O pravdě, cynismu a jiných běsech
Jaroslav BicanČíst si své staré texty po delší době může být docela zážitek. Výsledkem mohou být úvahy o cynismu, pravdě a lásce a životních křižovatkách, zkrátka o věcech, které se člověku honí hlavou a se kterými se tak porůznu potýká.
Máloco je tak poučné jako číst po několika letech si své vlastní texty. Člověk si říká, jak moc se posunul a změnil, nebo jak se na něm podepsal čas, který od napsání textu uplynul. Občas se diví, co to vlastně stvořil. A ptá se, to jsem napsal opravdu já?
Čím to, že dnes se mi už taková slova na mysl nederou? Jsem to stále ještě já? Nebo to tehdy psal někdo jiný? Tak naivní jsem byl? A teď jsem už chytřejší? O poznání zkušenější? Nebo jen jaksi okoralejší? Mám větší nadhled? Anebo jen dřívější ideály už neberu tak vážně?
A tak si čtu některé své starší texty, třeba ten, který pojednává o dobrácích: „Znám lidi, kteří si stále donekonečna vyčítají to, že nemají ostré lokty či odvahu podnikat atd. Ale co když je to právě naopak? Co když je jejich největším darem a nevýslovným talentem to, že takoví nejsou? A tak namísto toho, aby sami sebe přijali, trápí se něčím, co je zbytečné.
Chyba totiž není v nich. Hlavní potíž bývá v tom, že jsou se svým trápením sami, mají pocit, že jsou jediní, kdo v tom drsném světě nedokáže obstát, a proto v první řadě obviňují sami sebe. Buď jsou nešťastní, protože se nejsou schopni světu přizpůsobit a stále dokola si to vyčítají, anebo se mění a svět tak přichází o krásné čisté duše, kterých je tolik zapotřebí.“
Text pak končí někde ve vysokých tóninách patosem prostoupené výzvy, deklarace a zvolání: „Myslím, že dobráci mohou změnit svět. Dokonce bych řekl, že jsou tu od toho, aby ho změnili. Dovedete si snad představit, že by ho mohl změnit cynik, narcis nebo prospěchář? Ano, vždy je možné udělat hnusný svět ještě hnusnějším, ale v takovém případě se vlastně o žádnou změnu nejedná.
Proto, pokud někdy ve svém životě budu v situaci, kdy se budu muset nějak postavit k tomu, jak vychovávat syna, který je dobrák, určitě ho nechci vést k tomu, aby se měl před světem na pozoru a ve snaze se mu ubránit potlačil svoji přirozenost. Chtěl bych, aby sám sebe přijal a nikdy nelitoval toho, že je takový, jaký je. Není totiž většího daru. Každá přirozenost má podle mne svůj vlastní hlubší smysl, jen ho nalézt. Aby to dokázal, musí objevit svůj vlastní aktivní přístup k životu, jen tak může být šťastný.“
Tak počněme napřed tím cynismem. Je to opravdu náhoda - ale zrovna dneska, ještě než jsem spatřil tento článek, mi náhle projela hlavou myšlenka (ani už si přesně nevzpomenu z jakého popudu a v jaké souvislosti), že po té řadě let strávených v tomto životě a na tomto světě není možno se podivovat nad tím, že jeden si jako určitý způsob ochrany před jedovatými imisemi vybuduje určitou míru cynismu.
Ale, jak Jaroslav Bican naprosto přesně konstatuje, je více druhů cynismu. Vedle tohoto ryze obranného cynismu v zájmu uchování vlastního duševního zdraví existuje i cynismus programatický, destruktivní, až vysloveně zlý. Jeho majitel ho používá také jako obranný štít - ale štít proti tomu, aby on sám byl povinen jednat mravně. On si své vlastní nemravné jednání vždy dokáže dokonale zdůvodnit poukazem: "Ale co po mě chcete! Vždyť se jen podívejte, jak všichni ostatní jsou přece t a k é špatní! Tak proč zrovna j á bych měl zachraňovat tenhle svět!"
No, a je to. A když si tohle jednoho krásného dne řeknou všichni, pak tento svět opravdu už může jít k čertu.
Měl jsem kdysi v zaměstnání dvě kolegyně. Jedna, když dospěla k názoru, že ten druhý dělá něco špatně, okamžitě mu to vytkla ostrým, řezavým hlasem, způsobem, který u adresáta budil vzápětí pocit vlastní naprosté méněcennosti.
Ta druhá: mladá,veselá, atraktivní, a - až neskutečně citlivá a ohleduplná, když chtěla tomu druhému naznačit, že by to či ono mohl přece jenom dělat nějak lépe, sdělila mu to svým milým hlasem s až téměř omlouvavým tónem, takže dotyčný se cítil spíše vyznamenán a oblažen její přízní.
My dva jsme se celou dobu naší společné práce vzájemně tak trochu popichovali; a až v okamžiku loučení, když odcházela do svého nového zaměstnání, jsem jí přiznal mé pravé mínění o ní. S tím, že kdyby se jednou podařilo takové lidi jako je ona naklonovat a rozmnožit, že pak by tento svět mohl konečně získat opravdu lidský a vstřícný a lásky plný charakter.
Ta otázka je: co udělat, když ještě v dostatečné míře neovládáme techniku klonování?
Opravdu by to nešlo třeba i bez toho?