Deník Guardian publikoval v minulém týdnu zjištění o rozsáhlých lobbistických aktivitách korporace Uber. Ta je známá především provozem aplikace, jež zprostředkovává přepravní služby. Bezskrupulózní metody korporace zveřejnil lobbista Mark MacGann, který ji v minulosti zastupoval a který nyní deníku Guardian předal tisíce dokumentů.

Pro moji organizaci Corporate Europe Observatory je zvláště lichotivé zjištění, že Uber z nás má strach. V jednom z jeho sto dvaceti tisíc interních dokumentů, o nichž v uplynulém týdnu referovali novináři po celém světě, se píše přímo o nás.

Je to dokument z roku 2015 a citoval z něj deník Le Monde v článku, který slovy redakce ukazuje, jak Uber „porušoval zákony, oblafl policii a regulátory a tajně lobboval u vlád po celém světě“. Šéfové Uberu vyslovují v citovaném dokumentu obavu „z rizika, že organizace jako Corporate Europe Observatory“ vypátrají a zveřejní, jak se Uber snažil získat do svých služeb nizozemskou eurokomisařku Neelie Kroesovou. Měli z nás strach právem.

Ve světle zjištění plynoucích z „Uber Files“ nyní europoslanci požadují kompletní prošetření dnes již nechvalně proslulého případu bývalé nizozemské eurokomisařky Neelie Kroesové, která plynule přešla z práce pro Komisi do práce pro Uber. Souhlasíme s europoslanci a spolu s Aliancí za transparentnost lobbingu a etickou regulaci požadujeme, aby byl Uber vyloučen z registru lobbistů Evropské unie.

Potřebujeme veřejnou regulaci korporátní moci

Evropská komise dlouho přistupovala zcela liknavě k problému „lítacích dveří“ — „revolving door“ je pojem, kterým se označuje problém přecházení vysoce postavených činitelů z veřejných služeb do byznysu a naopak. V tomto procesu je totiž obsažen silný korupční potenciál. Přestože už před rokem 2014 spolu s námi mnozí upozorňovali na rizika obsažená v možném přechodu Kroesové i dalších eurokomisařů do byznysu, Komise neudělala pro zpřísnění regulačních pravidel nic.

Rafinované lobbistické taktiky ovšem nemohou samy o sobě vysvětlit jak to, že se Uber těšil privilegovanému politickém přístupu k tolika politikům, a jak to, že na ně měl takový vliv. Pochopit to nelze bez toho, aniž bychom si povšimli nadšení určitých kruhů v Evropské unii pro takzvané „inovace“ a technologické „štiky v rybníce“. V platformách jako Uber či Airbnb spatřovali evropští politici skvělé průkopníky „růstu a inovací“ — a ochotně a přednostně se s nimi scházeli.

Je však naléhavě zapotřebí vymanit Evropskou unii z popsaného okouzlení korporacemi. Plná transparentnost lobbingu je přitom nutnou, ale nikoli postačující podmínkou. Potřebujeme také zpřísnění pravidel, která umožňují korporacím volný přístup k politikům, a znemožnit praxi „lítacích dveří“.

A musíme se také začít důkladně zabývat mocí, kterou mají korporace nad obsahem veřejné debaty. Nestane-li se to, nemáme žádnou naději, že se nám podaří zvládnout klimatickou krizi, rostoucí životní náklady či snižující se kvalitu demokracie — které jsou do značné míry způsobené právě korozivním působením finanční síly korporací.

Nakonec nejde o nic jiného než o to, že se Uber snaží vlády ovlivňovat, aby mohl provozovat svůj obchodní model. Jeho ústředním principem je privatizace zisků a socializace nákladů a rizik. Vyhýbají se tak mimo jiné odpovědnosti za práva zaměstnanců.

Pokusy zregulovat tento obchodní model se už objevují. Britský nejvyšší soud vloni rozhodl, že pracovníci Uberu jsou „zaměstnanci“, nikoli „osoby samostatně výdělečně činné“. A Evropský parlament se v nadcházejících měsících bude zabývat návrhy na regulaci práv zaměstnanců. Bylo by dobře, kdyby si politici vzali z Uber Files lekci a vymanili se z vlivu této korporace.

Nic nového pod sluncem? Jen pokud vás neopustila volnotržní mánie

Bohužel se v reakcích na Uber Files objevují také hlasy, že vlastně zase o tak moc nejde, že v dokumentech není nic podstatně nového, že jen ukazují, jak se v bruselské bublině věci obvykle dějí.

Uber sám se ve své reakci distancoval od své minulosti a tvrdí, že „dnes už je úplně jinou firmou“, než jakou byl v období 2013—2017, k němuž se zveřejněné dokumenty vztahují. Vyzývá přitom veřejnost, aby ho „posuzovala podle toho, co udělal v posledních pěti letech a jak se bude chovat v budoucnu“.

Jak se tedy korporace v realitě změnila? Z našeho pohledu nijak podstatně. Do značné míry je tomu tak proto, že korporátní zájmy a politické předáky Evropské unie doposud ve velké míře spojuje totožný politický projekt: „liberalizace jednotného trhu“. Započal v roce 1993 s deklarovaným záměrem neomezeného pohybu zboží a služeb mezi členskými státy Evropské unie, a přehršel evropských politiků se stále domnívá, že je to vlastní základ celého integračního projektu, jenž má všem přinést bohatství a prosperitu.

Realita je jiná. Idea jednotného trhu umožňuje příliš mnoha korporátním strukturám vydávat prosazování vlastních partikulárních zájmů za „odstraňování obchodních bariér“, případně jako „obranu proti jejich zavádění“.

V roce 2019 jsme v Corporate Europe Observatory společně s organizací AK Europe vydali investigaci obsahující závažná zjištění o Uberu, Airbnb a dalších platformách. Poukazovali jsme na to, jak jim jde manické vzývání deregulace jednotného evropského trhu na ruku, neboť jim prostě umožňuje jakékoli smysluplné regulace obcházet.

Korporace jako Uber, Deliveroo, Airbnb a další jim podobné pak fungují prostě tak, že si přivlastňují zisky, zatímco na společnost přenášejí náklady svého podnikání. Z obecného právního hlediska vzato, takovéto korporace nevlastní žádný majetek typu taxíků, restaurací nebo hotelů, a tak se mohou vyhnout dodržování bezpečnostních pravidel, regulacím na ochranu spotřebitelů a dalším opatřením, jež hájí veřejné zájmy.