Češi to dotáhli až na hranici chudoby

Navzdory mýtům o prosperitě patří mezi hlavní problémy České republiky hrozba chudoby a exekucí. Ohroženy jsou děti, ženy, důchodci, mnohé domácnosti. Takový stav táhne ke dnu jednotlivce i fungování ekonomiky jako celku.

V minulých týdnech nastal chaos. Sociální demokracie navrhla progresivní zdanění fyzických osob, právnických osob a bank. Česká republika by se tak alespoň přiblížila modelu daňového systému, který běžně funguje na Západě. Na tom Západě, k němuž prý chceme tak urputně patřit. V mediální panice připomínala většina publicistických výstupů ty doby, kdy vláda ODS a TOP 09 vytrvale střílela do mediálního prostoru všemožná čísla a vykřikovala, že u nás chudoba není.

Panika nad daňovou reformou znovu odkryla totální neznalost českých reálií z oblasti chudoby a nerovnosti. Zmatení prokázali také mnozí ekonomičtí odborníci, kteří přispěli k totální bagatelizaci celého problému.

I v této souvislosti proběhla na konci března konference Rizika budoucnosti – nové trendy chudoby a nerovnosti v ČR pořádaná předsedou Senátu Milanem Štěchem. Odborná debata měla odpovědět na hlavní otázku: je v České republice chudoba a nerovnost skutečný problém, nebo žijeme v post-chudobné společnosti, kde mají všichni možnost realizovat se dle svých schopností a snů?

Podle všemožných statistických indikátorů od Giniho koeficientu přes decilové příjmové podíly až po míru chudoby jednotlivých společenských skupin bychom prý měli být evropskými premianty. Jenže…

Chudí jsme jako celek
Jak v jedné z předešlých analýz přesně popsal Tomáš Tožička, v České republice jsme především chudí jako celek. Specifický problém České republiky spočívá v nehorázném odlivu výnosů, který zkresluje jakýkoliv popis naší situace. Například v roce 2016 jsme si nerozdělili 289 odpracovaných miliard korun (8,4 procenta HDP), protože bez povšimnutí odešly zahraničním vlastníkům.

Podřadné postavení naší ekonomiky spolu s nesrovnatelně nízkými mzdami a vysokým počtem pracovních hodin nám kazí možnost porovnání se zeměmi na západ od nás. Naše životní úroveň přitom snese srovnání jedině se zeměmi Evropské unie. Jsme součástí společenství, které strhalo většinu administrativních hranic a pyšní se čtyřmi svobodami – svobodou pohybu lidí, kapitálu, zboží a služeb.

Bohužel mnohé indikátory, jako třeba míra příjmové chudoby, jako by znovu postavily hranice mezi státy. Nyní sledujeme, jak si tu žijeme na našem vlastním českém písečku. Přitom Němci i Rakušané jsou stejní lidé a Evropané jako my, také mají nosy, uši, brady i palce u nohou, máme stejné potřeby a podobné sny jako oni. Přesto jen pár kilometrů od nás vytváří hlubokou mzdovou propast.

Důsledky jsou citelné. Až čtyřicet procent českých domácností nedokáže zaplatit nečekaný výdaj ve výši deseti tisíc korun. Nepřetvařujme se, že k takovému nečekanému výdaji nemůže dojít. Máme zde situaci, kdy dluhová spirála a nekonečná exekutorská šikana hrozí každý den obrovské části populace.

Přesto zobecňující statistika ohrožení chudobou v České republice uvádí pouhých 9,7 procenta. Jenže pod tímto – stále ještě jednociferným číslem – se skrývají vystresované domácnosti a potenciální lidské tragédie.

Chudé dítě – důkaz chudé společnosti
Důkaz o tom, jak skutečně funguje společnost, představuje nastupující generace. Zatímco hlásáme cíle jako důstojné stáří nebo produktivní střední věk, opomíjíme to nejsmutnější – chudobu dětí. V České republice je neuvěřitelných 14,7 procenta dětí ohroženo příjmovou chudobou!

Dítě není chudé kvůli své zahálce a hloupým životním rozhodnutím, takže nikdo nemůže tvrdit, že dětská chudoba „motivuje“. V naší republice žije momentálně sto třináct tisíc dětí do šesti let v riziku chudoby nebo sociálního vyloučení. Nabízí se dětsky prostá otázka: „Proč?“

Rodičem, který zůstal na zaopatření dítěte sám, bývá z pětadevadesáti procent žena. Foto nationswell.com

Žádné dítě by nemělo být trestané za své rodiče nebo za region, do kterého se narodilo. Přesto je u nás ohrožení dětí (s nevzdělanými rodiči) po Bulharsku a Slovensku nejvyšší v celé Evropě. Příjmová chudoba se týká 88,8 procenta dětí, které se narodily rodičům s maximálně nižším středním vzděláním. Šestapadesát procent zmíněných dětí ohrožuje vysoká materiální deprivace – nemohou si dovolit čtyři z devíti základních spotřebních položek: od tepla po ledničku. 

Jeden rodič = chudý rodič
I když přesuneme pozornost od dětí k rodičům, musíme mít stále na paměti především blahobyt těch nejmenších. Rozchody a rozvody rodičů se staly běžnou realitou. Namísto snah vracet se k vynucenému svazku muže-živitele a ženy-hospodyně (závislé na manželově příjmu) bychom se měli soustředit spíše na ochranu jejich dětí.

Tímto směrem míří například v minulém týdnu vládou schválený zákon o zálohovaném výživném. Jeho základním principem je finanční zabezpečení dítěte. Vláda tím vykročila jasně správným směrem. Pokud domácnosti samotného rodiče s dítětem představují pětinu všech domácností s dávkami hmotné nouze, narážíme na vadu záchranné sociální sítě, která nechává s dospělými do chudoby propadat i jejich ratolesti. Těmito rodiči, kteří zůstali na zaopatření dítěte sami, jsou přitom z pětadevadesáti procent ženy.

Druhý největší „gender pay gap“ v Evropě mění soutěž na českém trhu práce ve výsostně mužskou hru, kterou ze svých mezd financují zaměstnankyně. Pokud je zaměstnavatel v tržním prostředí ochotný nějak zaplatit muže, ale ženu na stejné pozici ohodnotí daleko méně, a uvrhne tak do chudoby ji, její rodinu a její dítě, pak je právě gender pay gap přímou příčinou chudoby.

Pouze třetina žen u nás vydělává více, než činí průměrná mzda. Žen je přitom v populaci 50,9 procenta, takže pokud chceme, aby u nás rostly mzdy a aby z hospodářské prosperity těžila většina občanů, cílovou skupinou musí být ženy.

Ohrožení seniorů neodpovídá oficiálním číslům
Zároveň žijeme v zemi, kde se sedmatřicet procent mladých lidí bojí chudoby ve stáří. Bohužel se ale není čemu divit. A to nyní nemluvím o strašení ze strany přátel soukromých penzijních fondů, kteří nezapomenou přispěchat se svou kapkou privatizace do každé debaty o důchodech.

Podle oficiálních statistik patří čeští senioři mezi ty nejméně ohrožené chudobou v Evropské unii. Vtip se skrývá jako vždy ve statistické metodologii. Česká hranice chudoby je nesouměřitelná s tou evropskou. Jinými slovy, bohatý český důchodce je pro své bohaté kolegy z EU jenom chudým příbuzným a jeho životní úroveň může být pro mnohé i noční můrou.

Tím svůj smysl pro humor statistika ještě nevyčerpala. Uměle stanovená hranice chudoby u nás vyvolává zvlášť výrazné zkreslení, protože velký počet důchodců balancuje těsně nad touto hranicí. Pokud bychom hranici z šedesáti procent mzdového mediánu posunuli na sedmdesát, počet ohrožených se rázem ztrojnásobí. Zlehčovat problematiku chudoby ve stáří jen proto, že ji statistické indikátory nedokážou postihnout? To je nepřijatelné a pro veřejnou debatu ve vyspělé zemi naprosto nedůstojné.

Někdo dědí majetek, někdo zase dluhy
Chudoba se tedy týká každého věku. Alarmující pak je, jak moc spolu tyto „chudoby“ souvisejí. Začarovaný kruh se roztáčí během materiálního strádání v dětství, pokračuje finanční tísní v dospělosti a vrcholí ve stáří prožitém na hranici bezdomovectví. Vzniká tak životní dráha, z níž se prakticky nelze vymanit a kterou poté dědí další generace.

Podle sociologa Daniela Prokopa trpí těžkou materiální deprivací až sedmnáct procent a lehkou dokonce sedmapadesát procent respondentů sociologického výzkumu, kteří jako děti vyrůstali ve špatné finanční situaci. U respondentů, kteří hodnotili situaci rodinného rozpočtu ve svých čtrnácti letech naopak jako dobrou, pak pochopitelně silnými materiálními nedostatky trpí jen šest procent, těmi lehčími devětadvacet procent.

Česká hranice chudoby je nesouměřitelná s tou evropskou. Bohatý český důchodce je tedy pro své bohaté kolegy z EU jenom chudým příbuzným, jehož životní úroveň může být pro mnohé i noční můrou. Repro DR

Nejčastěji skloňovaným důvodem sociální strnulosti je vzdělání. Pokud měl můj otec pouze základní vzdělání, pak mám pouze dvouprocentní šanci na vysokoškolský titul. S otcem vysokoškolákem je to ale hned o šedesát procent pravděpodobnější.

Takové „předurčení“ není náhodné. Při vypracovávání domácích úkolů nebo třeba během „dohánění“ obtížné látky se snadno projeví a reprodukuje vzdělání rodiče, který svému dítěti může poradit a pomoci. V opačném případě zůstává na souboj se školními osnovami dítě samo a snáze se může stát, že nezvládá odevzdávat úkoly správně, klesá jeho sebevědomí, zhoršuje se hodnocení i přístup kantorů a šance na „lásku ke vzdělání“ jsou tytam.

Pokud k tomu dodáme, že dle řady studií má chudoba vliv na různé typy problémů u dětí – od komunikace po kriminalitu – a že u nás jen těžko bojujeme se sociálně vyloučenými lokalitami a regiony, z nejnižšího sociálního světa se stává vzdálený sociální ostrov, ze kterého převozník vyplouvá jen jednou za čas.

Porevoluční děti, které se narodily již do rozvíjející se kapitalistické ekonomiky, teprve postupně nastupují na trh práce. Právě u nich – jako u první generace – se plně projeví neřešené neduhy tržního principu. Mezi ně patří právě sociální stratifikace a snížená mobilita napříč společenskými vrstvami. Právě nízká míra sociální mobility by nás proto měla znepokojovat více, než jsme si dosud připouštěli.

Ostudná veřejná debata
Vyloučení určité části společnosti se ale neděje pouze v reálném životě – projevuje se také ve sběru dat. Většina doposud zmíněných průzkumů opomíjí právě ty skupiny, které jsou dlouhodobě opomíjené i ve skutečnosti. Šetření totiž probíhají v domácnostech, nikoliv na ulicích, v opuštěných objektech nebo na ubytovnách.

Každý pokus o relativizování chudoby v České republice, každý výrok o „rovnostářské společnosti“, každé opomenutí materiálního strádání dětí, každé zlehčování příjmové chudoby rodičů samoživitelů, každé pseudovědecké vysvětlování nerovnosti v odměňování žen a mužů a každé podcenění finančních nesnází seniorů, to všechno je prachsprostým odvracením pohledu od největších problémů naší země.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.