V neděli 14. září 2014 zemřel dobrý člověk Petr Příhoda. Vzděláním a profesí psychiatr, životem neokázalý křesťan, myslitel a intelektuál v tom nejlepším slova smyslu. Setkal jsem se s ním poprvé na samém počátku devadesátých let, kdy patřil k předním tvůrcům měsíčníku Přítomnost, vysoce kvalitního a přesto (nebo právě proto) paradoxně zcela neúspěšného periodika přímo odkazujícího na to nejlepší z první republiky, co stálo zato přenést do té nové, právě se rodící.

Byl také od samého počátku tím nejbližším spolupracovníkem Petra Pitharta; nejprve spolu s ním (a Milanem Otáhalem) přišli s dodnes provokujícím pohledem na české dějiny, později, když se Petr Pithart stal českým premiérem, byl Petr Příhoda jeho zásadním poradcem a neformálně jím zůstal navždy, byť se jejich cesty po volbách v roce 1992 pracovně rozešly.

Tehdy Petr Příhoda praktickou politiku opustil, aby se na 2. lékařské fakultě Univerzity Karlovy věnoval lékařské etice, oboru, který se tehdy začínal znovu etablovat a dnes patří mezi nejdůležitější součásti výchovy budoucích lékařů.

Politiku v širším slova smyslu, jakožto správu věcí veřejných, však neopustil ani na chvíli. Neprofesionálně, jakoby zvnějšku, ji komentoval, glosoval a interpretoval. Činil tak nenápadně, avšak vysoce věrohodně. V éře převládajících silných, ve skutečnosti však převážně dutě dunivých a často hodně narcistních, názorů mluvil zdánlivě měkce a tiše.

Vliv toho, co psal a říkal, byl však významný a trvalý, mnohonásobně podstatnější než vliv oněch „silných“ názorů: ať už v příloze Katolického týdeníku Perspektivy nebo na Svobodce, jak dodnes věrní posluchači říkají publicistickému vysílání Českého rozhlasu 6 a rádia Plus.

K jednomu tématu přispěl obzvlášť významně — interpretaci a pochopení česko-německých vztahů, k přiznání české odpovědnosti za excesy poválečného odsunu Němců a hledání další společné cesty. Porozumění v jeho slovech a textem nebylo planou politickou frází, ale skutečným nacházením toho, co nás spojuje a za sebe musím říct, že právě on mi to dokázal říct líp než kdo jiný — bez tlaku, bez patosu, věrohodně. Byl takový vždycky — v letech, kdy byl plný sil, i v letech nedávných, kdy už ho sužovala těžká nemoc.

Dostalo se v posledních letech do češtiny sousloví veřejný intelektuál. Člověk, který vyslovuje se soustavně k dění, ke stavu společnosti, k jejím pokleskům, mravům a usilování. Ač nemá v rukou ani ždibec faktické moci, jeho vliv je často větší nežli celého houfu ministrů dohromady a především mnohem méně pomíjivý. Nepotřebuje firmy, aby ho sponzorovaly a nemůže být odvolán. Píše, hovoří, ovlivňuje, působí.

Jestli někdo byl a zůstane opravdu podstatným českým veřejným intelektuálem, pak je to právě Petr Příhoda.