Politický zápisník III. Dobrý politický tah jako předzvěst nové doby

Redaktor domácí rubriky Vratislav Dostál zveřejňuje politický zápisník ze třetího zářijového týdne. Kromě zápisků z četby obsahuje poznámky na okraj průběžného analytického zpravodajství.

Pondělí
Některé věci se nemění: Před dvaceti lety, v roce 1994, vydal Prince album Come, kritika ho sice odmítla, myslím ale, že neoprávněně. Come patří mezi desky, které lze poslouchat i s odstupem času, minimálně titulní asi třináct minut dlouhý opus je skvělý i dneska.

Jde o Princeovu nahrávku, která pracuje s erotikou a sexem daleko nejexplicitněji (což je u něj co říct) ze všech jeho alb: mimochodem, poslední skladba se jmenuje Orgasm a tvoří ji ženské (spíš dívčí ) sténání a kytarové sólo. Je to deska žánrově i na Prince mimořádně pestrá a její booklet byl koncipován jako parte s podtitulem Prince: 1958-1993.

Důvod byl tento: Prince nebyl spokojen s tím, jak jeho desky propagovalo vydavatelství Warner Music. Vedení firmy mu zase vyčítalo jeho produktivitu, vyčítali mu, že si jeho alba vzájemně konkurovala, neboť je vydával v krátkém časovém sledu. Těžko říct, co všechno za tehdejším sporem bylo, v každém případě se nerozešli v dobrém.

Prince si pak vydával všechno prakticky sám. Od konce loňského roku prosakují zprávy, že Prince chystá novou desku s výhradně dívčí kapelou 3rdEyeGirl. Na jaře s ní objel prakticky celou Evropu, turné mělo ohlas i v České republice. Deska vyjde na sklonku září, jmenovat se bude Plectrumelectrum.

Prince před několika dny nadto oznámil, že 30. září nevydává desku pouze s 3rdEyeGirl, nýbrž i další, a pouze svou. Jmenovat se bude Art Official Age a najdeme na ni už klasickou formuli: Produced, arranged, composed and performed by Prince.

Prince i ve svých šestapadesáti letech dostál pověsti výstředního muže. Kdo vlastně vydal naposledy dvě desky (půjde o Princeův 37. a 38. titul) v jeden den? A obě vyjdou u Warner Music, což je poučení pro všechny, kteří si v nejrůznějších životních situacích říkávají: „Never more.“

Úterý
V neděli zemřel Petr Příhoda, politický komentátor, kterého jsem roky pravidelně četl. Byl jednou třetinou autorského týmu, který pod názvem Podiven sepsal za normalizace zásadní text o českých dějinách. Dalšími autory monumentální a v mnoha ohledech kontroverzní knihy byli Petr Pithart a Milan Otáhal.

Říkám si, že je už na čase se s knihou polemicky vypořádat. Kdo to ale udělá? Pokud bych měl co nejjednodušeji poselství knihy shrnout, označil bych ji za revizionistické a reakční pojetí našich dějin.


* * *

„Hluboké vědomí viny umožňuje budoucí mír.

Osvobodit velké lidské konflikty od naivní interpretace, která v nich vidí boj dobra se zlem, pochopit je ve světle tragédie, to byl nesmírný výkon ducha; odhalil fatální relativitu lidských pravd; naučil člověka být spravedlivým k nepříteli. Jenomže vitalita mravního manicheismu je nepřemožitelná: vzpomínám si na adaptaci Antigony, kterou jsem viděl v Čechách po válce; její autor, učiniv z Kreonta odporného fašistu drtícího nádhernou hrdinku svobody, uškrtil tragično v tragédii.

Takové politické aktualizace Antigony byly velmi v módě po druhé světové válce. Hitler přinesl Evropě nejenom výslovné hrůzy, ale zbavil ji též jejího smyslu pro tragično. Po příkladu boje proti nacismu veškeré současné politické dějiny jsou od té doby viděny a žity jako boj dobra proti zlu. Války, občanské války, revoluce, kontrarevoluce, nacionální boje, revolty a jejich potlačení byly vyhnány z území tragična a odeslány pod pravomoc soudců chtivých trestat. Je to regrese? Ústup do pre-tragického stadia lidstva? Ale v tom případě kdo způsobil tu regresi? Dějiny uzurpované zločinci? Anebo náš způsob chápat dějiny? Říkám si často: tragično nás opustilo; a v tom je možná ten skutečný trest.“ (Milan Kundera: Slova, pojmy, situace. s. 55-56)


Středa
Už zase sleduju jednání Poslanecké sněmovny, opakovaně si přitom kladu tuto otázku: Jak dlouho by si stávající politická garnitura udržela moc v případě, že by lidé nechodili do práce a nejezdili na dovolenou k rybníkům či mořím a namísto toho dva týdny soustavně sledovali jednání poslanců? Legitimita stávajícího řádu by se, troufám si tvrdit, sesypala během pár dnů. A média, jejichž povahou je, zdá se, být za každého režimu především servilní, by přestal brát vážně už úplně každý.


* * *

Často přemýšlím o tom, kolik času musí uplynout, aby se historici pustili do systematické reflexe poúnorových dějin. Vím, existuje bezpočet knih Karla Kaplana, ten ale mapoval období pouze do 60. let.

Hovořil jsem o tom i s přáteli z vydavatelství Paseka, které již ukončilo projekt mapující kompletní české dějiny. Avšak na éru počínájící únorem 1948 rezignovali, údajně tu neexistuje člověk, který by si troufl ji systematicky zpracovat. Nezbývá, než čerpat z rozličných memoárů, deníkové literatury, dílčích studií.

A tu je poučné konfrontovat jednotlivá svědectví vztahující se k téže situaci.

„Na Letné se Vaculík prvně urazil, že ho nikdo nepozval k mikrofonu, a už se pak vyhýbal mítinkům v divadlech. Nesouhlasila jsem s ním a velebila Ivana Klímu, s nímž jsem se na jevištích stávkujících divadel potkávala. Říkala jsem si, že k revoluci nikdo nikoho nezve, tam člověk prostě přijde, nebo nepřijde. Ale asi to bylo ještě jinak. Ludvík už nejspíš spatřil záblesk budoucnosti. Snad ten, který probleskl, když z balkonu Melantrichu společně zpívali Karel Kryl s Karlem Gottem státní hymnu. Spojilo se nespojitelné. Dobrý politický tah skrýval předzvěst nové doby, která bude přát Gottům, ne Krylům.“ (Vlasta Chramostová: Vlasta Chramostová, s. 14-15)

„Na podzim 1971 byly tzv. volby. Samozřejmě byli lidé, kteří si zas nepolepšitelně mysleli, že je to příležitost k projevu nevole. A nevím už kdo, ale byl mezi nimi i historik Tesař, napsali návod, jak je možno podle zákona projevit nesouhlas: popsali jistý, jedině dovolený a platný způsob škrtů na kandidátce. Kdyby tohoto způsobu užilo milion lidí – a proč by to vlastně bylo nemožné, ptám se vždycky! –, ta vláda by snad opravdu padla, či ne? Milione lidí, od té doby tě nemám rád. A to jsem ti mimo jiné chtěl říct v tom roce 1989 na Letenské pláni.“ (Ludvík Vaculík: Nepaměti /1969-1972/, s. 159)

Čtvrtek
Občanští demokraté spustili, prý po vzoru zahraničních stran, sbírku pro příjem darů. Jejím prostřednictvím mohou členové, příznivci a podporovatelé přispívat ODS a podílet se tak na splácení závazků z minulosti. Vznik konta Pro ODS, pro budoucnost inicioval předseda občanských demokratů Petr Fiala, který vložil první finanční prostředky. „Přidejte se ke mně. Nemusíte nic řešit. Já taky nemám s dluhy nic společného, ale chci mít něco společného s dobrou budoucností ODS,“ vyzval Petr Fiala členy a příznivce v úvodním dopise.

Popravdě Fialovi situaci nezávidím. ODS je zdiskreditovaná zřejmě definitivně, ztrácí voliče, členy i sponzory. Navíc dluží několik desítek milionů korun na zdravotním a sociálním pojištění. Skoro by se chtělo říct, že rozkradla, věrna svým principům, sebe sama.


* * *

„Načerpat co nejvíc síly, abych mohl ne ovládat, ale dávat.“ (Albert Camus: Zápisníky III, s. 230)

Pátek
„Musil jsem kdysi překvapeně konstatovat, že politikové komunistických zemí byli často velice kritičtí ke skutečnosti, která se zrodila z jejich činů, jež se jim proměňovaly před očima v nezvládnutelný řetěz následků. Kdyby byli skutečně tak prozíraví, namítnete mi, proč by byli dávno nepráskli dveřmi? Bylo to z oportunismu? Z touhy po moci? Ze strachu? To všechno je možné. Ale není možno vyloučit, že aspoň někteří z nich jednali vedeni smyslem pro odpovědnost za čin, který kdysi poslali do světa a jehož otcovství nechtěli popřít, hýčkajíce stále naději, že budou s to ho opravit, vychýlit ho, vrátit mu smysl. Čím více se tato naděje ukazovala iluzorní, tím více vystupovala najevo tragika jejich existence.“ (Milan Kundera: Slova, pojmy, situace, s. 60.)


* * *

Po Brně se objevily volební billboardy Romana Onderky. Je to vizionář.
Foto Jakub Patočka, DR

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.