letos usadily vánoční trhy – takovou invazi lidu snad ještě nezažila.

Oko návštěvníka se ne a ne zachytit o něco milého. Kolotoče, pach přepálených klobás a především stres, že máme málo napečeno, málo naklizeno a málo nakoupeno…

Vedle tohoto chaosu rozbíjí svou malou základnu skupinka mladých lidí s pestrobarevnými punkovými účesy: iniciativa Food not Bombs, neboli Jídlo místo zbraní. Dnes neuklízejí, nepečou, nenakupují. Přišli nasytit bezdomovce.

Jídlo místo zbraní
Myšlenka Food not Bombs se zrodila už v osmdesátých letech v anglo-amerických anarchistických kruzích, aby poukázala, že světu není zatěžko vyvíjet nové zbraně určené k zabíjení lidí, a vedle toho nechat hladovět chudé na ulici. Dobrovolníci proto začali rozdávat jídlo bezdomovcům, s čímž spojili i popularizaci svých názorů proti zbrojení a proti rozličným zvůlím kapitalismu.

„Moje“ punková skupinka Food not Bombs se nechtěla fotit. Na této archivní fotce jsou se slavnou várnicí s jídlem pro chudé dva členové jiné skupinky. Foto Peter Tkáč

Brněnská skupina Food not Bombs rozdává jídlo lidem bez domova po celý rok vždy v sobotu od půl čtvrté právě zde na Moravském náměstí. Získává jej z jedné vegetariánské restaurace – metodou co se nesní, to se rozdá – a pak také navštěvuje kontejnery za hypermarkety, odkud loví potraviny, které se podle oficiálních měřítek nehodí k prodeji a konzumaci, reálně jsou to však stále dobré a kvalitní.

Říká se tomu například dumster diving nebo taky freeganismus. Následně z nich vaří něco na způsob guláše. Vždy ovšem bez masa.

Guláš je navařený do velké železné várnici, jídlo z restaurace čeká v bílých plastových kyblíčcích. Rýže, zeleninové karbanátky, omáčky, saláty… Prostě zbytky. Ale dobré zbytky. K tomu také několik bábovek a vzhledem k datu v kalendáři samozřejmě i vánoční cukroví.

Lidé, kteří sem přicházejí, dostávají naloženo do plastových krabiček a pojídají plastovými lžičkami. Kluci a holky z Food not Bombs pak vše umyjí a připraví na příště.

Začíná to pozvolna, ale nakonec se tu dnes nají několik desítek zájemců. Muži i ženy. Mladší i starší. Někteří upravení, někteří méně. Najde se i nějaká ta od alkoholu odulá tvář.

Food not Bombs podporují Klinku... Foto Peter Tkáč

Ročně přečtu asi dvě stě knih
Víme, že osudy lidí, kteří sem chodí jíst, jsou často složité, že si mnozí ve svých životech ledacos zpackali sami. Ale před Vánocemi jsme si všichni rovni. Tak se tedy právě zde, v tomto sváteční shonu ptáme, jak se mají a jak budou slavit…

Mnozí z nich hovořit nechtějí a o focení v podstatě nemá smysl mluvit. Několik z nich se ale rozpovídá. Ze všeho nejdříve Petr. Člověk křehké konstituce a neurčitého věku. Dětský výraz ve tváři a nevinné oči. Prvního března to bude šest let, co je na ulici.

Kdysi bydlel u babičky. Když zemřela, šel k rodičům. Ale prý spolu moc nevycházeli. Nakonec zkusil štěstí v Brně… Petr spává ve výklenku Bílého domu v centru města. Má tam prý své věci a spacák a nikdo jej tam neruší. Ze „sociálky“, která činí 3410 korun (částka, kterou každý z lidí na ulici zná na korunu přesně) si platí permanentku do knihovny, kam si chodí každý den číst. Ročně prý zvládne až dvě stě knih.

„Co čtete?“ ptám se. Petr otevře batůžek s logem již dávno neexistujícího telefonního operátora a vytáhne knihu Bráchové a jiné katastrofy. „Má to dvacet dílů. Dvě mladý holky se stanou čarodějkama. Je to dobrý. Teď už tu sérii čtu podruhé,“ říká. Prý má rád dobrodružné knížky, i ty dětské, protože si u nich odpočine.

Před Vánoci se rozdávalo i oblečení. Foto Peter Tkáč

Mám trochu výčitky z toho, že zatímco si se mnou Petr povídá, fronta na jídlo se prodloužila. Nechtěla bych, aby kvůli mně o něco přišel. Taky se trochu stydím za svůj asi tři roky starý MP3 přehrávač, kam si náš rozhovor nahrávám.

„To je asi drahé, že?“ ptá se mě. Chce se mi říct, že ne, že je to vlastně taková šunka, že ji mám dlouho a stála jen asi dva „litry“… Místo toho se zmůžu na: „Vlastně docela jo. Dostala jsem to kdysi k Vánocům od rodičů.“

Pošlu Petra do fronty a jdu si povídat s Honzou. Je mu čtyřicet sedm. Baví se se mnou ochotně. Sekunduje mu k tomu dvaačtyřicetiletý René. Pro pana Honzu to budou letos deváté Vánoce na ulici. René zas tvrdí, že je venku měsíc. O tom, co se mu stalo, hovořit nechce. Prý má ale rodinu a dlouho už na ulici nebude. Doufejme…

Proč pracovat, když máte exekuce?
„Vánoce jsou to nejhorší, co může být. Všechno si to uvědomíte mnohem víc a ještě je do toho zima,“ říká Honza. Petr si moc nestěžoval. Svátky prý nijak zvlášť neprožívá. Oba, stejně jako další lidi tady, zajdou na Štědrý den na filé a bramborový salát do Armády spásy. Problém ale je, že tam „večírek“ začíná asi ve tři a za hodinu a půl se končí. „Potom jdu ven.“

O něco lepší plány má devětačtyřicetiletý Jiří – drobný a dosti upravený bývalý podnikatel v recyklaci stavebního odpadu, inženýr stavař a svého času i úředník v městské části Brno-střed. Na Štědrý den dostal pozvání od kamarádky.

Bez prostředků a bez domova skončil před pár lety, když mu úřady napařily tři čtvrtě milionovou pokutu. Od té doby je prý na ulici tak zhruba napůl. Má kontakty, díky kterým si občas přilepší nějakou prací. Spává i u známých.

Venku se de facto schovává před exekucemi. Vlastně se mu prý nedaří špatně. Má více času a méně stresu, než když podnikal. Proč se ale nenechá zaměstnat? „Když vám hrozí exekuce, proč pracovat? Všechno vám seberou. To bych byl idiot, kdybych pokračoval v práci zadarmo.“

S Jiřím si vykládáme docela dlouho, takže mu stydne jídlo, což je mi trapné. Ale je docela upovídaný, tak snad to není jen na mně.

Jméno restaurace, která jídlo dodává, se nedozvím... Foto Peter Tkáč

Popijeme, pobavíme se a nebudeme vnímat, že jsem na ulici
Úplně jiný případ je třiadvacetiletý Vlastík, pohledný vytáhlý kluk s milým slováckým přízvukem. „Teď jsem čtyři týdny na svobodě. Seděl jsem dvacet šest měsíců za přečin krádeže,“ usmívá se na mě, já na něj a strkám si ruce do kapes, abych překontrolovala, co všechno v nich mám…

Vlastík seděl už podruhé. Prý za krádež tří čokoládových tyčinek. Když namítám, že za tohle nemohl dostat dvacet šest měsíců, trvá na svém.

„Na ulici jsem už pět let. Bydleli jsme v Břeclavi. Taťka umřel, mamka začala pít. Skončil jsem v dětském domově. V osmnácti jsem podepsal smlouvu, abych dostudoval. Otevřeli mi účet, tam bylo sto třicet tisíc korun. Měl jsem velké oči. Odjel jsem do Břeclavi. Mamce jsem dal deset tisíc na automatickou pračku. Ta to propila a prohrála na automatech. Pak vyměnila zámek a nashle. Vyhodila mě a zůstal jsem na ulici. Ale ulice mi dala víc než dětský domov a kriminál dohromady. Na ulici si člověk váží i toho nejmenšího, co má. Tady člověk potká opravdové kamarády...“ líčí.

Vlastík žije partou, kterou na ulici potkal. Je jich asi osm, prý si pomáhají. Někdo se vyzná na úřadech, někdo v penězích. Většinu dne popíjejí. Spát chodívají do upraveného dopravního kontejneru projektu People in Safety.

Lidi se tady nechtěli nechat fotit. Až na Vlastíka. „Klidně si mě foťte. Mně to nevadí. Bude to za dvacet korun.“ Foto Peter Tkáč

„Na Štědrý den půjdeme celá parta na oběd do Armády spásy. Večer si sedneme do té naší bůdy, dáme si cukroví, co mi slíbila jedna hodná paní, popijem, pobavíme sa. A nebudem vnímat, že jsme na ulici. Bude to pěkné. Jako každé Vánoce. Ale ta bolest hlavy na druhý den…“

Když jsem skončil na ulici, musel jsem se smát
Po Vlastíkovi si se mnou povídá pán, kterému podle jeho slov táhne na osmdesát. Vůbec na to nevypadá. Je to takový milý a moudrý děda. Mluví učeně, na své češtině si dává záležet. Bývalý vysokoškolský učitel. Své jméno prozradit nechce.

„Na ulici jsem se dostal pro svoji blbost. Ručil jsem někomu, kdo si vzal půjčku, a skončil jsem v exekuci. Když jsem se to dozvěděl, musel jsem se smát.“

Pan učitel má kde bydlet. Se svým děvčetem, jak říká, si platí kousek bývalé kanceláře v domě, který má být v příštím roce zbourán. Tváří se ale naprosto nad věcí. Na Vánoce si prý s děvčetem zapálí svíčku a bude jim dobře.

„Já mám rád staré filosofy. Seneca říkal: Nemá smysl naříkat nad neštěstím a věřit v budoucí štěstí. Měj vždy na mysli všemožný rozmar osudu,“ vypráví blahosklonně.

Je toho mnoho, o čem bychom si mohli s panem učitelem povídat, ale točí se kolem nás více lidí. Jeden muž – říká, že by nerad zahanbil Karla Gotta – mi nabízí, že mi předvede, jak dobře zpívá. A umí to vskutku dobře. Ale jsou tu i další a já mám zmrzlé nohy a chci jít domů, do tepla.

V tom si však všimnu, že za panem učitelem nesměle postává Petr, se kterým jsem mluvila na začátku. V ruce drží platovou figurku tučňáka a maličké přání. „To je pro vás k Vánocům,“ říká a předává mi dárek. Jsem naměkko. Šmátrám do kapes, jestli v nich něco nenajdu, ale nemám se čím revanšovat. Je mi to líto.

Doma, v klidu, si prohlížím přáníčko od Petra a nacházím v něm citát z Williama Blakea: „Svět spatřit v jednom zrnku písku a nebe v polní květině. Na dlani držet nekonečno a věčnost prožít v jedné vteřině.“

Lidi by prostě neměli být bez domova. A už vůbec ne takoví, jako je Petr. Bezelstní a bez ostrých loktů, které si prý žádá dnešní doba.

Návštěva Food not Bombs mi přichystala ten nejvánočnější zážitek uprostřed brněnská adventní katastrofy. Lituji ženu, která, když kolem nás procházela, pronesla: „Tohleto tady ale kazí sváteční atmosféru.“


Autorka s Vlastíkem před stánkem Food not Bombs. Pěkné Vánoce. Foto Peter Tkáč

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.