A co kdyby Uber z Brna vyhnalo nějaké místní družstvo?

Kateřina Smejkalová

Konkurence není vždy blahodárná, protože někdy může znamenat, že lidé začnou soutěžit o to, jakých svých základních práv jsou ochotni se vzdát. Nové technologie to dokáží rafinovaně maskovat. Dokážeme je překonat tvořivou občanskou akcí?

Když se odpovědných pražských úředníků zeptáte, zda má město nějaké plány, jak čelit expanzi Airbnb, portálu zprostředkujícího na komerční bázi ubytování v soukromých bytech, většinou jen bezradně krčí rameny. Říkají, že si na celou věc ještě tvoří názor. Přitom se nacházíme v situaci, kdy se v centru města přes Airbnb pronajímají výhradně ke komerčním účelům již tisíce bytů.

Ty pak chybí k bydlení místních obyvatel. Ve zbývajících bytech pak již tak vysoké nájmy takovýmto omezením nabídky dále rostou. V řadě evropských metropolí mají proto s Airbnb ty nejhorší zkušenosti, které vyústily do drastických opatření na ochranu místního trhu s bydelním.

Platí přitom, že čím je takový byznys rozšířenější, tím hůře se do jeho fungování ještě bude nějak zasahovat. Tak jako si v Praze necháváme ujet vlak s Airbnb, nezvládli jsme včas zareagovat ani službu Uber fungující na podobném principu.

Ačkoli jsou bohaté zkušenosti s mnoha jejími zápornými dopady po celém světě a koneckonců i u nás v Praze, kde již nějakou dobu funguje, s drzostí sobě vlastní firma rozjela svůj byznys začátkem února i v Brně. Pro ty, kteří se s firmou Uber zatím blíže neseznámili, připomeňme, že se jedná de facto o poskytování taxi služeb bez plnění zákonem stanovených pravidel a bez převzetí elementární odpovědnosti za lidi, kteří pro ni pracují,

Podobně jako již v Praze narazila služba Uber v Brně na velký odpor taxikářů. Právem se ptají, proč oni by měli dostávat řadě z velké části smysluplných regulací zejména k ochraně spotřebitele, zatímco Uber poskytující fakticky stejnou službu by se tomu měl vyhnout s argumentací, že je pouze technologickou platformou ke zprostředkování spolujízdy.

Střet v českém prostředí samozřejmě poněkud komplikuje okolnost, že taxikáři mají mnohdy oprávněně pověst vydřiduchů, s nimiž se lidé nemají tendenci solidarizovat, když volají, že jsou poškozováni. V jádru je ale jejich protest samozřejmě správný.

Druhým problémem české diskuze je pak to, že máme sklon jakýkoli druh konkurence, byť by byl sebeneférovější a dlouhodobě škodlivý, považovat za něco per se pozitivního a pro celý systém ozdravného. Zatím máme málo popsaných příkladů, jak na konkurenční boj doplácí veřejné zájmy a jak soukromé zisky platí ze svého všichni občané, nejen zákazníci.

Většina taxikářů u nás je již dávno OSVČ — osobami samostatně výdělečně činnými — s veškerou odpovědností za svůj vůz i své zdravotní a sociální zabezpečení. Má to pro ně řadu nevýhod, ale takové prekérní práce vnímáme jako v podstatě normální. Asi i proto, že ještě asi o něco víc než na západě věříme v to, že člověku je nejlépe jako flexibilnímu podnikateli.

A tak se tu zatím neodehrává veřejný politický střet o postavení řidičů Uberu. V Americe či Velké Británii se lidé jezdící pro Uber s firmou soudí o to, že je fakticky jejich zaměstnavatelem, protože stanovuje výši mzdy, přiděluje jim práci a také má pravomoci je ze služby vyloučit. Přelomové bylo rozhodnutí britského soudu na podzim loňského roku, které označilo fikci Uberu, že pouze propojuje jednotlivé podnikatele, za „směšnou“ a uložilo mu do budoucna dostávat všem zaměstnavatelským povinnostem.

Je to v podstatě úplně normální taxík. Jenom nedodržuje zákony. Proto může být levnější. Foto Uber

Tím výčet problematických aspektů Uberu a jemu podobných platforem ale zdaleka nekončí. Je velmi nejasné, kde a jak firma daní své příjmy, totéž platí mnohdy o jejích řidičích. Nevyřešené je také to, kdo nese odpovědnost za případné nehody a zranění zákazníka i řidiče.

Kromě praktických otázek se jich otevírá celá řada principiálních: co se rádo tváří jako užitečné sdílení a tím implicitně jako nějaká obzvláště etická alternativa současného systému, je ve skutečnosti slovy Jevgenije Morozova „kapitalismus na drogách“. Vznikají globální digitální monopoly, které pohrdají regulací přijatou v demokratických procedurách národních států a své obrovské zisky hromadí na úkor lidí, kteří pozbyli jakoukoli jistotu. Jakoukoli: tedy i tu, že jim platforma zprostředkuje tolik zakázek, aby splatili auto, které provozují v rámci své práce, že vyžijí v případě nemoci nebo že prostě jen budou mít na konci měsíce co jíst.

Internet a jeho digitální platformy znovu umožnily nádenictví, které bylo bez nich příliš nákladné, a tak bylo nahrazeno zaměstnaneckým poměrem. Teď se nám nádenictví začíná vracet v moderním kabátku, ale v plné síle. A ještě je prezentováno jako báječný životní styl a zářivá budoucnost.

Ve sporech o Uber jde tedy o hodně. Jde o otázku, zda je jakákoli konkurence prospěšná. Také o to, zda se nám podaří stanovit si, jak chceme v budoucnu pracovat a žít. A jistě i o to, co si dokážeme uhájit v konfliktu s mocnou nadnárodní společností prezentující se líbivou rétorikou.

A nakonec samozřejmě také o to, zda najdeme možnosti, jak technologický pokrok využít k opravdovému zlepšení našich životů, jež Uber nepřináší. Ale co kdyby v Brně začala na podobné bázi fungovat místní, provozovateli družstevně vlastněná digitální platforma?