Kdo to je intelektuál a jaká je jeho role ve veřejném prostoru? Na tyto otázky se snaží odpovědět řada intelektuálů v letos vydaném sborníku pod názvem Intelektuál ve veřejném prostoru — Vzdělanost, společnost, politika, jehož editorem je Petr Hlaváček. Do knihy přispělo celkem 31 autorů, například Ivan Gabal, Pavel Barša, Petr Pithart, Milena Bartlová či Roman Joch. Je nějaký důvod ji číst? Najdeme v ní něco kromě různých frází o tom, že rolí intelektuála je klást nepříjemné otázky, být schopný reflexe, kriticky myslet a tříbit a kultivovat veřejnou diskusi?

Kniha je cenná především tím, že navzdory velkému množství klišé, která se v ní objevují, nabízí celou řadu odlišných pojetí intelektuála. Rád bych zde zmínil alespoň některá z nich. Nejprve však stojí za to vysvětlit, v čem je podle mne problém, budeme-li intelektuála definovat jako toho, kdo klade nepříjemné otázky či má schopnost reflexe.

Popis je to natolik vágní, že nám vůbec nepomůže. Plní například ekonom Tomáš Sedláček tuto roli ve vztahu k současnému ekonomickému systému? Leckdo řekne, že ano, protože upozorňuje na nesmyslnost neustálého důrazu na růst či problematičnost pojetí ekonomie jako objektivní a neutrální vědy. Hodně lidí ale odpoví, že řadu otázek Tomáš Sedláček vůbec neklade a od toho nejdůležitějšího naopak odvádí pozornost jinam.

Stejně se mohou lišit názory na to, do jaké míry naplňoval roli intelektuála Václav Havel v prezidentském úřadu. Pro některé ano. Dokladem toho může být například jeho postoj k televizní krizi či jeho rudolfinský projev v listopadu 1997. Podle jiných na tuto roli rezignoval a stal se zastáncem dominantní ideologie a statu quo.

Zkusme se nyní zamyslet nad některými pojetími intelektuála, která můžeme nalézt ve zmiňovaném sborníku. Nejzajímavější interpretaci intelektuála podle mne nabízí Pavel Barša. Intelektuál v Baršově podání je myslím velmi vzácný. Nestačí klást otázky či kritizovat převažující názor. Role intelektuála je specifičtější: odhalovat moc znaků, obrazů a diskursů, která je tím silnější, čím méně je vědomá. Čím více je považujeme za něco objektivně daného, za průhledného prostředníka či neutrální nástroj, tím jsou mocnější.

Intelektuál je podle Pavla Barši nositelem zvláštní moci — kulturní moci diskursů, znakových systémů a obrazů: „Chci-li druhého přimět, aby jednal v souladu s mou vůlí, mohu ho motivovat buď strachem z fyzického přinucení, nebo zájmem na získání výhody. A mohu také apelovat na jeho představy o tom, co je správné, normální či přirozené v protikladu k tomu, co je nesprávné, nenormální či nepřirozené. Tyto představy nejsou lidem dány od přirozenosti, ale jsou konstruovány právě diskursy, obrazy a znaky.“

Z toho plyne, jaká by podle Pavla Barši měla být současná role intelektuálů. Jejím základem by už tak jako v minulosti neměl být boj proti panující hegemonii a nastolení nové, ale snaha překonat jakoukoli hegemonii: „Je-li úkol vykonávaný dříve antihegemonickým intelektuálem — tj. navrhování a prosazování alternativních společenských projektů — úkolem každého občana, pak úkol intelektuála jakožto intelektuála plyne z toho, že v sociální dělbě činnosti zaujímá místo Kulturträgera — tedy tvůrce a správce diskursů znakových systémů a obrazů. Tato specializace mu umožňuje, aby nám připomínal pohled, jímž konstituujeme svůj svět a na nějž v důsledku své přičinlivosti a angažovanosti v něm zapomínáme. Tento pohled není výronem transcendentálního vědomí, neboť je strukturován diskursy a znakovými systémy, v nichž jsou socializováni a tím vytvářeni jako subjekty určitého dějinného místa a času.“

Baršovo pojetí intelektuála neobsahuje morální a hodnotové kategorie. Nevychází z jednoznačného dělení na to, co je dobré a co špatné, ale z toho, že je třeba překonat hegemonii. To je ta jediná hodnotová kategorie, jediné dobro. A to nestranné a otevřené, protože v něm není obsažena konečnost daná nastolením té jediné univerzální pravdy.

Když se vrátíme k příkladu s Tomášem Sedláčkem a Václavem Havlem, odpověď na otázku, nakolik splňují Baršovu definici intelektuála, je výrazně jednodušší. Vymykají se jí, protože role intelektuála pro ně v konečném důsledku spočívá v hájení toho správného pohledu na svět. Stejně tak ji nemůže splňovat Ivan Gabal, který ve svém textu ve sborníku napsal: „Základem naší suverénní existence a geopolitické bezpečnosti je sledování společných západních zájmů, snaha vložit do tohoto světa přidanou hodnotu a překonávání momentálních ekonomických a národních ,výhodných' či populárních zájmů.“ Ivan Gabal ani nepředstírá, že by úloha intelektuála měla spočívat v něčem jiném než v prosazování jednoho správného společenského projektu.

Poněkud složitější je to s pojetím intelektuála Petra Pitharta. To vypadá na první pohled podobné tomu Pavla Barši. Také s rolí intelektuála spojuje diskurs a jeho správu: „Rolí intelektuála je dbát o to, aby se pokud možno vždycky vědělo, o čem se právě mluví, aby mluvící užívali slova v domluvených významech anebo aby svá slova vždycky vzápětí vysvětlili. Zkrátka iniciovat, udržovat a kultivovat to, čemu se dnes říká ,diskurs'.“

Petru Pithartovi ale ve skutečnosti nejde o to, rozkrývat diskursy, ve kterých lidé fungují, zviditelňovat je a dekonstruovat jejich údajnou nestrannost a objektivní danost. Petr Pithart chce naopak pečovat o dominantní veřejný diskurs. Kultivovat ho. Snažit se jeho prostřednictvím nastolit dialog.

Pokud bychom v otázce role intelektuála ve veřejném prostoru vzali text Pavla Barši jako výchozí či přímo normativní, spočívá hlavní problém většiny autorů textů ve sborníku v tom, že nemají moc velký nadhled nad diskursem, ve kterém se pohybují. A místo toho, aby jejich definice role intelektuála plynula ze snahy ho překonat, jejich diskurs tuto definici naopak utváří. Většinou tak nejsou Kulturträgery. A byť se proti tomu sami vymezují a poukazují na sokratovské kladení nepříjemných otázek, schopnost kritické reflexe převažujícího názoru či péči o veřejný diskurs, jsou v zajetí svých diskursů a z nich plynoucích společenských projektů.