První český zákon chránící lidi, kteří oznámí informace o protiprávním jednání v práci, znamená velký pokrok. Do této doby totiž bylo běžné, že namísto řešení oznámených problémů byli postihováni samotní oznamovatelé: dočkali se různých snah o diskreditaci, pracovních postihů a dalších problémů, aniž by měli šanci na adekvátní ochranu.

Český zákon však nevychází z většinového přesvědčení politiků, že jde o problém, jehož řešení přináší celé společnosti benefit, neboť se bude lépe dařit postihovat protiprávní činnost a chránit veřejné peníze, zdraví či přírodu. Naopak, sám ministr Blažek, který zákon předkládal, řekl, že kdyby nebylo Evropské unie, zákon v aktuální sněmovně opět neprojde. A to máme za sebou již deset let pokusů.

Namístě je otázka, proč je tento zákon tak nechtěný. Proč jsme schválili zákon, který je minimalistický a chybí mu některé základní principy ochrany oznamovatelů, jako je možnost podat oznámení anonymně?

Ve svém komentáři se této otázce věnuje například Petr Honzejk v Hospodářských novinách. Podle něj to není proto, že bychom nechtěli řešit korupci a další problémy, ale historickým dědictvím komunismu i porevolučních let, kdy se budoval „nejhrubší morální kapitalismus“. V lidech, kteří na protiprávnost upozorní, prý Češi vidí jen někoho, kdo si chce přilepšit na úkor toho, koho udal.

Toto vysvětlení ale neodpovídá realitě. První část průzkumu veřejného mínění z roku 2020, který pro Oživení zpracovalo Behavio, totiž ukázala, že se velmi liší hodnocení „na první dobrou“ a hodnocení s větší znalostí tématu nebo konkrétního příběhu.

Průzkum odhalil, že pro veřejnost jde především o zcela neznámé téma. Pojem whistleblowing znalo jen 17 procent respondentů. Od toho se také odvíjí hodnocení oznamovatelů — v případě obecného dotazu jsou respondenti rozpolceni, zda jde o hrdiny, nebo práskače, protože znalost nahradí svou představou, která ale s tématem nemusí mít nic společného.

Situace se ale výrazně promění, když dáte lidem zhodnotit konkrétní příběh. Najednou se označení práskač pohybuje v mizivých procentech a většina lidí dokáže člověka, který sebral odvahu a oznámil porušení pravidel, ocenit.

Závěr je jednoduchý a vyplývá nejen z průzkumu, ale i zahraničních zkušeností: velký vliv na to, jak jsou oznamovatelé vnímáni, mají ti, kdo k veřejnosti promlouvají, tedy politici, média a další veřejné osobnosti. A tady zatím máme velké rezervy.

Ministerstvo ochrany práskačů?

V České republice připadla nejdůležitější role Ministerstvu spravedlnosti, a to zejména kvůli všeobecné neochotě svěřit agendu nezávislému úřadu. Ministerstvo zákon připravilo a zároveň zastává roli externího oznamovacího kanálu. Ten by podle Směrnice měl dbát i o informovanost, metodickou podporu a zasazovat se o co nejlepší praktické naplňování zákona.

Na ministerstvu opravdu pracují lidé, kteří tématu rozumí, ovšem v médiích mnohem častěji slyšíme reprezentanty, kteří evidentně smysl zákona nevidí nebo vidět nechtějí.

Ke dni účinnosti zákona promluvil například náměstek ministra spravedlnosti Antonín Stanislav, který na Českém rozhlase uvedl: „Budu velmi rád, když podání bude co nejméně. Tím by se ukazovalo, že naše společnost funguje dobře.“

Takové prohlášení jde proti smyslu celé legislativy. Pokud nikdo nebude nic oznamovat, je celý zákon k ničemu. Minimum oznámení navíc neříká nic o tom, že pravidla nejsou porušována. Stačí si vzpomenout na všechny nedávné kauzy — Bečva, Dozimetr, Slunečnice, výběrová řízení na Ministerstvu zahraničních věcí — nebo se začíst do závěrů Nejvyššího kontrolního úřadu, abychom viděli, že tu problémy jsou, jen se často neřeší, dokud o problému někdo neinformuje.

Ve výše zmíněném průzkumu uvedla pětina respondentů, že se na pracovišti s protiprávním jednáním setkala. Proč si tedy lidé nechají většinou informace o protiprávním jednání pro sebe nebo se svěří jen rodině či přátelům? Podle odpovědí hraje roli nejen strach z problémů v práci, ale také skepse: oni sami riskují, ale k nápravě stejně nedojde.

Na tyto obavy zákon — byť ne zcela ideálně — pamatuje. Je proto velká škoda, že ve veřejné diskusi se namísto snahy dosáhnout benefitů, které úprava může přinést, spokojíme s jednoduchými výroky o historických dědictvích v nás anebo báchorkami o tom, že když lidé nic neoznamují, je ve společnosti vše v nejlepším pořádku.