„Taxislužba je osobní doprava pro cizí potřeby, kterou se zajišťuje přeprava osob včetně jejich zavazadel vozidly určenými k přepravě,“ říká platný zákon o silniční dopravě. Současně upravuje i podmínky, za kterých může být taxislužba provozována. Namátkou: Každý řidič musí být držitelem taxikářské licence a živnostenského oprávnění. Každý vůz musí být řádně označen nápisem TAXI a vybaven taxametrem. A v každém voze také musejí být patřičné smlouvy, například ceník, podle nichž je přeprava prováděna.

Přestože jsou pravidla jasná a srozumitelná, již několik let se po ulicích českých měst prohánějí řidiči, kteří je nerespektují. Většinově se jedná o řidiče společnosti Uber. Ta u nás — stejně jako všude jinde ve světě — říkala, že rozhodně není žádnou taxislužbou. Tvářila se, že je pouze jakousi digitální platformou z překotně rozvíjejícího se segmentu sdílené ekonomiky, a proto se jí platné zákony netýkají.

Uber namísto taxislužby hovořil o sídlení či spolujízdě. Spolujízda i sdílení se ovšem od přepravy, kterou digitální platforma nabízí, zásadně liší. Když se někdo domluví s přáteli, že pojedou do práce společně, je to sdílení. Když cestou do stejné práce vezme dva stopaře, kteří náhodou pracují na stejném místě, je to spolujízda. V obou případech se cestující podělí o náklady a ulice bude brázdit méně aut.

Jenže s Uberem je tomu jinak. O jízdě rozhoduje zákazník, nikoliv řidič, který chce ušetřit pár drobných při cestě domů, nebo na nákup. Uber zkrátka lhal. Lhal proto, aby se vyhnul dodržování základních pravidel. Lhaní však — jak se zdá — pomalu začíná zvonit hrana. Společnost totiž podepsala s vládou Andreje Babiše v demisi memorandum, ve kterém se zavázala k respektování zákonů.

Podle dohody by si řidiči měli opatřit taxikářskou licenci i živnostenské oprávnění. Uber současně přislíbil sdílet s ministerstvem financí, respektive s finanční správou údaje o jednotlivých jízdách, aby měl stát přehled o placení daní. V neposlední řadě pak technologická platforma přistoupila i na požadavek, aby pro nabízené služby zavedla elektronickou evidenci tržeb.

Podepsané memorandum však nelze chápat jako velké vítězství tuzemských politických elit, které po letech konečně přišly na to, jak se dostat na kobylku nadnárodní technologické korporaci. Společnost přistoupila na dodržování pravidel hry, protože neměla na výběr. Soudní dvůr Evropské unie totiž na konci minulého roku ve sledovaném sporu rozhodl, že Uber je přepravní službou. A jako takový musí své podnikání přizpůsobit legislativě jednotlivých členských zemí.

Za přelomový úspěch by dohoda mohla být považována leda tehdy, kdyby se inspirovala starším rozhodnutím soudu ve Velké Británii. „Představa, že Uber je jakousi mozaikou malých živností, které spojuje jedna platforma, je směšná,“ řekl před dvěma roky soud. Podle jeho nálezu řidiči Uberu nejsou žádní drobní podnikatelé, ale zaměstnanci se vším, co k řádnému pracovně-právnímu vztahu patří. Společnost by proto za ně měla platit odvody do solidárních systému a vyplácet jim alespoň minimální mzdu.

Od podobného rozhodnutí jsme ovšem v České republice na míle vzdáleni. O Uberu se stále hovoří jen v souvislosti s nekalou konkurencí a odlivem zisků do zahraničí. Na pracovní podmínky jeho řidičů se nebere zřetel. Stejně tak se nemluví ani o pracovních podmínkách lidí, kteří pracují jako osoby samostatně výdělečně činné pro klasické taxislužby. Kdy se dočkáme protestu taxikářů, kteří budou požadovat slušné finanční ohodnocení, pět týdnů dovolené a proplácení nemocenské? Pro sebe. I pro kolegy z Uberu.