V zájmu lidské důstojnosti zákon zamítněme

Při schvalovaní senátního návrhu zákona o protikomunistickém odboji přednesl Jiří Dienstbier příspěvek, ve kterém vysvětluje, proč by bylo dobré tento návrh zamítnout.

Pane předsedající, vážené kolegyně a kolegové. Bylo by možné zabývat se některými detailními právními problémy tohoto návrhu, např. legislativní odbor upozornil, že možnost odebírání už vydaných osvědčení, jejich morální testování, nepodporuje, cituji: „Princip právní jistoty a stability rozhodnutí, které jsou významnou hodnotou právního státu.“

Možná, že důvodem pro vklad tohoto ustanovení do návrhu zákona je nejistota souhlasu s vydáním osvědčení Ústavem paměti Státní bezpečnosti, jehož četné výstupy jsou značně pochybné. Problémem návrhu zákona však je, aniž si to možná jeho předkladatelé dostatečně uvědomují, že jako celek je v rozporu s hodnotami právního státu a historické pravdy. Zákon nabízí účastníkům odboje postavení válečného veterána a účastníkům odporu morální satisfakci. Potvrdil jim to i nějaký diplom a odznak. Potíž je v tom, že žádný zákon nemůže pevně určit, co je odboj a co je odpor a co je důsledek pronásledování nevinných lidí. Lze sotva přijmout, že rozhodnutí, kdo má na jaký titul nárok, má být v kompetenci státních úředníků.

Rozpor s principy právního státu je také v tom, že návrh zákona vyděluje kategorie občanů, kteří na uznání nemají mít nárok. Např. členy komunistické strany, cituji: „S výjimkou těch, kteří byli členy v období pouze od 1. ledna 1968 do 1. května 1969.“ Na absurditu tohoto požadavku už upozornil kolega Pithart. Ale tento požadavek se bohužel opírá o uznání celého období od února 1948 do roku 1969, 1989 jako komunistické totality. Po únoru se režim samozřejmě snažil prosadit totalitu často krutými prostředky. Ale už od smrti Stalina a Gottwalda ztrácel sílu totalitu zajistit. V období od roku 1956 do pražského jara se v souboji s degenerující mocí stále rozšiřovala svoboda slova a kultury, pod tlakem odpůrců stalinismu začali být propouštěni političtí vězni a debata o překonání importované stalinistické varianty orientální despocie postupně pronikala z vysokých škol, redakcí, uměleckých kruhů a společenských věd do státního a stranického aparátu.

K předním nositelům odporu k režimu přece patřili i komunisté Vaculík, Kundera, Klíma, Liehm, Goldstücker, Kosík, později Kriegel, Šik, Smrkovský a tisíce dalších, kteří usilovali o obnovení evropského demokratického antitotalitního základu socialismu.Vrcholem tohoto úsilí byla obnova občanské společnosti v pražském jaru. Mluvím o tom pouze proto, abych zdůraznil, jak obtížné je rozhodovat, co je a co není odpor proti totalitnímu režimu, máme-li být v souladu s historickou pravdou. V § 3, odst. 7 návrh zákona předpokládá, že za účastníka odboje nebo odporu se nepovažuje občan, který se, cituji: „Dopustil zvlášť zavrženíhodného jednání, směřujícího k popření individuálních základních lidských práv.“ A tomuto jednání se v rámci akcí směřovaných proti komunistickému režimu v Československu bylo možné vyhnout.

Kromě toho v návrhu zákona čteme, že odbojářem bude uznán ten, cílem jehož činnosti bylo, cituji: „Odstranit, výrazně oslabit či narušit nebo jinak vážně poškodit komunistickou totalitní moc.“ A co s činností, která moc nepoškozovala a kterou mohla pouze využít ke svému posílení? Vždyť při neexistenci násilí si režimní Státní bezpečnost dokonce vymýšlela a organizovala nepřátelské akce a skupiny a občas se jí podařilo do takové skupiny získat naivní občany, které pak likvidovala v monstrprocesu, který propagandisticky využila ke svému posílení.

Jak bude v tomto kontextu posouzena činnost skupiny Mašínů, která neútočila na představitele režimu, ale vypálila několik seníků, zavraždila jednoho účetního a dva policisty, kteří nebyli žádní pochopové režimu, žádní estébáci, ale policajti vyšetřující krádeže, hospodské rvačky nebo dopravní havárie. Zkrátka místní šerifové jako kdekoli ve světě a v jakýchkoli režimech. Navíc ani oni ani účetní, který se pokusil chránit peníze na mzdy, nemohli vědět, že je nepřepadl zločinecký gang. Měli útočníci možnost, čas a vůli představit se jim jako bojovníci za svobodu? Nechci otevírat debatu o skupině Mašínů. Na jejich činnost už existují ustálené emotivní názory, chci pouze znovu upozornit na problémy, které samotný text návrhu zákona obsahuje. Bylo možné se násilí vyhnout, mám-li použít dikce návrhu?

V důvodové zprávě je pozoruhodná věta: „Zde bývá často generační zkušenost s entuziasmem padesátých let, nebo s pouhou lidskou tváří režimu v roce 1968, bývá to důvodem nesnadnosti až nemožnosti pochopit podstatu komunistického vedení státu a společnosti jako celku.“ Pravý opak je pravdou.

Právě znehodnocení onoho nadšení poválečné generace a zrada původních slibů československé cesty k socialismu odhalily podstatu vedení státu a jeho posluhovačství moskevské politice a zahájily dlouhý a trpělivý zápas za svobodu. Zardoušení pražského jara a normalizace v režii dosazených kolaborantů už o podstatě režimu žádné pochyby nezanechaly. Je proto falešné mluvit jen o době nesvobody. Byla to především doba úsilí o svobodu, jejíž meze a konkrétní postupy určovala jen vyvíjející se geopolitická situace.

Pokud jste nečetli obsáhlý komentář Petra Zídka v Orientaci z Lidových novin z minulého týdne, doporučuji všem k přečtení. Na tom je zajímavé, že autora nelze obvinit ani z jakékoliv odpovědnosti za minulost, ani z levičáctví, pokud ovšem někdo nechce považovat za levičáctví samotnou seriózní historickou práci. Zídek tu dokazuje, že pojem třetí odboj má i za současného stavu historického poznání neudržitelnou konstrukci. Už vzhledem k mezinárodní situaci k žádnému třetímu odboji po únoru 1948 nedošlo a k jeho vyhlášení přece nedošlo ani k emigraci. Původní prohlášení Rady svobodného Československa doporučovalo občanům doma ne nějaký divoký odboj, ale doporučovalo: „Zachovejte charakter národa v čistotě, z dětí vychovejte čestné občany, je učte a sami nezapomínejte, jaký je rozdíl mezi dobrem a zlem.“

A Zídek uzavírá: „Přijetí tohoto zákona by kodifikovalo historický úmysl. Vláda i zákonodárci by se neměli plést do problémů, které jim nepřísluší a jimž nerozumí. Uzákoní-li existenci dějů, které se nestaly, zesměšní především sami sebe.“

Dovolte mi ještě dvě osobní poznámky. Přestože jsem byl v šedesátých letech členem KSČ, mohl bych se možná jako aktivní odpůrce režimu v normalizaci, jako chartista, dvakrát mluvčí Charty, člen Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, vydavatel samizdatových tisků, absolvent desítek výslechů a domovních prohlídek a tříletého vězení, na nějakého odpůrce kvalifikovat. Dodal bych, že k tomu počítám i šedesátá léta, kdy jsem se podílel na rozšiřování svobody slova a kultury, když jsme jako členové KSČ prosazovali také propouštění politických vězňů a odbourávali totalitní režim s takovým úspěchem, že našemu vítězství musela v srpnu 1968 zabránit masivní vojenská intervence.

Právě proto mě ani nenapadne, abych se nějakého uznání dožadoval. Vím, co jsem dělal, a považoval bych za urážku, aby kvalitu mého života posuzovaly úřady, a už vůbec ne nenávistné a demoralizované charaktery typu Pavla Žáčka a jemu podobných.

A poslední poznámka. Na jaře 1945 sestřelili nacisté u Nesuchyně americkou stíhačku, zraněný pilot se katapultoval, v lese ho našel přítel mého otce, Ruda Strnad, a schoval ho ve své chatě pod podlahou. Měl štěstí, protože jednotka SS pročesávající les do chaty jen nahlédla. Můj táta na Strnadovo pozvání přijel letce ošetřit. Ostatně jako primář kladenské interny ošetřoval i jiné nemocné nebo zraněné příslušníky odboje. Po válce americké velvyslanectví chtělo najít zachránce toho pilota a nějak je ocenit. Ani táta ani Ruda Strnad se nepřihlásili. To, co činili, považovali za svou povinnost a žádnou odměnu by za ni nepřijali. A bylo jim odporné, když lidé, kteří nedělali nic, si vzájemně dosvědčovali odbojovou činnost, aby získali výhody ze zákona oceňujícího účastníky odboje.

Jsem přesvědčen, že ani dnes lidé, kteří většinu svého života věnovali boji za překonání totality a za svobodu, se nebudou ponižovat žádostmi, aby je ocenili nějací státní úředníci hrabající se v papírech Státní bezpečnosti, kteří již vzhledem k svému věku a ovlivněni dvaceti lety zkreslování historie nemohou rozumět dobám, ve kterých jsme žili a působili. Předpokládám, vzhledem k našemu věku, my všichni si tu dobu ještě pamatujeme. Navrhuji proto, abychom, v zájmu lidské důstojnosti i své vlastní, právního státu a historické pravdy, tento návrh zákona zamítli.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

František Jonáš - Třebíč

Kdo ještě pracuje s důstojností??? Neděle, 9.Ledna 2011, 08:43:49

V politice jich není mnoho a nyní bude chybět i J.Dienstbier.

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

Neděle, 9.Ledna 2011, 10:00:53

Čest demokratů je v poctivosti. (Karel Kosík)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.