Jako záchranář máte nedostatek ochranných pomůcek. Na začátku covidové vlny, v době, kdy zatím nikdo netuší, jak nebezpečný covid je. Hejtmanka slibuje v médiích, že se vše řeší, vy ale ani po čtrnácti dnech potřebné pomůcky nemáte. Proto jí napíšete otevřený dopis. Místo dodávky ochranných pomůcek na vás hejtmanka pošle trestní oznámení a váš šéf tvrdí do médií, že lžete a bude vyvozovat důsledky, protože jde o porušení pracovní kázně.

Na Bečvě dojde k masivnímu úhynu ryb v řece. Začne vyšetřování a vy víte, že se den před tím ve vaší firmě stala havárie, o které ale nikdo neví. Firma patří do holdingu premiéra, vyšetřování neprobíhá zcela standardně. Najdete odvahu o havárii někomu říct?

Namísto řešení problému se totiž zdá jednodušší vypořádat se s tím, kdo informace přinese. A to zejména v práci, kde může být oznamovatel v podřízeném postavení. V případě upozornění na závažné trestné činy — podvody, zpronevěry, ekologické havárie, nebezpečné léky — je motivace postihnout toho, kdo je vynese ven, mnohem silnější, než u méně závažných jednání.

Výše uvedené příklady spadají do oblasti označované jako whistleblowing. Je pevně svázán s pracovními vztahy a neřeší osobní, sousedské nebo další podobné spory. Druhým důležitým rysem je, že nahlášené jednání by mělo porušovat veřejný zájem. Za tímto pojmem se skrývají dalekosáhlé diskuze, ale obecně lze říci, že pravidla, které si svobodně přijímáme, bychom ve veřejném zájmu měli dodržovat. Oznamovatelem — whistleblowerem — může být kdokoliv. Důležité je, že se oznámené informace týkají práce, kterou dotyčný dělá a může je dokázat.

Deset let českých pokusů o zákon

Pokusy schválit zákon probíhají v České republice již téměř deset let. Žádný návrh dosud neprošel, téma nikdy nemělo velkou prioritu. Také dnes je největším důvodem pro schválení zákona mastná pokuta ze strany Evropské unie, pokud tak neučiníme. Přitom potenciál zákona je obrovský — podle dat Asociace certifikovaných vyšetřovatelů podvodů je odhalení na základě tipu nejúčinnější — 43 procent podvodů je odhaleno na základě upozornění, jen 15 procent zvládne odhalit interní audit svou činností.

Evropská unie provedla průzkum, kolik oznamovatelé mohou ušetřit v oblasti zadávání veřejných zakázek. Přínos oznamovatelů pro Českou republiku studie odhaduje na zhruba sedm miliard korun ročně.

Evropská pravidla pro ochranu lidí, kteří oznámí porušení evropského práva, nastavují základní parametry celého fungování ochrany oznamovatelů. Díky tomu, že poslední dva návrhy zákona se o tato pravidla opírají, jsou v podstatě dobré. Směrnice vychází z praxe států, které již mají s ochranou zkušenosti, a podařilo se do ní promítnout důležité principy, bez kterých ochrana oznamovatelů nefunguje dobře.

Úvodní příběhy ukazují, že být oznamovatelem nemusí být jednoduché. A každý samozřejmě nejdřív zvažuje, zda mu vůbec stojí za to osobně protiprávní jednání řešit. Z průzkumu, který pro Oživení zpracovalo Behavio, vyplývá, že nejvíce mají lidé pocit, že se oznámením nic nevyřeší, na druhém místě pak stála obava o práci.

Zákon by tak měl splňovat tři základní věci: Nesmí ztěžovat rozhodnutí člověku, který ví o porušování zákona a zvažuje, zda se stane oznamovatelem nebo ne. Dále musí zajistit, že podnět někdo skutečně prošetří a nespadne prostě pod stůl. A nakonec musí garantovat co nejlepší ochranu těm, kteří budou v důsledku oznámení čelit odvetným opatřením — šikaně, snížením odměn, vyhozením z práce a podobným komplikacím.

Český návrh pokulhává za evropskou směrnicí

Aktuální návrh bohužel v prvním principu selhává a místo toho vytváří babylonské zmatení — spor se vede o takzvanou věcnou působnost zákona, kterou aktuální vláda omezuje jen na trestné činy. To znamená, že člověk získá ochranu podle zákona pouze v případě, že oznámí trestný čin.

Jenže určit, zda oznámené jednání již naplňuje trestný čin je komplikované, klasifikace se může měnit, konečné rozhodnutí dává jedině soud. Ke zmatení přispívá i další rovina. Evropská směrnice totiž chrání oznámení jakéhokoliv porušení evropského práva v deseti oblastech, kde mají státy harmonizovanou legislativu. A to musí zajistit i český zákon. Rozhodnout, zda oznamovatel má ochranu podle zákona nebo ne, bude pro všechny extrémně komplikované.

Druhý princip zajistila Směrnice — vzniká povinnost pro soukromé i veřejné organizace zřídit si vnitřní oznamovací systémy a jmenovat někoho, kdo bude podněty prověřovat. Vznikl také externí kanál, který je v případě České republiky na Ministerstvu spravedlnosti. Otázkou do budoucna je praktické fungování těchto systémů.

Ta otázka je velmi důležitá. Ve veřejném prostoru totiž velmi často zaznívají obavy ze zneužívání tím, že někdo beztrestně bude udávat kolegy či nadřízené. To ovšem není argument proti ochraně oznamovatelů jako takové. Naopak to ukazuje, jak důležité je nastavit skutečně fungující oznamovací struktury, které takové pokusy odhalí.

Třetí princip je nejdůležitější a ani ten náš zákon nenaplňuje ideálně. Zcela nejlepší ochranou je, pokud člověk pošle informace, a ty budou prověřeny, aniž by někdo zjišťoval totožnost oznamovatele. To by umožnila povinnost řešit i anonymní oznámení. V případě, že totožnost bude odhalena a dojde na odvetná opatření, člověk se bude bránit podle pravidel v zákoně.

Ochrana přitom neznamená nedotknutelnost. Oznamovatelé se vždy musí obrátit na soud, který rozhodne, zda jsou v právu. Ochrana spočívá primárně v lepším procesním postavení v soudním procesu. Nejsilnějším je obrácené důkazní břemeno — důkazy nepřináší oznamovatel, ale druhá strana sporu. Není proto pravda, že oznamovatele nemůžete vyhodit z práce. Jen k tomu musíte mít objektivně jiné důvody než podané oznámení a musíte o nich přesvědčit soud.

Existuje řada organizací, které již dávno pobízejí své zaměstnance, aby jim řekli o problémech, na které v rámci své práce narazí. Chtějí vědět, co se v jejich firmě nebo úřadu děje, protože to chápou jako velký benefit pro ně samotné. Takové kanály mají zejména nadnárodní korporace, ale například i Česká pošta, Pražská vodohospodářská společnost a další.

Podle výzkumu Ernst and Young soukromý sektor nevidí v zavádění ochrany oznamovatelů žádný problém. Data také ukazují, že obavy ze zneužívání a neúčinnosti kanálů pro oznamování se velmi liší podle zkušeností. Nejvíc se obávají firmy, které nemají žádnou zkušenost. Firmy, které obdobné systémy mají, je vnímají jako užitečné.

ODS plnohodnotný zákon nechce — to jen Evropská unie ji nutí

Hlavním oponentem široké ochrany oznamovatelů je ve vládě ODS, konkrétně Marek Benda a předkladatel zákona ministr spravedlnosti Pavel Blažek. Hlavní spor se vede o první a třetí z výše popsaných principů.

V případě prvního je to snaha, aby zákon zahrnoval i přestupky — tím už by byla pozice oznamovatele jasnější a bylo by mnohem jednodušší určit, zda může počítat s ochranou podle zákona.

V případě třetího principu se vede spor o anonymní oznámení, tedy aby firmy a úřady měly povinnost se zabývat i anonymními oznámeními. Přestože obě rozšíření doporučila i Rada vlády pro koordinaci boje proti korupci svým usnesením, vláda se rozhodla svůj poradní orgán ignorovat.

V duelu Pro a Proti je patrné, že postoj ODS, reprezentovaný poslancem Bendou, je založený pouze na dojmech a pocitech. V kostce lze shrnout takto: Nejsem fanda, chystáme se chránit fabulanty a každý si má stěžovat vlastním jménem. Rozhovor ukazuje, že se nad navrhovaným zákonem a jeho možným přínosem pro veřejné finance, ochranu zdraví nebo životního prostředí v ODS ani nikdo nezamyslel.

I přes zdržování a snahu oslabit zákon se Česká republika blíží době, kdy oznamovatele budeme chránit. Už teď je ale díky chybějící politické podpoře jisté, že to oznamovatelé nebudou mít ani po schválení zákona snadné.