Politický zápisník I. Boj s cynismem

Redaktor domácí rubriky Vratislav Dostál bude ve svém politickém zápisníku shromažďovat glosy, které psal doposud převážně do sociálních sítí: výpisky z četby či nápady na okraj průběžného analytického zpravodajství, v něm nevyužitelné.

Vr_a

Vratislav Dostál

07.09.2014 08:00

Knihy_2

Znát je zpaměti, polemizovat s nimi, zasazovat do jiných kontextů, připomínat. Foto Vratislav Dostál, DR

Pondělí
Kromě nového školního roku dnes začala předvolební kampaň, aspoň pro některé strany. Protože chci s relevantními politickými stranami komunikovat, pokud možno skrze všechny kanály, jsem u nich nahlášen také jako příznivec a odběratel novinek. Získávám tak představu o tom, jak strany komunikují se svým bližším okolím a členskou základnou. Mnohdy je to zajímavější než komunikace s novináři a širokou veřejností.

Brněnská TOP 09 svým příznivcům a členům rozeslala mimo jiné toto: „Vážený pane Dostále, komunální volby se kvapem blíží a já bych Vás rád touto cestou poprosil o pomoc. Proto, abychom zvýšili dosah našich sdělení na Facebooku a dalších sociálních sítí, je nezbytné příspěvky „lajkovat“ a sdílet, zejména pak videa, na kterých teď usilovně pracujeme. Aby tato práce nepřišla vniveč, neobejdeme se bez Vaší internetové podpory. Vytvoříme harmonogram, podle kterého by se videa, sdělení či jiné informace sdílely. Kdokoliv je ochoten podpořit nás touto cestou na webu v určitém čase, ať se prosím ozve na mail kampan@top09brno.cz. Jelikož první video budeme mít k dispozici už v úterý, prosím Vás, kontaktujte nás co nejdřív.“ Taky bych někdy chtěl, aby za mě pracoval automat.

* * *

Brněnská mutace MF Dnes zveřejnila seznam nesplněných slibů koalice ČSSD a ODS na brněnském magistrátu v uplynulém volebním období, text vyšel i na webu. Jsem poslední, kdo by tvrdil, že si Roman Onderka kritiku nezasluhuje, musím nicméně připomenout toto:

Když v listu po půl roce končila Sabina Slonková, jako jeden z důvodů média uváděla odvolání Jakuba Ungera, který vedl regionální vydání novin. Ungera si do MF Dnes přivedla právě Slonková, vedení Mafry prý ale nebylo s jeho prací spokojeno.

Po jeho odchodu přešly krajské přílohy MF Dnes přímo pod předsedu představenstva Mafry Štěpána Košíka, který do funkce nastoupil poté, co Mafru koupil předseda hnutí ANO Andrej Babiš. Podobných textů lze nejspíš před volbami čekat více, budou součástí kampaně, kterou pro Babiše povedou jeho média.


Úterý
„Západní historiografie mluví o „socialistických diktaturách“. Některé základní prvky totalitarismu zde vskutku najdeme i nadále, ale nelze přehlédnout, že i když stát ještě na sklonku režimu toužil být státem „totalitárním“, který všechno a každého kontroluje, už neměl energii tuto roli naplnit. Vedení již nechtělo získat srdce občanů, spokojilo se s tím, že se přizpůsobili a alespoň navenek podvolili. Těm, kteří se systému vzpírali, sice ještě hrozilo vězení nebo sociální exkluze, ale poté, co se komunisté v 70. letech zavázali dodržovat určitá lidská práva, už si nemohli dovolit, aby lidé bez soudního řízení jen tak na pár let zmizeli nebo byli dokonce zavražděni, jak tomu bylo ve stalinistickém období. V 80. letech se státní aparát dokonce musel smířit s tím, že prostřednictvím samizdatu a alternativních kulturních a uměleckých aktivit vyrůstají „ostrůvky pozitivní deviace“, které nedokázal neutralizovat.“

Po dlouhé době vyšla monografie pojednávající o komunistické straně u nás, jejím autorem je Daniel Kunštát (Za rudou oponou. Komunisté a jejich voliči po roce 1989, SLON 2013). Naposledy podobný titul vyšel v roce 1999, napsal ho kolektiv autorů kolem současného předsedy ODS Petra Fialy z brněnské katedry politologie na FSS.

Je zarážející, jak tu po roce 1989 vyšlo málo knih zabývající se genezí levice. O ČSSD ucelená kniha, jež by se zabývala jejím polistopadovým vývojem, nevyšla vůbec. Částečnou náplasti je předloňský titul: Mezi masovou a kartelovou stranou s podtitulem Možnosti teorie při výkladu vývoje ČSSD a KSČM v letech 2000-2010 (SLON 2012)

Citovaný odstavec Kunštáta je jedním z mála v jeho knize, se kterým lze aspoň zčásti souhlasit. Již z první třetiny knihy je patrné, že je její autor pečlivý čtenář, úvodních devadesát stran je kompilací textů, které člověk i zběžně sečtělý v politologické literatuře zná. Ale hlavně, Kunštát nekriticky přejímá autory (Petr Fiala, Miroslav Novák, Michal Kubát, Stanislav Balík a další), kteří interpretují předlistopadovou éru z pozic blízkých ODS, ještě spíše bývalé KDS a Václavu Bendovi.

Nic proti tomu, jen je třeba stále dokola připomínat, že je tu řada svědectví, která fenomén nasvěcují i z protilehlého břehu. Pětadvacet let od listopadové revoluce tu nevznikla vláda opřená o sněmovní levicovou většinu, dlouho platila, a dle mnohých by stále ještě platit měla, dohoda všech relevantních subjektů o vyloučení KSČM z exekutivy.

Zajímavé na tom je, že se tu zároveň s periodickým vyvoláváním výjimečného stavu komunisty takřka nikdo seriózně nezabývá, z médií se o nich dovíme méně, než o kterékoli jiné straně. A to se jedná o patrně nejstabilnější prvek české politiky. Možná kvůli – díky – tomu nezájmu?



Na antikomunismus doplácí nejvíc sociální demokracie, jeho důsledkem v praktické politice je totiž nemožnost vzniku levicové vlády. Neustálé hrozby zákazu komunistické strany a rozličné antikomunistické iniciativy, zahajované většinou politickými protivníky, plní mobilizační funkci.

Jednoduše řečeno, jejich cílem je, aby lidé přišli k volbám a volili proti levici. Bohužel Kunštát, namísto toho, aby tento fenomén analyzoval, veze se na jeho vlně. Napíšu o jeho knize do Deníku Referendum recenzi.

Středa
„Moje nejtrvalejší pokušení, proti němuž jsem nikdy nepřestal vést vyčerpávající boj: cynismus.“ (Albert Camus: Zápisníky II, s. 273)

Čtvrtek
„Znamená-li politická věda vědu o státu a je-li stát celkem teoretických a praktických činností, jimiž vládnoucí třída nejen ospravedlňuje a udržuje své panství, nýbrž dokáže si i získat aktivní konsensus ovládaných, je zřejmé, že všechny podstatné otázky sociologie jsou jen otázkami politické vědy.“ (Antonio Gramsci: Poznámky o Machiavellim, politice a moderním státu, s. 78-79.)

* * *

V pátek se má konat kongres ODS, nevolební, očekává se spíše pokus o předvolební „utužení mužstva“. Zadal jsem si proto do archivu Newton Media „kongres ODS“, chtěl jsem si přečíst, co o občanských demokratech napsali kolegové z ostatních novin.

Ve všech českých médiích vyšlo za poslední měsíc pouhých dvacet článků. Před několika lety by jich v čase před kongresem vyšlo mnohonásobně víc i v daleko kratším časovém rozpětí.

Pátek
Existuje řada autorů, k jejichž textům se systematicky a pravidelně vracím. Chtěl bych je znát zpaměti, zvnitřnit je tak, abych je mohl kdykoli citovat, polemizovat s nimi, zasazovat do jiných kontextů, připomínat je. Jedním z nich je těchto šest odstavců Ludvíka Vaculíka, už roky je čtu pořád dokola, jsou jedenadvacet let staré:

„Než přišli Rusové, dokázal jsem stát na jedné noze, natáhnout si ponožku, obout botu a zavázat si ji. Teď to dokážu jen s několika kletbami a za pomoci nějaké vedlejší zdi. A takových úpadkových změn cítím několik. Například čtenář má už září, kdežto já teprve srpen: nad tímže textem! Letos jsem nenašel na zahradě žádné kosí hnízdo, ale nehledal jsem je moc; neměl jsem už ten zájem ani.

Než přišli Rusové, bál jsem se, že přijdou, ale myslel, že to neudělají. Vždycky se stane to horší, což pravím jako optimista; optimismus je v tom, že nic, co se stane, nemusí být definitivní. Jenže v možné změně dávám si už mnohem menší váhu i úkol, než přišli Rusové. Zatímco bych měl růst k jistotám, rostu k pochybám, a místo abych své životní poznání investoval ve prospěch obce do politiky, tezauruju je v soukromí; považuju totiž své psaní za svou soukromou věc, nikomu nepovinnou ke čtení. Je to možná útěk do nezávazna, ale nazlobil by mě ten, kdo by mi potvrdil podezření, že „strkám hlavu do písku“. Ale kdybych měl to, co si myslím, investovat ve prospěch obce, musel bych se nakonec chopit moci a vyhlásit snad výjimečný stav.

Než přišli Rusové, také já jsem si myslel, že socialismus se možná dá upravit k slušnému obývání. Jakousi přesvědčivou sílu musel mít, jinak by nezaujal kdysi tolik i rozumných, odpovědných a poctivých lidí. Ale ještě než Rusové odešli, dostal jsem názor, že lidé se stávají socialisty či antisocialisty ne z názoru, ale z povahy: je to věc jejich nátury, tedy temperamentu, citu, ctižádosti. Ti první podle své povahy říkají „to a to se musí radikálně změnit“, kdežto ti druzí praví „já bych s tím moc nehýbal, nebo to bude horší“. A nějaká filozofie, nějaké teze ekonomické jsou tomu jen doprovodným šramotem, z něhož si ti a ti vybírají – podle své nátury. Co bylo nápadné: že při budování toho socialismu se víc prosadili lidi horší a dali mu svou povahu. Stal se odpudivým, zločinným a nakonec i všeobecně prodělečným. Že to nebyla náhoda, nýbrž patřilo to k němu, potvrdilo se tím, že přišli Rusové.

Než odešli Rusové, věděla většina z nás, že takový socialismus je zločinem založeným kdysi na dobrovolném společenském omylu, jehož lidé zvláštního druhu využili k převzetí moci a vyhlášení trvale výjimečného stavu. Jak to, že se nahoru dostali právě takoví lidé, ptám se špatně, protože správně bychom se měli ptát, jak to, že jsme to dopustili. A bylo nám jasné, než odešli Rusové, že to a to se musí radikálně změnit. Ta příležitost hrou dějin přišla. Výrazem „hra dějin“ míním všecko to exaktně vědecké a zákonité, nač věří dobří lidé určité nátury bez ohledu na inteligenci.

Když odešli Rusové, nastalo naše očekávání, naděje i snaha, že budeme smět i umět tedy lepší řád; ten starý? Jak to, že se v něm už zas prosazují víc lidé bezohlední, sobečtí, mocichtiví, všelijací legální podvodníci, pašeráci a přímo vrazi? Kvůli nim musíme normální úsudek, vkus, dobrou výchovu a dobré zvyky nahrazovat plodištěm zákonů, kam oni vkládají oka, v nichž my se zas jistě chytneme, kdežto oni jim utečou. Ne, ten systém či spíše způsob života, který se tu rýsuje, není to, co jsme si představovali, když odešli Rusové.

Když odešli Rusové, kdo to přichází? Přicházejí lidé nepoučení komunismem: aby s využitím demokracie založili nové ostré sociální rozpory? Jsou nepoučení také kapitalismem: proto náchylní opisovat všecky jeho chyby a neúspěchy. Zdá se, že příležitost z roku 1989 začít na čistém poli něco lepšího se málem ztrácí.“

Kdo dokáže letos, k pětadvacátému výročí listopadových událostí, říct něco aspoň zpola tak pronikavého?


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.