Rok se sešel s rokem a na jednání tripartity 25. července se bude zase diskutovat tripartitní evergreen — minimální mzda. Odboráři stojí o minimální mzdu ve výši 11 500 korun. Zástupci zaměstnavatelů chtějí zchladit rudé odboráře šesti nebo sedmi stovkami. Více je prý „nereálné“. Tak uvidíme. Rozhodcovat bude totiž vláda, jejíž předseda slibuje 11 tisíc korun.

V roce 1999 došlo k zatím nejvyššímu jednorázovému nárůstu minima o 23 procent, požadavek odborů odpovídá jen 16 procentům. A poptávku po růstu mzdové úrovně u nás také najdeme — vládní koalice má tak ruce vcelku volné.

Při růstu minimální mzdy si přitom každá z koaliční stran najde „to své“…

Prací proti chudobě

Zájem sociálních demokratů na růstu minimální mzdy je zřejmý. Coby strana práce nemůže ČSSD nečině přihlížet situaci, kdy práce vede k chudobě. Zatímco v zemích s důstojnou minimální mzdou vede cesta do stavu „pracující chudoby“ přes částečné a flexibilní úvazky, u nás k tomu stačí běžný fulltime.

Sociálně demokratická vláda splnila svůj stanovený cíl a naše hospodářství roste. Jak ale ukazuje příklad Irska, jehož HDP rostlo v minulém roce o nesmírných 26 procent, účetní růst není všechno. Jinými slovy — pro běžného Ira nemusí znamenat lautr nic. Prorůstová politika nekončí u výkazu růstu ve statistické ročence. Musí se zkrátka projevit v reálné ekonomice — třeba právě ve mzdách těch nízkopříjmových.

Čeští socialisté se ve své agendě rovněž začínají zajímat o nerovnost odměňování žen a mužů. Není divu — velikost takzvaného „pay gapu“ je v českých zemích skandální. Každá čtvrtá žena je v pracující chudobě. Reálné možnosti slaďování práce a rodiny ve smyslu částečných úvazků, práce z domova či flexibilní pracovní doby tak zůstávají privilegiem žen ze střední a vyšší třídy. Každý rok péče o dítě navíc pro ženu znamená ztrátu 400 korun v roční mzdě.