Evropský soudní dvůr v úterý odpoledne zveřejnil rozsudek, který říká, že veřejný přístup do registrů skutečných majitelů firem je v rozporu s právem na soukromí. Přístup do evidencí vychází z evropské směrnice ohledně praní špinavých peněz, podoby přístupu do nich se ovšem v jednotlivých zemích liší.

Projednávaná kauza vznikla na základě žaloby společnosti Sovim sídlící v Lucembursku a fyzické osoby WM. Žaloba rozporovala přístup široké veřejnosti k informacím o skutečných vlastnících společnosti a informaci o vlastnickém vztahu pana WM k jisté realitní společnosti.

Lucemburská evidence skutečných majitelů — jak jí ukládá legislativa — zveřejňuje údaje o majitelích s podílem přesahujícím pětadvacet procent. Na rozdíl od některých jiných poskytuje přístup online všem, bez omezení. Krátce po zveřejnění rozsudku lucemburská vláda přístup na web zablokovala.

Právě Lucembursko je druhou zemí na světě v pořadí podle objemu zahraničního kapitálu, který do ní proudí. Jeho poloha, stabilní prostředí a daňové výhody z něj dělají ráj pro zahraniční investory.

Odborníci zabývající se daňovými ráji Lucembursko pokládají za zemi, kde se lze skrýt — řada investigací ostatně ukázala, že právě v tamějších firmách své majetky skrývají ruští oligarchové, světoví politici či členové organizovaného zločinu. Pravidelně jsme s ní pracovali také v Deníku Referendum — na investigacích realitních společností, investičních fondů či podnikání Daniela Křetínského.

Tlak ze strany Evropské unie i občanských organizací vyústily roku 2018 ve spuštění tamější evidence skutečných majitelů. Evidence — jako řada jiných — nebyla dokonalá. Přesto je současné rozhodnutí soudu novináři i experty považováno za zásadní krok zpět ve snahách o větší transparentnost a odhalování nekalých finančních operací.

O tom, jaké důsledky rozhodnutí může mít, jsme hovořili s Rolandem Pappem — odborníkem mezinárodní organizace Transparency International, který se v evropské kanceláři organizace zabývá nekalými finančními toky.

Rozsudek vznikl na základě žaloby na lucemburský rejstřík. Týká se tedy pouze Lucemburska, anebo vytváří precedens i pro ostatní členské státy?

Jednoznačně jde o precedens. Soud totiž zpochybnil část evropské legislativy, která platí pro všechny státy. Ostatně: evidenci skutečných majitelů již v reakci na rozsudek znepřístupnilo nejen Lucembursko, ale také Nizozemsko. Takže již nyní vidíme bezprostřední následky.

Je také potřeba si uvědomit, že Evropská unie z hlediska transparentnosti de facto nastavuje trendy. Rozsudek tak má dalekosáhlý vliv. Kupříkladu ostrovní stát Jersey, jeden z daňových rájů, již dříve oznámil, že v otázce spuštění veřejného rejstříku rozhodne až na základě rozsudku. Takže důsledky rozhodně nelze podceňovat.

Lucembursko, Nizozemsko — očekáváte, že další státy budou následovat?

Nepřekvapilo by mě to.

Současně je potřeba říct, že ne všechny země veřejně dostupný rejstřík zavedly. Už drahnou dobu se mluví o Kypru.

Máte pravdu, veřejný přístup nebyl všude implementován, jak ukazujete třeba v případě Kypru. V jiných zemích je zase přístup ztížený: například v Belgii se musíte zaregistrovat a na to je potřeba tamější občanský průkaz. Jinde jsou zase některé údaje zpoplatněny.

V českém rejstříku — podobně jako v tom lucemburském — kupříkladu nelze vyhledávat podle jména konečného uživatele výhod. Splňuje tedy vůbec definici veřejně dostupné evidence?

To je právě problém. Skutečný veřejný přístup by měl znamenat, že do vyhledávače zadáte jméno, že můžete pracovat s datovými soubory, které umožňují sledovat trendy, dělat statistické analýzy a tak dále. Tak to vypadá v Estonsku, Lotyšsku či Dánsku. Přitom by to měl být obecně platný standard.

Všechny snahy rejstříky učinit dostupnějšími tedy nyní přijdou vniveč?

Na evropské úrovni se aktuálně připravuje nová směrnice proti praní špinavých peněz. A samozřejmě aktuální rozsudek její podobu ovlivní. Její schválení se očekává v polovině příštího roku. To znamená, že následně budou mít členské země dva až tři roky na to, aby ji implementovaly.

Znamená to v praxi, že během následujících dvou tří let zkrátka rejstříky nebudou přístupné nebo bude přístup ztížen?

Zřejmě ano. Registry samozřejmě budou nadále fungovat, ale je otázkou, kdo do nich bude mít přístup — tedy zda někdo další kromě kupříkladu analytiků finančního sektoru. Rozsudek v jedné své části přitom uznává, že občanská společnost, tedy včetně novinářů, má legitimní nárok na přístup, neboť právě ona pomáhá odkrývat praní špinavých peněz.

Co z toho tedy vyplývá?

To je velká otázka. Pro Evropskou unii teď bude hlavním úkolem legitimní zájem definovat. Předpokládám, že to vezme jako šanci jasně určit, kdo má mít do evidencí přístup.

Jak velký krok zpět tedy z vašeho hlediska rozsudek vůbec znamená?

Samo rozhodnutí bylo bezesporu pro všechny překvapením. A rozhodně nás vrátilo o několik let zpět ve snahách usilovat o větší transparentnost a odkrývat praní špinavých peněz. V mém chápání není žádný byznys čistě soukromá věc, ale věc veřejná.

Máme celou řadu případů, které ukázaly, proč veřejné registry pomáhají zájmy veřejnosti chránit. Za všechny můžu jmenovat dotační kauzu českého expremiéra Andreje Babiše. Rejstříky jiných států ovšem volně využívaly také státní orgány jako policie — nyní k tomu budou potřebovat právní asistenci.

Rozhodnutí je tedy problematické také pro vymáhání práva. V řadě případů, které se týkají jiných zemí, mohla justice, státní zástupci či policie rejstříky používat, nyní budou potřebovat právní asistenci v každé dané zemi. Když česká policie bude chtít zjistit něco v Lucembursku, bude se najednou muset obracet s žádostí na tamější orgány. To je veliký krok zpět.

GABY KHAZALOVÁ