Saša Uhlová minulý týden napsala moc pěkný sloupek o svých dětech, o synovi, co je dobrák, a lásce, která se neztrácí. Celé to mohlo působit trochu pateticky, příliš zjednodušeně, naivně nebo sentimentálně. Už delší dobu si ale myslím, že ty největší pravdy, na kterých záleží, zda je člověk šťastný nebo nešťastný, když se vyjádří slovy, nutně znějí poněkud banálně.

Je to podle mne tím, že jejich gró nespočívá v přesných a vytříbených formulacích, ale v každodenním žití. Je sice možné na stejná témata psát rozsáhlé filosofické traktáty nebo o nich vést sáhodlouhé učené disputace, ale jejich hlavní sdělení bude stejně v tom lepším případě jednoduché a v běžné řeči znějící trochu jako klišé.

Když se řekne výchova k lásce, člověka napadne, co je to za hloupost, proč by někdo vychovával své děti k nenávisti? Ve skutečnosti se ale vštěpovat lásku moc nedaří. Stejně hloupě zní, že lidé by se měli mít rádi a že kromě vzájemné lásky by se měli starat především o to, aby svět kolem nás byl spravedlivý. Pokud to tak neplatí, těžko se ubránit dojmu, že je hnusný, jak o něm napsala Saša Uhlová.

Už delší dobu přemýšlím o tom, jak svět měnit, aby hnusným nebyl. Vždycky nakonec skončím u toho, že jedinou cestou je vytvářet prostředí, kde láska a spravedlnost převažuje. Ta se pak mohou jako puzzle skládat dohromady a vytvářet svět, ve kterém si přeju žít.

Lidé jako syn Saši Uhlové, o kterém hovoří jako o dobrákovi, podle mne nemají jinou možnost, buď světu podlehnou a přizpůsobí se, popř. se budou vnitřně užírat a trápit, a nebo se ho pokusí změnit. A nestačí jen, aby si vytvořili svůj bezpečný a útulný koutek, ve kterém budou žít. V takovém případě je hnusný svět stejně dříve či později dožene. Jediným východiskem je nebýt pasivní, aktivně proměňovat svět kolem a tím si umožnit vlastní přežití.

Dobráci to v tomhle světě nemají lehké. Jejich jedinou šancí je si uvědomit, kým ve skutečnosti jsou, ztotožnit se s tím a přijmout to kladné i záporné, co to přináší. Vedle toho ale musí mít určitý životní plán, který jim umožní, aby zůstali sami sebou, a který zároveň ústí v to, že jejich životní prostor je stále širší a širší. Zkrátka svým každodenním žitím přetváří okolní prostředí, aby se v něm žilo lépe.

Vymyslet svoji vlastní cestu, svoji strategii jak na to, protože žádná univerzální neexistuje, může trvat několik let. Navíc člověk velmi dlouho může bojovat s tím, kým vlastně chce být. Nedokáže se sám se sebou smířit.

Znám lidi, kteří si stále donekonečna vyčítají to, že nemají ostré lokty či odvahu podnikat atd. Ale co když je to právě naopak? Co když je jejich největším darem a nevýslovným talentem to, že takoví nejsou? A tak namísto toho, aby sami sebe přijali, trápí se něčím, co je zbytečné.

Chyba totiž není v nich. Hlavní potíž bývá v tom, že jsou se svým trápením sami, mají pocit, že jsou jediní, kdo v tom drsném světě nedokáže obstát, a proto v první řadě obviňují sami sebe. Buď jsou nešťastní, protože se nejsou schopni světu přizpůsobit a stále dokola si to vyčítají, a nebo se mění a svět tak přichází o krásné čisté duše, kterých je tolik zapotřebí.

Najít svůj vlastní způsob, jak měnit svět, je strašně obtížné. Bez toho, aby se člověk dostal do prostředí, které mu alespoň částečně rozumí a vnímá věci kolem podobně, je to hodně náročné. Je velký rozdíl, zda má člověk kolem sebe lidi, kteří mu v momentech jeho slabosti vmetou do očí, že si za všechny své problémy ve skutečnosti může sám, protože je neschopný, a nebo někoho, kdo ho naopak podpoří a pomůže mu slabou chvíli překonat.

Pokud má někdo kolem sebe jen ty, z jejichž řečí se mu podlamují kolena, nelze se divit, že takový člověk málokdy překročí bludný kruh sebeobviňování. Přechod od pasivity k aktivitě, jež mění svět, je pak pro něho skoro heroickým činem.

Čím systematičtější a podléhající jisté strategii je onen aktivní přístup ke světu, tím větší dopad může mít. Učinit rozhodnutí, mít silnou vůli a schopnost kráčet jedním směrem mnoho a mnoho let má podle mne nakonec mnohem větší vliv než nějaké talenty a vrozené schopnosti.

Myslím, že dobráci mohou změnit svět. Dokonce bych řekl, že jsou tu od toho, aby ho změnili. Dovedete si snad představit, že by ho mohl změnit cynik, narcis nebo prospěchář? Ano, vždy je možné udělat hnusný svět ještě hnusnějším, ale v takovém případě se vlastně o žádnou změnu nejedná.

Proto, pokud někdy ve svém životě budu v situaci, kdy se budu muset nějak postavit k tomu, jak vychovávat syna, který je dobrák, určitě ho nechci vést k tomu, aby se měl před světem na pozoru a ve snaze se mu ubránit potlačil svoji přirozenost. Chtěl bych, aby sám sebe přijal a nikdy nelitoval toho, že je takový, jaký je. Není totiž většího daru. Každá přirozenost má podle mne svůj vlastní hlubší smysl, jen ho nalézt. Aby to dokázal, musí objevit svůj vlastní aktivní přístup k životu, jen tak může být šťastný.