K 31. prosinci 2020 došlo k vypnutí volného přístupu Centrálního registru oznámení (CRO), ve kterém jsou evidována majetková přiznání veřejných funkcionářů. Úplné vypnutí CRO, které představuje zásadní snížení transparentnosti státu, není svévolným rozhodnutím konkrétní instituce. Vedla k tomu série chyb a opomenutí jednotlivých aktérů, které bohužel naplno ukazují problémy v zákonodárné, výkonné i soudní moci v České republice.

V roce 2017 byl novelizován zákon o střetu zájmů tak, že dosavadní roztříštěná evidence majetkových přiznání na každé obci byla převedena do nově vzniklého elektronického a veřejně přístupného Centrálního registru oznámení vedeného Ministerstvem spravedlnosti.

Následně dvě skupiny senátorů — 42 zastoupených Ivem Valentou (Soukromníci) a 60 zastoupených Michaelem Canovem (Starostové pro Liberecký kraj) — podaly návrh na zrušení některých ustanovení novelizovaného zákona. Argumentovaly nebezpečím „majetkového striptýzu“ obecních zastupitelů.

Novela zákona přitom okruh funkcionářů samospráv, na které se zákon vztahuje, nijak nerozšiřovala. Senátorům vadilo to, že si ve veřejném registru bude každý moci najít informace o konkrétním majetku svého starosty či místostarosty. Ve svých návrzích na zrušení části zákona však příslušné ustanovení, které bezplatné nahlížení veřejnosti do registru upravuje (§ 13 odst. 3), paradoxně nenapadli.

Ústavní soud následně návrhu senátorů částečně vyhověl (nález Pl. ÚS 38/17 ze dne 11. února 2020), neboť došel k názoru, že přijatelné je pouze nahlížení do CRO na základě žádosti. Napadené ustanovení, které fakticky nikdo nenapadl (§ 13 odst. 3), však odstranit nemohl. Proto zrušil jen většinu ustanovení o rozsahu zpřístupněných údajů (§ 14b odst. 1 písm. a/ až c/), a znepřístupnění údajů v registru se tak týká majetkových přiznání všech veřejných funkcionářů.

Pasivní vláda

Tento postup v disentních stanoviscích následně zpochybnili někteří ústavní soudci včetně předsedy Pavla Rychetského, místopředsedy Jaroslava Fenyka, zpravodajky původního konceptu nálezu Milady Tomkové a soudkyně Kateřiny Šimáčkové. Ústavní soud si byl v únoru vědom toho, že na jeho rozhodnutí je nezbytné zareagovat novelou zákona o střetu zájmů, a proto vykonatelnost nálezu odložil na 31. prosinec 2020. Vláda, potažmo Ministerstvo spravedlnosti, ale žádný návrh novely zákona nepředložila.

Návrh novely zákona (sněmovní tisk č. 797) předložili již v březnu 2020 poslanci hnutí STAN, kteří však využili situace a v návrhu se z působnosti zákona pokusili vyloučit některé obecní funkcionáře. Zároveň se snažili zavést oprávnění veřejných funkcionářů zjistit, kdo z veřejnosti se na jejich majetkové přiznání podíval, a také chtěli omezit možnosti, jak se získanými údaji nakládat. Vláda tomuto návrhu dala negativní stanovisko, přičemž správně uvedla, že tyto zásahy nectí nález Ústavního soudu.

Další návrh novely zákona (sněmovní tisk č. 956) v červenci 2020 předložili poslanci ANO, STAN, KDU-ČSL, SPD, ČSSD a KSČM ve spolupráci s Ministerstvem spravedlnosti. Tento návrh do zákona v podstatě vrací ustanovení zrušená Ústavním soudem ve stejném znění, ale upravuje povinnost podat písemnou žádost. Zároveň znovu obsahuje problematické ustanovení, které omezuje nakládání se získanými informacemi, a žadatelům velmi ztěžuje možnost podat žádost formou požadavku na úředně ověřený podpis. Vláda k tomuto návrhu dala neutrální stanovisko.

Poslanecká sněmovna se návrhem, který měl být účinný nejpozději 31. prosince 2020, začala zabývat až na tzv. protikorupční schůzi sněmovny 10. prosince 2020. Vzhledem k časovému tlaku bylo navrženo, aby se novela projednala ve zrychleném režimu během jednoho čtení.

Proti projednání návrhu v jediném čtení se postavili Piráti, kteří upozornili na zásadní problémy novely omezující přístup k údajům nad rámec vymezený Ústavním soudem. S těmito výhradami Pirátu se ztotožňuje i Transparency international. Ve zrychleném legislativním procesu by ovšem nebylo možné podávat pozměňovací návrhy, a proto Piráti využili své možnosti veta a návrh novely bude projednáván standardně ve třech čteních.

Na konci roku 2020 Ministerstvo spravedlnosti volný přístup do CRO znemožnilo, protože nemá zákonný podklad pro rozsah zveřejněných údajů, jenž v únoru 2020 zrušil Ústavní soud a vláda ani Parlament jej nezvládly za deset měsíců nahradit byť téměř totožným zněním.

Smutný příklad

V roce 2021 je tudíž nutné pro nahlížení na majetková přiznání veřejných funkcionářů podat písemnou žádost Ministerstvu spravedlnosti, které je následně zpřístupní v režimu zákona o svobodném přístupu k informací (tzv. přes „stošestku“). Tuto praxi však v dopise ministryni spravedlnosti jako nezákonnou zkritizoval předseda Úřadu pro ochranu osobních údajů.

Zmiňovaný sněmovní tisk č. 956 připravený širokou skupinou poslanců se mezitím posunul až do závěrečného 3. čtení v Poslanecké sněmovně. Nabalily se ale na něj pozměňovací návrhy různého charakteru, které široké shodě na finální podobě návrhu brání. Komunisté požadují doplnění povinnosti poskytovat majetková přiznání i veřejnoprávních novinářů, Piráti se naopak snaží o opravu zákona o střetu zájmů tam, kde dříve vzniklé mezery ztěžují jeho vymáhání, mj. v kauze střetu zájmů premiéra Babiše. Nepodaří-li se zákon projednat na poslední schůzi sněmovny v září před volbami, celý návrh spadne pod stůl.

Služba umožňující občanům v přijatelné míře nahlížet do majetkových přiznání členů vlády, Parlamentu, vedení nejvyšších správních úřadů, krajů nebo obcí tak musela být souhrou popsaných událostí vyřazena z provozu. Příběh je smutně zřetelnou ukázkou toho, jak je transparentnost coby jeden ze zásadních principů omezování korupce brána na lehkou váhu.

Přestože Ústavní soud překročil svou pravomoc, sám pravděpodobně neměl v úmyslu CRO zlikvidovat. Naprostá neschopnost výkonné a zákonodárné moci však včasnou úpravu dvou odstavců zákona znemožnila. Přesně na toto riziko přitom upozorňovala již ve svém únorovém odlišném stanovisku ústavní soudkyně Milada Tomková: „Tuto úvahu pak musel Ústavní soud činit s vědomím toho, že případná nečinnost zákonodárce poté, co nález bude vykonatelný, povede k absolutní nemožnosti nahlížení do těchto údajů v jakékoliv formě.“

Má tedy Ústavní soud při stanovení data odkladu vykonatelnosti svého nálezu brát v úvahu neakceschopnost zbylých složek státní moci a prodloužit příště lhůtu pro jednoduchou opravu zákonů raději na pět let?