Bude ještě někdy lépe?

Jiří Hlavenka hledá příčiny nepříliš dobrého stavu naší ekonomiky. Proč jsme více než čtvrt století od začátku ekonomických reforem stále daleko za vyspělejším Západem a dá se s tím vůbec něco dělat?

Lidovky.cz vydaly na konci ledna článek o tom, jak a proč jsme po listopadu 89 nedohnali Západ. Místy je mírně manipulativní, například selektivně vybírá taková období, ve kterém ČR dopadá hůře oproti svým sousedům. Pokud by autoři vybrali rovnávací období jiná, dopadli bychom někdy naopak lépe.

Pravdou ale je, že dohánění západního světa se prakticky zastavilo, a též o sobě rozhodně nemůžeme tvrdit, že jsme ve srovnání s ostatními „post-bolševickými“ zeměmi jasným premiantem. Nejsilnějším sdělením článku je ale toto: citovaní ekonomové se shodují, že Česká republika se nachází na mezi své ekonomické výkonnosti, tedy lidově řečeno, lepší už to nebude. A že pokud se má situace zlepšovat, tak jen „plynutím s proudem“: pokud poroste ekonomický výkon vyspělého světa o jedno až dvě procenta ročně, my můžeme růst podobně rychle, ale ne rychleji.

To rozhodně není příznivá zpráva, protože v podstatě říká, že jestli je průměrná mzda v České republice na čtvrtině průměrné mzdy zemí západní Evropy, bude tomu tak i nadále. A že jestli je naše HDP v přepočtu na hlavu na třetině čísel Německa nebo Dánska, lepší to už nebude. Dohánění Západu zkrátka skončilo.

Je to pravda? Čím je to způsobeno? Můžeme na této situaci něco změnit? (Dávám nyní stranou diskuse HDP versus životní úroveň versus „happiness“ versus změny dané technologickým pokrokem. Jde mi zde pouze o to, zda v tomto nekonečném maratonu stahujeme náskok nejlepších, nebo ne).

Nedojde-li k strukturální změně, lépe nebude
Ekonomové neradi prognózují prudké nebo strukturální změny, protože ty nastat mohou, či taky nemusí, nikdo neví kdy a v jaké intenzitě, s jakými důsledky. Naopak se dobře prognózují „trendlajny“ vycházející z minulosti, tedy „tak, jak šel vývoj v uplynulých deseti letech, bude pokračovat v dalších deseti“. K tomu ostatně není třeba být ekonomem, stačí mít Excel. Ekonomové tedy vlastně říkají, že pokud nedojde k strukturálním změnám českého hospodářství, nebudeme vůbec a nijak schopní mezeru za vyspělými zeměmi zacelovat, nebo jen nepatrně.

797px-hyundai_car_assembly_lineMontovny nadnárodních firem v určité fázi držely ekonomiku nad vodou. Dávno už ale přišel čas posunout se dál. Foto Wikimedia

Čím je tento stav dán? Dvěma faktory. Česká ekonomika příliš neprodukuje zboží a služby s vysokou přidanou hodnotou. Těžiště produkce leží v relativně jednoduché výrobě nebo jednoduchých službách, kde přidaná hodnota (můžeme si ji též představit jako zhodnocení práce) není vysoká. I když výraz montovny je zjednodušující, situaci vcelku vystihuje. Neznamená to, že zde nemáme vysoce kreativní firmy s velmi vysokou přidanou hodnotou, ale jsou to spíše jednotlivé vlaštovky, které makroekonomická čísla moc neovlivňují a jaro nedělají.

Současně je příliš velká část domácí ekonomiky (aktuálně okolo 65%) obsluhována společnostmi se zahraničním vlastníkem, a toto procento navíc stále roste. Zahraniční vlastníci pak vracejí zisk ze svých investic domů, na což mají pochopitelně právo. Tyto investice nebyly malé (udává se 2600 miliard), nicméně dnes činí repatriace 300 miliard ročně a stoupá.

Montovny nepředstavují pro ekonomiku jen negativum. Velmi výrazně se podílely na růstu v zhruba patnáctiletém období, kdy absorbovaly stovky tisíc pracovníků uvolněných z postupně mizejících domácích (dříve státních, pak obvykle špatně zprivatizovaných a vesměs přezaměstnaných neefektivních) podniků a různých dalších firem či institucí. Montovny utlumily sociální náraz a skutečně přinesly zemi dříve nebývalou úroveň prosperity.

Jenomže tento přínos je nyní už vyčerpán. Další montovna, dalších deset montoven už na současné situaci nic nezmění. Přečtěme si klíčové věty z článku ještě jednou: „česká ekonomika se aktuálně pohybuje přesně na svém potenciálu, podle jiné je zhruba 0,2 procenta pod ním. (...) Česká ekonomika naráží na svůj pomyslný strop. Nezaměstnanost je minimální, v zemi panuje cenová stabilita. Růst už příliš není kam.“

To jsou tak důležité věty, že si je musíme ještě jednou zopakovat. Pokud nedojde k významným strukturálním změnám české ekonomiky, nebudeme se mít lépe než nyní. Či možná přesněji – lépe se budeme mít tehdy, když se budou mít lépe ekonomiky vyspělých zemí, zejména Evropské unie; my nejsme tahouny, táhnou jiní.

Doba rychlého růstu vyspělých ekonomik ale již nejspíše skončila a co se strukturálních změn týká, není za prvé zcela jasné, proč by k nim mělo nějak „samovolně“ dojít, za druhé není rovněž vidět, že by současné vlády ekonomiku k těmto strukturálním změnam nějak v rámci možností tlačily.

Divoši a bílý muž s korálky
Mohli jsme to udělat lépe? Mohli. Vztah Česká republika–zahraniční firma se dá popsat asi takto. Zahraniční firma: přátelé z České republiky, já si u vás postavím svoji fabriku, bude moje, ale vy mi na ni přispějete, poskytnete například svoje pozemky, já v ní budu na oplátku vyrábět svoje zboží, to si odvezu do svojí země a tam je pak prodám a zinkasuji zisk. Zaměstnám vaše lidi, kterým dám mzdu pro vás sice pořád dobrou, ale pětkrát nižší, než kolik bych jim platil doma (fakticky pro mě tedy vaši lidé, moji budoucí zaměstnanci, představují zlatý důl, ale to vám nebudu říkat nahlas); za to mi dáte deset let daňových prázdnin.

Deal? Deal! Proč byl tolikrát učiněn, a ještě s jásotem za slavnostního přestřihávání pásek? Protože byl doprovázen kouzelným slovíčkem, které překoná všechny překážky: pracovní místa, ten největší dar ze všech. Ano, pracovní místa jsou veledůležitá, ale jednak není pracovní místo jako pracovní místo, jednak pracovní místa nejsou vše. Toto jsme velmi pominuli a myslím, že zahraničním investorům jsme se museli trochu jevit jako divoši, kterým bílý muž přinesl korálky. Podepsali jsme, co nám strčili pod nos.

Slýcháváme: „Problém je, že máme nízké platy“. Jenomže to je z větší části důsledek popsané situace. Zahraniční zaměstnavatelé – opakuji, drží dvě třetiny českého HDP – určují, o jaká pracovní místa mají zájem, a indikují, kolik jsou ochotni za ně platit. Pokud je ochota a schopnost za tyto peníze dobře pracovat, deal done. Pokud ne, zaměstnavatel připlatí – nebo půjde jinam. Naše vyjednávací pozice není příliš silná, Česká republika není jediný stát v okolí, kde se pracuje za málo.

Je to směs zpráv špatných a dobrých. Domácí vzdělávací systém příliš nenapomáhá tomu, aby tu vyrůstali lidé s vysoce ceněnými dovednostmi, takovými, které zaměstnavatelé „vyvažují zlatem“ a jejichž ohodnocení už není moc odlišné od podobných míst na západ od nás. Jsme tvořiví a podnikáme rádi – nových firem vznikají stovky – ale pro mladé startupy je extrémně těžké dostat se do rozměru velkých firem mimo jiné proto, že u nás neexistuje přístup k velkému a současně levnému kapitálu prostřednictvím kapitálových trhů.

Levná pracovní síla sice znamená (výše popsanou) nevýhodu, ale současně i výhodu pro mladé a začínající podnikatele s evropskými ambicemi, protože to výrazně zlevňuje jejich podnikatelskou cestu vzhůru. Toto vůbec nepodceňujme: v souboji českého a rakouského start-up podnikatele se stejným nápadem i schopnostmi má ten domácí navrch, protože podobně dobrou firmu „pořídí“ několikanásobně levněji.

Státní podpora strukturálním změnám je mizerná. Stát reaguje se zpožděním a pomalu: teprve nyní se začíná vážně diskutovat, že podpora montovnám by měla už skončit (přestože je to evidentní již nějakých osm let). Teprve teď se začíná diskutovat, navíc ne úplně šťastně, o státní podpoře start-up podnikání.

Co je vlastně problém?
Není férové házet všechnu vinu na „neschopné“ vlády. Vzdělávací systém je zabetonovaný a účinně se brání jakýkoli změnám shora (a zdola nepřijdou). Vzdělávání přitom představuje hlavní základ problému – i řešení. Dostupnost kapitálu – ve smyslu silného kapitálového trhu – vláda též nevyřeší, může to jen malinko popostrčit dopředu. S trhem, který vláda zdědila, se stoprocentní dominancí korporací v telekomunikacích, prakticky stoprocentní v dalších síťových službách a ve finančnictví, s velkou převahou v retailu, se také nedá shora moc dělat.

Je už poněkud vymalováno a zvrátit to dá obrovskou dřinu, zabere to čas. Nemalou překážkou je též přístup občanů, kteří nejdříve dvacet let chtivě kupovali cokoli, co na sobě mělo nějakou barevnou nálepku v cizím jazyce. To se pak domácí produkci daří těžko. (Pamětníci dobře vědí, co znamená spojení „západní zboží“ – něco apriorně násobně lepší než to, co lezlo z domácí produkce. Něco takového se zadře pod kůži a jde těžko ven).

Nyní se to už pomalu lepší, a dokonce je potřeba vládě přiznat jakousi snahu, byť opět poněkud těžkopádnou; ale k tomu, že podpora produktů a služeb z domácích firem - tedy vím nejen, co kupuju, ale také od koho a proč – bude preferována samotnými občany, k tomu musíme postupně dospět sami.

Náprava současné situace je samozřejmě enormně těžká. Soupeře si děláme nejen my sami, ale představují ho především podnikatelé z celé Evropy a světa. Každý rád exportuje a každý nerad importuje, každý rád „bohatne na úkor jiných“, každý rád těží z levné práce jinde. Levně pořídit a draho prodat je základní podnikatelská maxima. To, co chceme my, chce dvě stě dalších zemí na světě.

Jsem skromný člověk a spokojím se s málem. Pro začátek klidně jen s tím, že si vláda a další důležité síly (politické síly, hospodářské svazy, odbory, ale třeba i média) toto uvědomí a sdělí to sami sobě i nám všem: že se nebudeme mít líp, dokud nezměníme strukturu ekonomiky. Jasně a nahlas, aby to věděli i voliči: toto je problém, ne uprchlíci, nepřizpůsobiví nebo neziskovky. Že se ani oni nebudou mít lépe, když se na tom nezačne pracovat. Třeba pak trochu jinak popřemýšlejí u volební urny.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.