Zemřel senátor Jiří Dienstbier

Jaroslav Šabata připomíná Jiřího Dienstbiera jako muže, který byl jedním z klíčových reprezentantů „osmašedesátnické” generace a jehož celoživotní snahou bylo překonávat a překonat svět založený na jakékoli velmocenské nadvládě.

Pro málo zainteresované triviální událost, pro leckoho blesk z čistého nebe. Pro jeho souputníky mého typu příležitost k ohlédnutí za příběhem muže, který byl jedním z klíčových reprezentantů „osmašedesátnické” generace.

Nebyl jím proto, že by zaujímal klíčové postavení v oficiální „osmašedesátnické” reprezentaci, ale že se stal význačným mluvčím spontánního hnutí za občanskou a národní svobodu, bez něhož by Pražské jaro nebylo tím, čím bylo; a bez něhož by neexistoval ani onen typ odporu k „normalizačnímu” režimu, jenž ho vynesl do funkce prvního československého ministra zahraničí po pádu starého režimu. Jiří Dienstbier nebyl zkrátka reformní komunista, šourající se kolem provinciální zdi české politiky. Byl talentovaným evropským politikem; demokratickým Evropanem, v jehož hvězdných hodinách se přetvářel úděl všech Evropanů.

Dokazuje to jeho viditelné angažmá ve třech za sebou jdoucích řetězcích událostí, jejichž společným jmenovatelem je úsilí o demokratický a mírový profil sjednocené Evropy.

První z nich je Dienstbierova zakladatelská role v projektu evropských občanských a mírových iniciativ z druhé poloviny osmdesátých let. V projektu, který urychloval kolaps studené války mezi Východem a Západem důrazem na nutnost úsilí o sjednocení Evropy prostřednictvím po druhé světové válce „zanedbané” mírové smlouvy s Německem.

Druhý řetězec tvoří balkánské války z poslední dekády minulého století. Vysoce talentovaný diplomat Dienstbier se zcela nediplomaticky postavil do cesty onomu proudu evropské politiky, jemuž chyběl cit pro hlubší pochopení vztahů mezi Srby a ostatními národy rozpadající se Jugoslávie.

Třetí rozměr Dienstbierova svérázného vkladu do evropských politických dějin tvoří jeho odpor k americkým vojenským základnám ve střední Evropě. Vyvěral z jeho kritického vhledu do politiky poplatné neoimperiálnímu projektu Nového amerického století. To se vyjevilo v okamžiku, kdy se zrodila Obamova Amerika.

Ve stejném okamžiku se pak definitivně vyjevilo, že úsilí Jiřího Dienstbiera o demokratický a mírový profil sjednocené Evropy je vedeno snahou, která plně korespondovala s nejlepší národní tradicí: s tradicí překonávat a překonat svět založený na jakékoli velmocenské nadvládě.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

národní tradice Neděle, 9.Ledna 2011, 07:20:35

Odkaz na "nejlepší národní tradici" považuji za (v pozitivním smyslu) pozoruhodný v době, kdy národní aspekt je považován za něco převážně negativního a přežilého.
Vize demokratické Evropy bez demokratických národů je iluze.

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

Proč až druhá polovina osmedesátých let? Neděle, 9.Ledna 2011, 16:33:9

I když kolega Šabata připomíná Dienstbiera jako "osmašedesátníka", tak v celkovém hodnocení jeho politické činnosti vyzvedává až jeho politické aktivity začínající v druhé polovině osmdesátých let. Jeho příspěvek a podíl na demokratizaci komunistického systému, o "socialismus s lidskou tváří" patří do šedesátých let, to už lze označit za první bod k úsilí o demokratickou mírovou Evropu a druhý, tedy vystoupení Charty 77, jejímž mluvčím se stal v roce 1978 patří do let sedmdesátých. Ty první dva body zdůrazňuji hlavně proto, že politickou strategií Václava Klause i ODS se v devadesátých letech stalo hlavně snižování a znevažování Pražského jara a šedesátých let a disidentského úsilí, zvláště Charty v letech sedmdesátých.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.