Nový průzkum The platformisation of Work představená v červenci a provedená na popud Masarykovy demokratické akademie, Zastoupení Friedrich-Ebert-Stiftung v ČR a bruselské Foundations for European Progressive Studies výzkumníky z univerzity v britském Hertfordshiru poprvé ukazuje, jak rozšířený je v České republice nový typ práce umožněný digitálními technologiemi. Bezmála polovina dospělé populace (44,2 %) již někdy vykonávala nárazovou či jednorázovou práci zprostředkovanou digitálním způsobem, tedy s pomocí internetových stránek či mobilních aplikací souhrnně nazývaných „digitální platformy“. Jejich nejznámějším příkladem je u nás třeba taxi služba Uber či portál LidskaSila.cz.

To je ve srovnání s dalšími dvanácti evropskými zeměmi, ve kterých byl totožný průzkum v posledních letech proveden, číslo s odstupem nejvyšší. Obecně také platí, že je podíl takto práci hledajících a vykonávajících lidí v zemích středovýchodní a jižní Evropy, tedy v zemích s nižšími mzdami, vyšší než v severní a západní Evropě.

Zároveň si skoro tři čtvrtiny (73,1 %) lidí, kteří si práci hledají digitálně, takto vydělávají méně než polovinu měsíčního příjmu, a jde tak u nich jen o formu různě důležitého přivýdělku. Obě tato zjištění průzkumu vedou k hypotéze, že pro platformy je v České republice tolik rozšířená, protože jako často nízkoprahová výdělečná činnost kompenzuje zdejší obzvlášť nízké platy v hlavních pracovních poměrech.

Rozšířenější je v České republice méně kvalifikovaná práce pro platformy: 44,6 % pracujících se takto věnuje alespoň jednou týdně jednoduchým úkonům, jako je prostá administrativní práce nebo tak zvané „klikací úkoly“. To představuje zhruba pětinu české populace v ekonomicky aktivním věku.

Jen asi polovina z tohoto počtu (22,9 % platformových pracujících, to jest deset procent české pracující populace) vykonává alespoň jednou týdně platformou zprostředkovanou vysoce kvalifikovanou činnost, jakou je design, překlad nebo softwarový vývoj.

Nejvyšší podíl platformových pracujících je z věkové skupiny 25-34 let, následovaných lidmi ve věku 35-44 let, což přirozeně odpovídá vztahu jednotlivých generací vůči digitálnímu prostředí. Zajímavá je také genderová dimenze fenoménu — zatímco obecně na platformách u nás pracuje lehce více mužů než žen (podíl mužů, kteří již takto pracovali, je 47,3 %, zatímco žen pouze 40,9 %), podíl žen, pro něž platformová práce představuje jediný zdroj příjmu, je s 10,8 % přesně dvojnásobný oproti podílu mužů.

To odpovídá většímu znevýhodnění žen na klasickém trhu práce a tím větší potřebě nízkoprahových forem výdělku. Vzhledem k dosavadnímu vakuu regulace a různým zprávám o tom, že platformy nemusí nutně očekávanou roli snadného, flexibilního přivýdělku plnit, je ovšem nutné hlídat, zda to ženy ještě dále neznevýhodňuje.

Zajímavé také je, že ačkoli se digitální zprostředkovatelé nárazové práce mají ve zvyku tvářit jako moderní nástěnky, na kterých nabízí svou činnost nezávislí živnostníci, pouze 12,9 % takto pracujících lidí se ztotožňuje se svým zařazením jako „nezávislý kontraktor“. To odpovídá regulatornímu trendu ze zahraničí, kdy se již mnohde v soudních sporech došlo k závěru, že platformy zcela či zčásti splňují roli tradičního zaměstnavatele — to, když lidé na nich pracující vystupují jménem platforem, podléhají jejich přidělování úkolů a řízení práce či si výši odměny za ni nemohou svobodně zvolit.