Když se odpovědných pražských úředníků zeptáte, zda má město nějaké plány, jak čelit expanzi Airbnb, portálu zprostředkujícího na komerční bázi ubytování v soukromých bytech, většinou jen bezradně krčí rameny. Říkají, že si na celou věc ještě tvoří názor. Přitom se nacházíme v situaci, kdy se v centru města přes Airbnb pronajímají výhradně ke komerčním účelům již tisíce bytů.

Ty pak chybí k bydlení místních obyvatel. Ve zbývajících bytech pak již tak vysoké nájmy takovýmto omezením nabídky dále rostou. V řadě evropských metropolí mají proto s Airbnb ty nejhorší zkušenosti, které vyústily do drastických opatření na ochranu místního trhu s bydelním.

Platí přitom, že čím je takový byznys rozšířenější, tím hůře se do jeho fungování ještě bude nějak zasahovat. Tak jako si v Praze necháváme ujet vlak s Airbnb, nezvládli jsme včas zareagovat ani službu Uber fungující na podobném principu.

Ačkoli jsou bohaté zkušenosti s mnoha jejími zápornými dopady po celém světě a koneckonců i u nás v Praze, kde již nějakou dobu funguje, s drzostí sobě vlastní firma rozjela svůj byznys začátkem února i v Brně. Pro ty, kteří se s firmou Uber zatím blíže neseznámili, připomeňme, že se jedná de facto o poskytování taxi služeb bez plnění zákonem stanovených pravidel a bez převzetí elementární odpovědnosti za lidi, kteří pro ni pracují,

Podobně jako již v Praze narazila služba Uber v Brně na velký odpor taxikářů. Právem se ptají, proč oni by měli dostávat řadě z velké části smysluplných regulací zejména k ochraně spotřebitele, zatímco Uber poskytující fakticky stejnou službu by se tomu měl vyhnout s argumentací, že je pouze technologickou platformou ke zprostředkování spolujízdy.

Střet v českém prostředí samozřejmě poněkud komplikuje okolnost, že taxikáři mají mnohdy oprávněně pověst vydřiduchů, s nimiž se lidé nemají tendenci solidarizovat, když volají, že jsou poškozováni. V jádru je ale jejich protest samozřejmě správný.

Druhým problémem české diskuze je pak to, že máme sklon jakýkoli druh konkurence, byť by byl sebeneférovější a dlouhodobě škodlivý, považovat za něco per se pozitivního a pro celý systém ozdravného. Zatím máme málo popsaných příkladů, jak na konkurenční boj doplácí veřejné zájmy a jak soukromé zisky platí ze svého všichni občané, nejen zákazníci.

Většina taxikářů u nás je již dávno OSVČ — osobami samostatně výdělečně činnými — s veškerou odpovědností za svůj vůz i své zdravotní a sociální zabezpečení. Má to pro ně řadu nevýhod, ale takové prekérní práce vnímáme jako v podstatě normální. Asi i proto, že ještě asi o něco víc než na západě věříme v to, že člověku je nejlépe jako flexibilnímu podnikateli.

A tak se tu zatím neodehrává veřejný politický střet o postavení řidičů Uberu. V Americe či Velké Británii se lidé jezdící pro Uber s firmou soudí o to, že je fakticky jejich zaměstnavatelem, protože stanovuje výši mzdy, přiděluje jim práci a také má pravomoci je ze služby vyloučit. Přelomové bylo rozhodnutí britského soudu na podzim loňského roku, které označilo fikci Uberu, že pouze propojuje jednotlivé podnikatele, za „směšnou“ a uložilo mu do budoucna dostávat všem zaměstnavatelským povinnostem.

Tím výčet problematických aspektů Uberu a jemu podobných platforem ale zdaleka nekončí. Je velmi nejasné, kde a jak firma daní své příjmy, totéž platí mnohdy o jejích řidičích. Nevyřešené je také to, kdo nese odpovědnost za případné nehody a zranění zákazníka i řidiče.

Kromě praktických otázek se jich otevírá celá řada principiálních: co se rádo tváří jako užitečné sdílení a tím implicitně jako nějaká obzvláště etická alternativa současného systému, je ve skutečnosti slovy Jevgenije Morozova „kapitalismus na drogách“. Vznikají globální digitální monopoly, které pohrdají regulací přijatou v demokratických procedurách národních států a své obrovské zisky hromadí na úkor lidí, kteří pozbyli jakoukoli jistotu. Jakoukoli: tedy i tu, že jim platforma zprostředkuje tolik zakázek, aby splatili auto, které provozují v rámci své práce, že vyžijí v případě nemoci nebo že prostě jen budou mít na konci měsíce co jíst.

Internet a jeho digitální platformy znovu umožnily nádenictví, které bylo bez nich příliš nákladné, a tak bylo nahrazeno zaměstnaneckým poměrem. Teď se nám nádenictví začíná vracet v moderním kabátku, ale v plné síle. A ještě je prezentováno jako báječný životní styl a zářivá budoucnost.

Ve sporech o Uber jde tedy o hodně. Jde o otázku, zda je jakákoli konkurence prospěšná. Také o to, zda se nám podaří stanovit si, jak chceme v budoucnu pracovat a žít. A jistě i o to, co si dokážeme uhájit v konfliktu s mocnou nadnárodní společností prezentující se líbivou rétorikou.

A nakonec samozřejmě také o to, zda najdeme možnosti, jak technologický pokrok využít k opravdovému zlepšení našich životů, jež Uber nepřináší. Ale co kdyby v Brně začala na podobné bázi fungovat místní, provozovateli družstevně vlastněná digitální platforma?