„To, že nemůžete najít práci, jak píše váš mužik, spočívá v prostém argumentu, že nejste schopna napsat ani deset řádek smysluplného textu bez gramatických chyb a takový seriózní zaměstnavatel jako ČMI se už nebude nikdy ve vašem životě opakovat.“

Takováto e-mailová zpráva přišla před rokem a půl Boženě Rajmanové záhy poté, co zveřejnila část svého příběhu na serveru Parlamentní listy. Poslal ji tehdejší ekonomický ředitel Českého metrologického institutu, státní příspěvkové organizace, kde paní Rajmanová pracovala sedmadvacet let jako sekretářka. Propustili ji v dubnu roku 2014, údajně kvůli reorganizaci.

Božena Rajmanová je whistleblowerka a o zmíněné serióznosti svého bývalého zaměstnavatele má více než oprávněné důvody pochybovat. Před pěti lety začala poukazovat na nehospodárné nakládání s majetkem, porušování bezpečnostních předpisů a podivné okolnosti při získávání evropských dotací.

Situaci se nejprve snažila řešit uvnitř podniku. Se svými zjištěními se obrátila na generálního ředitele. Zatímco ji neustále ubezpečoval, že se vše napraví, na pracovišti se k ní všichni začali obracet zády. Nadřízení ji obviňovali ze smyšlených pochybení a vyčkávali na každý její sebemenší přešlap. Kolegové ji ignorovali a dělali jí naschvály. K odchodu ji vybízeli přímo i nepřímo — „dobře míněnými“ radami. Božena Rajmanová představovala škůdce, kterého bylo třeba se zbavit.

Několikaleté šikanování — od urážlivých e-mailů, přes vyhrožování po telefonu až po sledování kamerovým systémem na pracovišti — vyústilo ve výpověď, postavenou na chatrné zámince. Její příběh ukazuje, že jakmile jednou „zahvízdáte na píšťalku“, není cesty zpět.

Whistleblowerka na plný úvazek

„Nejčastěji se na nás obracejí lidé kvůli bossingu, šikaně ze strany nadřízeného, nebo mobbingu, šikaně ze strany kolegů,“ vysvětluje Michaela Švejdová, jedna z iniciátorek letos založeného Mobbing free institutu. Organizace pomáhá obětem šikany na pracovišti a snaží se také zvyšovat povědomí o této problematice u veřejnosti.

Jako dobrovolnice zde pracuje i paní Rajmanová. Novou práci se jí sehnat nepodařilo. „Je mi šestapadesát, víte jak složité je najít v mém věku nové zaměstnaní?“ pokládá řečnickou otázku. Nedůvěru u zaměstnavatelů vzbuzuje i její minulost. Whistleblowing dnes tvoří náplň jejího pracovního i osobního života.

Když na mě doslova chrlí informace o svém případu a vytahuje štosy dokumentů, uvědomuji si, že tváří v tvář nespravedlnosti, kterou prožívá, nemůže jinak. Případ pro ni představuje práci na plný úvazek. Neustálé opakování nejmenších detailů, pročítání oficiálních dokumentů, vystavování silných argumentů — to vše musela, když posílala stížnosti svému zaměstnavateli, podávala trestní oznámení či žalobu a komunikovala s novináři. Po celou dobu především hájila sebe samu v situaci, kdy jí všichni dávali najevo, že nemá pravdu, že chyba je na její straně.

Podobné pocity podle Michaely Švejdové prožívá většina šikanovaných, kteří se na ně obrací: „Šikana je velmi rafinovaná a není na první pohled rozpoznatelná, takže je obtížné si hned zpočátku všimnout, kam celá nevole šéfa či kolegy směřuje a jaké bude mít důsledky. Člověk pak ztrácí sebevědomí, přestává si věřit, myslí si, že udělal chybu on. Ale tak to obvykle není.“

Michaela Švejdová také upozorňuje, že se ve své práci častěji setkává se ženami. Podle ní mají větší odvahu o své situaci hovořit, současně ale mají tendenci svalovat vinu na sebe a větší potíž se zaměstnavateli postavit.

Božena Rajmanová situaci po celou dobu probírala se svým manželem, který jí pomáhal i s komunikací s nadřízenými. To je zcela pochopitelné vzhledem k náporu na psychiku, jemuž čelila. Důvodem však bylo i to, že pan Rajman je odborníkem v oboru, kde pracovala. Její případ ale ukazuje, že problém není ani tak v povaze žen, jako v jejich okolí.